Delfy : Rozhlasový spotřební Oidipús (1989)

Jan Vedral. Hudba Vladimír Popelka. Dramaturg Jiří Hubička. Režie Jiří Horčička.

Osoby a obsazení: autor (Pavel Soukup) chór (Viktor Preiss), Josef Hrdina, hrdina (Vladimír Brabec), Jiřina Hrdinová, jeho žena (Blanka Bohdanová), Marie Holá, jeho milenka (Eva Hudečková), doktor Svatý (Eduard Cupák), inženýr Rous (Martin Stropnický), Kamen (Josef Vinklář), hlas v telefonu (Miroslav Středa).

Natočeno 1989. Premiéra 1. 6. 1989. Repríza 17. 9. 1989 (Praha, 15:05 h.) jako vítězná hra Prix Bohemia 1989.

Text in: Slyšeli jste… (1990) a Vedral, Jan: Nezáměrná tetralogie plus jedna nechtěná hra navíc. Brno: Větrné Mlýny, 2006.

Lit.: Vedral, Jan: {Delfy}. In Rozhlas, 23/1989). – „Kdo očekává od hry návod k použití, chce být podváděn, znamená to, že neunese ani sám sebe a je na nejlepší cestě stát se také Hrdinou volajícím do Delf. Měřítka, která si nastavíme sami, nás zdeformují. A o tom je tahle hra.“

Rec.: Svačina, Jan: Vedralova originální variace – vítěz Prix Bohemia. In Scéna 20/1989, s.3. – Cit.: Tituly, pod nimiž bývá podepsán Jan Vedral, už tradičně patří k zajímavější části dnešní rozhlasové dramatické produkce. Potvrdila to i jeho současná variace na antické téma s názvem Delfy.

Ani tentokrát nevycházel Vedral ze standardizovaných dramatických postupů divadelního psychologického realismu, často pouze mechanicky přizpůsobovaných rozhlasovým podmínkám. Rozhlasové předurčení hry jako by pro něho nebylo limitem, ale východiskem, předpokladem osvobození formy. Text hry je vybudován na vděčném principu průběžného zcizování předváděného. K tomu Vedralovi neslouží pouze vstupy postavy Autora vedoucího rozhovory s postavami příběhu a organizujícího děj, či filozofující komentáře jednočlenného Chóru. Rovnocennou roli hraje i zveřejňování dramaturgicko-ideologické manipulace s „rodící se hrou“ (jistě inspirované Vedralovými zkušenostmi z praxe autora i někdejšího rozhlasového dramaturga), nabízení alternativních řešení, konfrontace subjektivních názorů („jak si to představuje) s realitou a fakty příběhu, „zveřejňování“ kádrových materiálů postav, předsunování expozic scén, rozrušování kauzální vazby jednotlivých replik v dialogu, zařazování polemických průhledů do vnitřního světa postav atd. atd. To vše v podobě dynamické dramatické mozaiky. Nejde však o samoúčel ani formalistickou exhibici — forma je adekvátní obsahu, vzájemně se podmiňují a umocňují. (Viz postupné vrstvení relativizujících protikladů, prohlubující ponor do zobrazené reality.)

Vedralův „spotřební Oidipús pro konec 80. let“, jak zní podtitul hry, zdánlivě staví na konfrontaci tragické velikosti antického hrdiny a tragikomické malosti jeho dnešního protějšku s velkým H na začátku příjmení. Aktuálnosti hry však Vedral dosahuje tím, že cesta jedince k sebepoznáyání je mu prostředkem k obecnějšímu pokusu stanovit diagnózu naší současné společnosti. A nejde přitom jen o konstatování stavu, ale i snahu dobrat se kořenů a příčin. Analýza je to zaslouženě bolavá, ústící jakoby v poznání a otázku, která ve hře zazní: „Co s pravdou, kterou všichni známe, ale nedokážeme si s ní poradit, protože se jí léta zpronevěřujeme?’

Jan Vedral se — jako už několikrát — inspiroval uměleckým odkazem minulosti. Napsal však osobitou, svébytně rozhlasovou hru, o níž opět platí, že není jen hrou ze současnosti, ale i o současnosti a o nás, současnících.

Lit.: Hnilička, Přemysl: Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Co s pravdou, když se jí léta zpronevěřujeme? In Týdeník Rozhlas 46/2014. Dostupné i na Panáčkovi.

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Zatím nemáte žádné komentáře.

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)