Tasov mého dětství 1/10 (2017)
Marta Milotová. Četba ze vzpomínek praneteře spisovatele a kněze Jakuba Demla. Pro rozhlas připravila Alena Blažejovská. Režie Radim Nejedlý.
Čte Aranka Lapešová.
Nastudovalo Brno v roce 2017.
Lit.: Blažejovská, Alena: Marta Milotová: Tasov mého dětství. In web ČRo Brno, 24. 2. 2017 (článek + nahrávky k poslechu). – Cit.: (…) Marta Milotová poskytla některé své vzpomínky revui Souvislosti, pro niž je edičně připravila Daniela Iwashita. Vysílali jsme je pak i v rozhlase. A když se redaktorka Alena Blažejovská s paní Milotovou v Tasově sešla k natočení rozhovoru, ukázalo se, že má těch vzpomínkových kapitol víc a další ještě píše.
Tak se k nám dostalo vyprávění o tom, jak se v Tasově slavilo Boží tělo, Mikuláš a Vánoce, jak v době autorčina dětství vypadalo hospodaření na statku a jaká řemesla se pěstovala, jak se trávily všední dny, co se dělo na Poříčí a co v Jalovčí… „Martička“ vzpomíná i na chvíle se strýčkem Jakubem Demlem a nakonec i na jeho pohřeb 14. února 1961.
Na naši prosbu napsala Marta Milotová také něco o sobě:
„Myslím, že jsem svým příchodem na svět v neděli 8. prosince 1946 udělala svým rodičům radost snad proto, že už měli tři syny. Bezstarostné dětství jsem prožila v Tasově v domě na městečku, který postavil můj dědeček poštmistr Antonín Deml, bratr Jakuba Demla. Tasov si vždycky potrpěl hodně na kulturu, proto nám nic nechybělo, i když tenkrát nebyla ještě televize. O to víc se chodilo do kina, na ochotnická i umělecká divadla, na různé besídky, sportovní akce a jiné zábavy.
Také v kostele, kam se chodilo pravidelně, bývaly slavnosti. Lidé si byli blíž, víc se navzájem znali. Bylo krátce po druhé světové válce, všeho byl velký nedostatek, ale nám dětem přišlo samozřejmé, že nám rodiče nemohli ledacos koupit. O to vzácnější nám pak bylo, když jsme byli něčím obdarováni, a uměli jsme si toho vážit.
Po ukončení základní školy jsem se vyučila obuvnicí v třebíčské továrně, která dříve patřila Tomáši Baťovi. V roce 1964, pár let po smrti strýčka Jakuba Demla, dostali moji rodiče do nájmu jeho vilu, do které jsme se celá rodina nastěhovali. O dva roky později jsme měli ve vile s manželem svatební hostinu a od té doby jsme tam bydleli společně.
Po svatbě jsme začali stavět rodinný dům ve Velkém Meziříčí, do kterého jsme se nastěhovali v roce 1970 s tehdy tříletým synem Petrem a právě narozenou dcerou Martou. V únoru 1974 se mi naskytla práce na poště v Meziříčí jako doručovatelka. Po smrti tatínka a nejstaršího bratra Josefa, kteří oba zemřeli v roce 1982, k nám přijížděla pravidelně na víkendy moje maminka Marta Vrbová a po pár letech se k nám natrvalo přestěhovala, protože jí docházely fyzické i psychické síly. Často nám vyprávěla o dřívější době, o své rodině a o Tasově, ve kterém žili i naši předkové, které jsem nepoznala.
Dcera Marta na mě naléhala, abych svoje vzpomínky zapsala, protože by se po letech jistě všechno zapomnělo. Při jedné ze svých návštěv paní dr. Daniela Iwashita spolu se svými studenty z pražské filozofické fakulty moje vzpomínky objevila a s mým souhlasem je vydala v literárním sborníku Souvislosti v roce 2011. Takto se vlastně dostaly na veřejnost.“
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
Komentáře
Zatím nemáte žádné komentáře.
Napište komentář k článku