Zálohové výživné – šance s řadou otazníků (2018)

Návrh, který v různých podobách prosazují sociální demokraté i komunisté, prošel v Poslanecké sněmovně prvním čtením. Vyslovili se pro něj kromě zástupců ČSSD a KSČM i Piráti a většina poslanců a poslankyň za ANO.

Zamítnout jej chtělo jen 24 poslanců – jeden z nich, Jan Bauer z ODS dokonce inicioval protinávrh, který by předlohy zákonů smetl hned ze stolu. Neuspěl.

Odkázány samy na sebe

V České republice je něco kolem 200 tisíc solo rodičů. Drtivou část dnes tvoří ženy, které jsou primárními pečujícími. Je samozřejmě nešťastné, že soudy v takové velké míře svěřují děti do péče žen, nicméně je to i logické – z 98 procent jsou to totiž ženy, kdo u nás chodí na mateřskou a rodičovskou dovolenou a procento stráveného času hraje při úvahách, komu dítě svěřit, podstatnou roli.

Přes 30 procent žen – samoživitelek nedostává žádné alimenty a dalších 13 procent je pobírá nepravidelně. Po seniorech se tak jedná o nejvíce ohroženou skupinu v naší společnosti – polovina z nich má příjem mezi 10 a 20 tisíci korunami, třetina pod 10 tisíc korun. Více, než čtvrtina z nich si třeba pro sebe a své děti nemůže dovolit ovoce a zeleninu.

Tato i další data přinesl nedávno Klub svobodných matek. Principem tohoto klubu je vzájemnost a solidarita, ženy v nouzi tak na sebe pořádají sbírky a ty, kterým se zas tak bídně nežije, podporují ty, které jen stěží přežívají. Je to podstatný typ společenské svépomoci, ale nemělo by zůstat jenom u něj. Není totiž přece normální, aby komplikovaná životní situace stála vás a vaše děti možnost důstojně a normálně žít.

O zálohovém výživném se u nás mluví už několik let. Opatření, které si klade za cíl okamžitou pomoc těm rodičům, jejichž protějšky nepřispívají na život dětí, chtěla schválit už Sobotkova vláda. Nestalo se.

Nejčastější výše alimentů v Čechách tvoří dva tisíce korun. To je samozřejmě žalostně málo. Debata o zálohovaném výživném nám ale mimo jiné umožňuje nahlédnout na celou problematiku alimentů, neplatičů, samoživitelek a dětech v nouzi v plné šíři a komplexitě.

Ačkoliv jsou samozřejmě známé případy, kdy někteří rodiče uměle snižovali nebo skrývali své příjmy se záměrem neplatit svým dětem dostatečně, hlavní úlohu v nízkých alimentech hraje i nízká mzdová hladina u nás. Pro nižší a nižší střední vrstvy znamená každá tisícovka větší ohrožení chudobou, nebo i zadlužením. Uplatit nájem při mzdě kolem 15 tisíc a alimentech přes dva tisíce musí být pro jednotlivce na hranici možností. Řada otců tak přežívá třeba na ubytovnách.

Vězení místo řešení

Tím samozřejmě neříkám, že jsou nízké alimenty v pořádku. Nejsou, ale i dva tisíce měsíčně můžou pro někoho znamenat de facto likvidační částku. Debaty o zálohovém výživném se ale kolem špatných mezd netočí – přitom by měly. Jsou totiž jasnou součástí celého problému.

Česká republika je jednou ze zemí, kde za neplacení výživného končí lidé ve vězení – děje se to poměrově mnohem víc, než v okolních zemích. Jenže vězení není pro neplatiče řešením, není jim ani odebrání řidičáku nebo exekuce. Pokud chce stát zavést zálohové výživné, měl by být už teď schopný jasně komunikovat, jaké postupy bude při vymáhání praktikovat.

Zdá se totiž, že se stejně jako v jiných případech chce spoléhat na systém soukromých exekutorů, který lidi v Čechách dlouhodobě požírá a paralyzuje. I v tomto případě by to pro všechny strany byla – a pravděpodobně i dnes už je – jen rychlejší cesta do pekla.

Je na místě se strachovat, že způsobem, jakým jsou dnes exekuce nastaveny, může dojít jen k rapidnímu zhoršení situace. Ve výsledku z ní (snad možná krom exekutorů samotných) netěží nikdo: ani solo rodič, ani děti, ani neplatič, ani stát. Systém vymáhání v případě zálohového výživného proto musí být nutně jiný.

Solo rodiče, kteří dnes živoří a potýkají se s každodenním strachem, jestli dokáží svým dětem zajistit úplně standardní životní úroveň, si zaslouží státní pomoc. Není v jejich moci se o alimenty soudit, když mají často na starosti děti a obživu zaráz, trpí sociálním vyloučením a samotou a nemají na právníky.

Pokud ale chce stát nastavit pomocnou ruku na straně jedné, neměl by ignorovat možnosti pozitivní změny i na straně druhé. Skutečnou cestou ven pro všechny je totiž takový přístup, který chápe podmínky, ze kterých se celá problematika rekrutuje a snaží se k nim přistupovat na všech úrovních, aby už tak dost strašnou situaci ještě nezhoršil. Obávám se, že stávající podoba vymáhání dluhů, ani vězení, takovým řešením nejsou.