Václav Sommer (1906 – 1945)

Přidal: Přemek |

Červenec 27, 2011

(25. 10. 1906 Prostějov – 26. 10. 1945 Kostelec nad Černými lesy)
rozhlasový kritik, režisér

Sommer dal českému rozhlasu do vínku skutečnou slovní kulturu. Vančurův Učitel a žák, Tomanova hra Řeka čaruje nebo rozhlasová dramatizace Benešova románu Uloupený život staly se klasickými čísly mladé naší rozhlasové režie v rukou Václava Sommera.
(Josef Träger)

Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy si zvolil obor slovanské a románské filologie, soustředil však svoji pozornost ke studiu divadelní vědy. Byl ne-li asistentem, tedy skromněji knihovníkem divadelního semináře prof. Václava Tilleho. S ním se sblížil a díky němu získal několikaměsíční stipendium na Sorbonně v prvé půli r. 1935. Dizertační práci odevzdal na téma francouzské středověké divadlo. Už za studií (krom jiných aktivit) začal psát divadelní a rozhlasové kritiky a úvahy. První jeho článek o rozhlase v Národním osvobození vyšel 30. listopadu 1931 a od prosince tu již vznikla pravidelná rozhlasová rubrika. Sommer v ní publikoval čtyři roky; když nastoupil do Radiojournalu, předal ji Miloslavu Havlovi (alias Jiřímu Hrbasovi) jako první soustavnou rozhlasovou hlídku v deníku. Tiskl i jinde, např. v melantrišských Listech pro umění a kritiku.

V roce 1931 byl Sommer jedním ze dvou studentských reportérů ve třech pořadech, jimiž v brněnské stanici dr. Vladimír Úlehla publikoval výsledky svých etnografických studií ve Velké; pro Brno připravil i pásma z Poličky a Litomyšle. Do pražského Radiojournalu byl přijat v r. 1935 a 1. ledna 1936 jmenován režisérem. Zaučoval se ovšem jako Hurtův asistent, stejně jako Jareš, Hradil či dokonce i renomovaný režisér filmový – Přemysl Pražský. „Na počátku byl stroj – ale přišli lidé, kteří chtějí z tohoto stroje udělat nástroj umění, kteří věří, že rozhlas doroste do umělecké samostatnosti. Od neviditelné rozhlasové divadelní hry – ke hře básnického slova na jevišti zvuků a hudby!“ napsal Sommer ve sborníku k poctě sedmdesátin Jindřicha Vodáka. Mluvil za rozhlas, mezi 34 osobnostmi od Edvarda Beneše po E. F. Buriana.

První rozhlasová hra, kterou V. Sommer režíroval – Vančurův Učitel a žák – uvedla v titulních rolích Františka Salzera a Miloslava Jareše. V roce 1936 získal Sommer pro rozhlas Josefa Tomana a s úspěchem realizoval jeho předlohu Řeka čaruje. (Hlavní postavu, již v pozdější Krškově filmové verzi vytvořil František Hanus, hrál v rozhlase František Smolík.) Jeho nejslavnější režií je Benešův Uloupený život z roku 1938, který byl o rok později ve Švýcarsku nominován mezi deset nejlepších rozhlasových děl. Šlo o příběh Martiny, jejíž sestra Sylva při společné vyjížďce na lodičce utonula. Dvojroli sester – utonulé Sylvy a žijící Martiny (v kombinaci předtočených a podehraných záběrů s živým hereckým projevem) vytvořila Sylva Kleinová. V označení autorů snímku je rozlišeno libreto (Benešovo) a scenario (Sommerovo). Na poradě režisérů v roce 1938 definoval Sommer tyto pojmy slovy: „Dramaturgickou úpravou se změní novela, román nebo divadelní hra v rozhlasové libreto. Režijní úpravou se text libreta změní v rozhlasové scenario. Libreto může pořídit autor, dramaturg atd., ale scenario jen tvůrce inscenace.“

Sommer „dbal úzkostlivě o mluvené slovo“, jak dosvědčuje Ladislav Boháč, „o jeho kulturu, krásu, hudebnost a významovou nosnost“; snažil se dosáhnout minimem prostředků maximálního účinku. Jareš v portrétu svého kolegy zdůrazňuje, že jeho rozbory „objasňovaly rozdílnost divadelních a rozhlasových úkolů“ a že „herci oceňovali jeho připravenost, přesnost režijní koncepce i volnost prostoru pro uplatnění vlastní herecké fantazie“. Sommer patří mezi zakladatelské osobnosti jak rozhlasové režie, tak rozhlasové kritiky. On, který viděl své vzory v umělecké avantgardě, se nerozpakuje kriticky vytknout, že jí „chybí respekt ke stylové čistotě a přijímá příliš ochotně diletantství pod rouškou novatérství“. Je přesvědčen, že „divadelník, který nenašel publikum, nemůže mluvit o úspěchu“, ale také že „žádná hromadnost, lavinovitost zájmu není měřítkem hodnot“! Jako si divadelní hodnoty ověřoval srovnáním s Paříží, tak si rozhlasovou praxi poměřoval zkušenostmi např. v Německu a podobně jako František Kožík studiem produkce evropských rozhlasových stanic.

Po odchodu Jaroslava Hurta stal se r. 1939 Sommer vedoucím režisérem, pro léta 1939-1940 zároveň šéfem programové správy. Snad zejména k tomuto období se vztahuje konstatování jeho organizačního talentu i v administrativě. Zaujal jej i film a v roce 1939 se podílel zvukovou režií na dokumentech Alexandra Hackenschmieda (Hammida). S režisérem Bohušem Hradilem „společně formulovali požadavek na vytvoření funkce zvukového technika, vyškolení speciálního gramofonového technika, úpravu studií a rozšíření parku nahrávacích strojů“, píše Ivana Kejnovská. Podle jejího názoru k Sommerovu odchodu do administrativy (kontroloval autorské listy) přispělo i roztrpčení nad rozhlasovým byrokratismem a lhostejnost vedení k jeho reorganizačním návrhům. Poslední léta jeho života nejsou zcela přehledná. Datované záznamy režijních prací končí rokem 1941. Šlo podle tvrzení Sommerova vrstevníka a přítele Josefa Trägera o jeho „odstranění z režisérského pracoviště“. 27. července 1944 V. Sommer onemocněl a z lůžka v plicním sanatoriu už nevstal. Sommer měl vysoké mínění o publiku i vysoké mínění o rozhlase. Sledoval a spoluvytvářel jeho vývojový proces „od technické hračky k lidovýchově, od lidovýchovy k umělecké výchově, od umělecké výchovy k umělecké tvorbě“. Mířil cílevědomě k rozhlasovému dílu, uchopenému v tom smyslu a s akcentem na ty jeho stránky, které je charakterizují jako zvukový obraz. Nikoli jako zprostředkování, ale jako uchopení světa.

Z další režijní tvorby: W. Shakespeare – Veselé ženy windsorské (1938), K. J. Beneš – Kouzelný dům, Z. Endris – Dobrodruh, F. Kožík – Ďábelská sonáta (všechny 1939), Marek a Wenig – Žlutá růže (1940), Dyk a Endris - Krysař (1941), F. Schiller – Valdštejnská trilogie (1941).

Autoři, režiséři, interpreti