Hřbety (2014)

Přidal: Premek |

Říjen 10, 2014

Petr Hruška. Fejeton. Připravila Alena Blažejovská.

Nastudovalo Brno v roce 2014. Premiéra 4. 10. 2014 v pořadu Zelný rynk (ČRo Brno, 18:00 – 19:00 h.).

Lit.: Blažejovská, Alena: Fejeton: Petr Hruška – Hřbety. In web ČRo Brno, 2. 10. 2014 (anotace + úryvek textu). – Cit.: Petr Hruška se narodil 7. června 1964 v Ostravě, kde dosud žije. Jeho otec, inženýr chemik, pochází ze slezských Kravař a matka, zdravotní sestra, z českých Doks. Hruškovi bydleli v obecním bytě ve vilce na okraji městských sadů ve vzácné oáze stromů a zahrad v jinak špinavém a nevzhledném průmyslovém městě.

Toto prostředí spolu se skautingem a častým pobýváním na chalupě v beskydských horách zřejmě přivedlo mladého Petra k hlubokému zájmu o botaniku a ornitologii, který přecházel jeho životní vášni pro literaturu. Prožitá a systematická znalost určitých oblastí přírodní vědy se stala jedním z estetických a metaforických zdrojů jeho pozdější poetiky.

Petr Hruška se nenarodil sám, ale jen o několik minut předběhl své dvojče Pavla. Pocit sounáležitosti s bratrem, s nímž jej vedle výrazné podoby spojovalo i mnoho existenčních prožitků a společných zájmů, a zážitek intimity v rodině, která zaujímala tichou, ale důraznou opozici vůči vládnoucí komunistické ideologii, vůči všeobecné vulgaritě režimu a místa – to vše směrovalo do velké míry Hruškovu další životní cestu spíše na hledání skutečných hodnot a důvěry, než k ambiciózní realizaci ve stávajících strukturách. Dostředivost rodinného prostředí, prožívaná většinou jako citadela, však někdy nutně nabývala i rozměrů jakéhosi vězení… Touha po bezpečí a vlastním místě i odpor k definitivnímu určení tímto místem a bezpečím, daly vznik metafoře „obývací nepokoj“, která kromě toho, že je názvem první Petrovy vydané sbírky, je do jisté míry i klíčem k pochopení jeho poezie.

Když se Hruška rozhodl pro studia literatury (1983), narazil na nepřízeň tehdejšího režimu. Podobně jako mnoho mladých mužů, kteří v obavě z vojenské služby hledali alespoň nějakou vysokou školu, se Hruška přihlásil na Technickou universitu v Ostravě, kde vystudoval obor úprava odpadních vod a stal se inženýrem „vodařem“. Mladý inženýr pak nastoupil rok vojenské služby.

Po pádu komunistického režimu Hruška konečně vystudoval českou literaturu na filozofické fakultě v Ostravě a získal titul magistra (1994). V době svých studií se už aktivně zapojil do literárního života na univerzitě i ve městě, mj. organizací a účastí v různých literárních podnicích, z nichž nejznámější byly tak zvané „literární harendy“ spojující poezii s hospodskou zábavou dříve typickou pro ostravskou oblast. Stál též u zrodu několika spontánně vzniklých literárních periodik, např. časopisu Landek. V současné době Hruška pracuje v Ústavu pro českou literaturu na Akademii věd v Brně a zároveň vyučuje českou literaturu na Masarykově universitě tamtéž. Pracuje na řadě učebnic a vědeckých publikací. Sám vydal v roce 1995 první sbírku básní „Obývací nepokoje“ a v roce 1998 druhou sbírku „Měsíce.“

Uvedené literární a akademické činnosti Hrušku neodrhly od tichého a niterného prožívání světa, které se zrcadlí v básních. Jejich vzkaz, svědčí o tom, že se mu poezie nestala profesí. Nezakotvil na postu básníka a neopevnil se tam, tak jako se nikdy nebyl schopen opevnit na jiných společenských postech a v jiných rolích. I partnerství se ženou a otcovství dvou dětí patří k hodnotám, jejichž vratkou vzácnost si Hruška uvědomuje. Prvotní touha po skutečné důvěře a uvěřitelných hodnotách ho vede k hledání pevného bodu, ale i k jeho opouštění, tak jako je podstata vytoužené rovnováhy obsažena právě v pohybu jejího nekonečného vyrovnávání (autorem medailonu Petra Hrušky je Jan Balabán).

Úryvek:

Ložnici bylo potřeba rozdělit dřevěnou příčkou tak, aby vznikly dva samostatné pokoje, neboť dosud neměl čtrnáctiletý syn patřičnou míru soukromí, po němž jako správný začínající rocker volal. Z části, kterou měl nadále obývat on, jsme stěhovali velkou knihovnu, jež dosud tvořila skoro celou stěnu naproti postelím. Jestli u chlapce bylo možno najít stopy lítosti nad změnou dosavadního uspořádání domácího světa, pak právě v oné chvíli. Přestěhovat knihovnu nějakou dobu trvá, a zatímco jsme si podávali štosy knih, stačili jsme si navzájem porozumět, čeho je nám oběma líto.
„Kdybychom měli každý svou čtečku, tak jsme přestěhováni během dvaceti sekund,“ usmál se. „Jenomže teď se budu probouzet bez výhledu na tyhle hřbety… Od mala jsem si četl, co je na nich napsáno, každý den (úryvek).

Eseje, fejetony, přednášky