Střední Evropa je sudem prachu (2018)

To je obsah poselství, se kterým německá kancléřka Merkelová vystoupila tento týden před Evropskou lidovou stranou na jejím zasedání v Mnichově. A dodala, že pokud se to nepodaří, bude Evropská unie otřesena v samotných základech.

Lze celkem spolehlivě předpovědět, že pokud jde o zdejší politickou garnituru, narazí její slova na kolektivní hluchotu. I KDU-ČSL, TOP 09 a Starostové a nezávislí, tedy jediné politické strany, reprezentující v tomto největším konzervativním uskupení Evropského parlamentu Českou republiku, se evidentně obávají že pokud vyslyší volání po solidaritě s unií, hrozí jim doma od voličů polibek smrti.

Maximálně se mohou připojit k požadavku vytvořit evropský azylový úřad, ovšem jen za předpokladu, že by působil na vnějších hranicích unie a nepletl se do ničeho, co by mohlo zavánět „omezováním suverenity státu“.

Problém ovšem je, že jako omezování suverenity se dá při troše zlé vůle vyložit prakticky všechno. Lze to pozorovat už drahnou dobu především u Okamurovy SPD, jejíž některá témata označuje podle informací serveru Aktualne.cz ministerstvo vnitra ve své poslední zprávě o extremizmu za radikálnější, než je tomu u tradičních extremistických stran.

Bojovat proti kolektivní nenávisti

Přesto se z vládního hnutí ANO distancovali od Okamury maximálně jednotlivci, ale nikoli stranické vedení jako celek. Je to krajně nebezpečné, protože to v souladu s příslovím, že „ryba smrdí od hlavy“, deformuje veřejný prostor. V něm začíná být „normální“ i to, co si ještě včera málokdo dovedl představit.

Z propadliště dějin se noří nejen KSČM s reálnými mocenskými ambicemi, ale například i samozvaní bojovníci proti „zvrhlému umění“, kteří v uplynulých dnech konsternovali diváky v brněnském divadle Husa na provázku.

V srpnu 1990 řekl Václav Havel na konferenci v Oslu, že střední a východní Evropa bývá líčena jako sud prachu. Jako prostor rozmáhajícího se nacionalismu, etnické nesnášenlivosti, a tudíž i kolektivní nenávisti. Jako možný zdroj budoucí evropské nestability a vážného ohrožení míru.

Tehdy Václav Havel tento názor nesdílel. Ale uznával, že kdybychom si nezachovali bdělost a zdravý rozum, mohl by se tento kout světa stát „příhodnou půdou pro vznik a rozvoj kolektivní nenávisti“. Takže, jak zdůraznil, musíme bojovat energicky proti všem jejím zárodkům nejen z principu, proto, že vždycky je třeba čelit zlu, ale i ve svém vlastním zajmu.

Dnes, po 28 letech je tato Havlova výzva aktuálnější než kdykoli dřív. Lidé, demonstrující na náměstích proti nerespektování ústavních zvyklostí a dobrých mravů, to naštěstí vědí. Republice nemohli dát k jejímu stoletému jubileu cennější dar.