O čase a smrti (1999?)

Přidal: Premek |

Září 30, 2015

Eugéne Ionesco. Úvaha z knihy deníkových záznamů, vzpomínek a názorů rumunsko-francouzského dramatika Střípky z deníku. Překlad Danuše Navrátilová. Režie Olga Šubrtová.

Účinkuje Petr Šporcl.

Nastudoval ČRo České Budějovice v roce 1999 (?). Repríza 30. 9. 2015 (ČRo 3 Vltava, 15:05 h.; 15 min) v cyklu Psáno kurzívou.

Pozn.: Českobudějovické studio nastudovalo také Ionescovu úvahu s názvem Střípky z deníku – nebo jde o tutéž nahrávku se změněným názvem.

Lit.: anonym: Eugéne Ionesco: O čase a smrti. In web ČRo 3 Vltava, září 2015 (článek). – Cit.: Jako dítě mluvil Eugen Ionescu zprvu francouzsky, rumunštině se musel po příchodu do Rumunska znovu učit. Navštěvoval lyceum sv. Sávy v Craiově a v letech 1929–1933 studoval romanistiku a francouzskou literaturu na univerzitě v Bukurešti. Od roku 1935 působil tři roky jako profesor francouzštiny na Národním lyceu v Bukurešti a zabýval se literární a divadelní kritikou. Ještě za svých studií na univerzitě se seznámil s Emilem Cioranem a Mirceou Eliadem a stali se přáteli na celý život.

Eugen Ionescu patří mezi hlavní představitele absurdního divadla (franc. Nouveau Théâtre – Nové divadlo), jež je jedním z nejvýznamnějších úkazů v divadelní kultuře 20. století. Absurdní drama upozorňuje na problémy společnosti, nevysvětluje a nepoučuje. Zaměřuje se na člověka, který je sužován potřebou něco světu sdělit, který ale zároveň cítí, že nemá, co by sdělil. Ionescu psal převážně francouzsky a jeho hry byly hojně uváděny i v cizině.

Střípky z deníku psal Ionescu v polovině šedesátých let, zčásti na curyšské klinice, kde se vzpamatovával z dlouholeté životní krize. Zřejmě se v něm tehdy prohloubily stavy zoufalství, únavy a marnosti, které jej postihovaly odedávna. V proudu zápisů, které se podobají spíše drobným shrnujícím úvahám než konkrétním deníkovým záznamům, umisťuje poslední pocity skutečného štěstí až do raného dětství, kdy ještě neobjevil smrt a nevnímal dravě unikající čas. Zachycuje několik existenciálních ohnisek života, které se mu stávají jakýmsi posledním útočištěm smyslu. Klade si otázky, které by mu umožňovaly dál žít a dál tvořit. Ionescovy záznamy, ač vysílané z tísně, nevyvolávají zrcadlově tíživé pocity, snad i proto, že autor sám chápal psaní deníku jako součást své terapie. Text je většinou prostý, místy groteskní a fantastický, je plný mezer, děr a přeryvů.

V roce 1970 byl zvolen členem Francouzské akademie. Zemřel ve svém pařížském bytě za ne zcela vyjasněných okolností 28. března 1994. Pohřben je na hřbitově Montparnasse v Paříži.

Eseje, fejetony, přednášky