Rozhlasové hry roku 2009 – 1. Konec dobrý, všecko špatně

Přidal: Přemek |

Leden 4, 2010

V rubrice Rozhlasové hry roku 2009 chceme kriticky komentovat některé z her, které byly natočeny či premiérovány v minulém roce.

KONEC DOBRÝ, VŠECKO ŠPATNĚ
Mgr. Přemysl Hnilička

Jednou z nejvýznamnějších rozhlasových her, premiérovaných v roce 2009, je inscenace textu Přemysla Ruta Konec dobrý, všechno špatně (2008, režie Hana Kofránková). V textu se snoubí to, co lze u Rutových her obdivovat prakticky vždy: vysoká filozofická a morální aktuálnost a preciznost jejího literárního a dramatického vyjádření. S těmito znaky se potkáváme jak v rozhlasovém podobenství Profesor a slepice (2006), tak i v úvaze o výkladech historie Babinský a Palacký neboli Báseň a pravda (2000) či zamyšlení o národní hrdinsko-kolaborantské schizofrenii ve hře Dvojrole (2001).

Příběh dvou postav hry Konec dobrý, všechno špatně – podnikatele Januše (Viktor Preiss) a jeho dávného přítele, filozofa Fortunáta Aufa (Jiří Lábus) – ukazuje s nebývalou přísností a nesmiřitelností zásadní neslučitelnost dvou světů: čisté morálky a bezskrupulózního byznysu.

Byť Janušovi můžeme zpočátku i fandit, jeho pohnutky pomoci svému příteli ve vydávání jeho filozofického díla můžeme považovat za téměř čisté (byť v podtextu cítíme jakousi touhu vykoupit svůj prázdný, netvůrčí život), výsledkem není zlepšení okolního světa; lidé se nezajímají o Aufovo skvělé – a zdarma distribuované! – dílo, ale pouze o videozáznam jeho sebevraždy, draze prodávaný právě Janušem, který své peníze vydělává na „zábavných“ kukátkách (Rutem ironicky pojmenovaných „krasohled“), jejichž zvrhlý obsah dodává Janušův deviantní – a otcem před zákonem chráněný – syn (Jan Konečný).

Právě zjištění, odkud pocházejí peníze ke sponzorování bádání, spisování a vydávání jeho filozofických spisů, vede Fortunáta Aufa k tomu, aby si vzal život. Vše tedy bylo marné, Aufovu pracně budovanou veřejnou knihovnu navštěvují lidé jen proto, aby si prohlédli místo smrti „toho chlápka, co se oddělal“ na záznamu v jejich kukátku.

Režisérka Kofránková již mnohokrát dokázala, že složitému a filozoficky i literárně bohatému světu Přemysla Ruta rozumí. I tentokrát zůstala „v pozadí“ – neexperimentuje technicky ani žánrově, drží se Rutova textu a ctí jej i jeho stanoviska. Tomu odpovídá i brilantní obsazení – již jmenovaným pánům skvěle sekunduje Taťána Medvecká v roli povrchně humanistické, v nitru však zcela cynické Janoušovy manželky.

Východisko hry i obraz světa, který nám Rut a režisérka Kofránková předestřeli, rozhodně není optimistický. Ukazuje posluchači svět reality shows, v nichž pasivní diváci pasivně sledují pasivní hráče a nejsou schopni se s nimi nijak ztotožnit; i kdyby se obyvatelé nejrůznějších vil či domů snů povraždili či se utopili v milionovém bazénu, v divácích to asi již nic nevyvolá, jen odosobněný zájem voyerů – zrovna jako u těch, kteří znovu a znovu sledují záznam Fortunátovy smrti ve svých krasohledech. Rutova hra netrpí bolestí současných her a potažmo i současné filozofie, to jest relativizací mravních norem; nenabízí prakticky žádné východisko – kromě osobní angažovanosti, příkladu, který může člověk podat druhému.

Názory a komentáře