Ranní úvaha Petra Borkovce – Historie srnčí nohy (2018)

Rozvětvený shoz kapitálního čtrnácteráka vystřídalo v mých představách pěkně rýhované paroží šesteráka. Později přišel na řadu perlivý srnčí paroh se třemi výsadami. A ještě později prostý parůžek nějakého nebohého srnečka-škůdníka, celý ohlodaný od lesních myší. Slevuju ve svých snech – ale nepomáhá to. Na shozy vysoké zvěře nemám v životě štěstí a zůstávám bez nálezu, smutný. Stále hledám, čekám – ano. Ale nevypadá to.

Kdysi dávno jsem v lese našel čerstvě zhaslou srnu. Když jsem ji objevil, ještě se jí chvílemi pod kůží zachvívaly svaly a byla teplá. Ale nijak zvlášť jsem si toho nevšímal a rozhodně mi jí nebylo líto – litoval jsem toho, že jsem nenarazil na mrtvého srnce s parohy.

Pak jsem dostal nápad: pečlivě jsem srnu zakryl chvojím a běžel domů, sebral pilku na železo, vrátil se na kole do lesa a – srně pilkou uřízl nohu. Zkrátka a dobře: místo parohu srnčí noha, hebký srnčí běh se spárkem z černého jantaru.

Dodnes si ale pamatuju, jaká to byla těžká práce: trvala dlouho, řez se zaléval mízou, srnčí tělo, které ještě neztuhlo, se hýbalo v listí. Bál jsem se, že mě někdo nachytá, a když jsem se blížil ke konci, nevydržel jsem to, a srnčí nohu odlomil.

Doma jsem řez omyl a zbrousil, pilkou nařízl a nebozezem trochu navrtal – ukradl z kuchyně nůž, vypáčil dřevěnou střenku a čepel babiččina nože vrazil do srnčího parohu. Vznikl nádherný lovecký kinžál pozoruhodné délky. Anebo štíhlá nebezpečná mačeta. Paznehtový bajonet pro lesní boj. Ušlechtilá dýka určená k obřadům.

Ostří v kosti nedrželo příliš pevně, ale to nevadilo. S nožem jsem stejně trávil čas převážně tak, že jsem si ho prohlížel, přehazoval z ruky do ruky nebo jím pomalu kroužil ve vzduchu. Nikdo mě s ním nesměl vidět. Přes den jsem nůž ukládal na tajné místo a v noci ho měl při ruce. Pak přišel nápad vrhnout jím proti kmenu jabloně. Špatně ukotvená střenka se vylomila. Ale co: nohu jsem prostě přiřízl a srnčí dýka byla zase jako nová.

Za pár dní babička ucítila podivný puch, zapátrala a vzápětí zjistila, že jsem zničil její oblíbený nůž a pod polštářem mám hnijící srnčí nohu, s níž spím. Dostal jsem výprask, ostří bylo vylomeno, kinžál zlikvidován a trofej letěla na hnůj.

V noci jsem nohu z hnoje vyzvedl a znovu ji přiřízl. Rukojeť teď byla velmi krátká, novou čepel jsem neměl, a tak jsem do kosti vyvrtal otvor a do něho zašrouboval obyčejnou tužku. Tuhle originální zálesáckou psací potřebu jsem strážil jako oko v hlavě, dokud mě znovu neprozradil zápach a masařky v dětském pokoji. Tentokrát se do věci vložila matka, rázně mi vysvětlila, že ohrožuju zdraví své i celé rodiny, a nohu vztekle mrštila na střechu garáže.

Srnčí hnát tam smutně spočíval a moknul do chvíle, kdy mnou prostoupila neodbytná myšlenka, že pokud ho nějak ze střechy dostanu, mohu si pořídit báječnou věc: když stáhnu z nohy kůži, vznikne krásná kožená podložka na malé věci (tenkrát jsem říkal „minivěcičky“). To jsem provedl. Při proceduře se kůže se srstí trochu potrhala, ale podložka byla na světě a několik dní jsem ji radostně užíval. Kouzelný čtverec srsti smrděl, ale já nic necítil a byl jsem šťastný.

Konec byl hořký a doprovázel ho druhý výprask.

Ty čtyři věci – srnčí nohu, srnčí kinžál, srnčí tužku a srnčí stolní podložku – někdy vídám ve snu. Přeskupuju je, skládám z nich obrazce, srovnávám je podle velikosti, důležitosti nebo krásy. S touhle malou starou sbírkou bych se jednou rád shledal.
Dobré ráno.