Středoškolské stávky za klima a dohledové komise nad čistotou aktivistů (2019)

A je to tady, chtělo se mi říct při pohledu na tisíce stávkujících studentů a studentek v Praze, Brně i dalších městech. Do ulic celého světa se vypravily miliony mladých lidí, aby chránili to nejdůležitější, co dnes mají: právo na vlastní život. „Až budu velká, chci být naživu,“ hlásal jeden z pražských transparentů a bylo to až bolestně pravdivé.

Jenže ouha: s rozvojem klimatického aktivismu se – vzhledem k povaze veřejné debaty u nás celkem nepřekvapivě – rozbujel i nový fenomén. Pracovně by se dal nazvat „dohled nad stoprocentní ekologickou čistotou“.

Strážci tohoto řádu se pokouší vypořádat s vědeckými fakty o klimatu tím, že dehonestují klimatické hnutí obsesivním usvědčováním z údajného pokrytectví. Greta Thunbergová sice jede do Davosu vlakem (33 hodin), a ne letadlem, ale jí veganské jídlo z plastové krabičky a na lahvi s vlastní vodou má plastový uzávěr.

Demonstranti používají ke svolávání internet a chytré telefony. Hanba jim, zaznívá rezolutně. Beztak je ten jejich boj jenom snahou o vlastní zviditelnění, generačním vymezením, beztak bojují s větrnými mlýny a ta hysterie je přejde. A navíc: neměly by ty „malé“ děti raději sedět ve škole, než si hrát na revoluci?

Miřme na správné cíle

Podle nedávno zveřejněné statistiky Global Air Quality City Ranking vyšlo najevo, že ve stovce nejznečištěnějších měst v Evropské unii je celá třetina obcí českých. Nejhůř je na tom Moravskoslezský kraj a ničení ovzduší u nás nejčastěji způsobuje spalování uhlí spolu s automobilovou dopravou.

Výsledek? Rapidní nárůst předčasných úmrtí spojených se znečištěním, což zase dokládá výzkum v časopise European Heart Journal. Původní odhady mluvily o čtyřech milionech úmrtí, ale ukazuje se, že znečištěný vzduch předčasně zabíjí minimálně osm milionů lidí ročně. Jenom u nás se počítá se stovkou tisíc lidí, kteří na následky nekvalitního ovzduší doplácejí smrtí.

Připočtěme ubývající vodu, dnes ze 40 procent zamořenou pesticidy, vyprahlou a použitou půdu, která na mnoha místech už dnes není schopná obnovy nebo rapidně se měnící faunu a floru a můžeme se o dopadech klimatické změny bavit i u nás. Jenže proč bychom to dělali, když můžeme pohodlně moralizovat ty, kteří se tváří v tvář svým nepříznivým vyhlídkám snaží něco dělat?

Problémy, které se pojí k otázkám klimatické změny, mají různé podoby. Někdy čelíme příliš velké apokalyptičnosti, jindy zase velkému individualismu. Nároky, které před nás blížící se proměna světa staví, jsou samozřejmě velké a vyžadují zapojení každého z nás.

Jenže u redukce vlastní spotřeby to zůstat nemůže a nemá – třeba už jen proto, že není spravedlivá. Lidé, kteří na drancování planety vydělávají, uhlobaroni typu Křetínského s Tykačem, nebo průmysloví „zemědělci“ s Agrofert-traktory na polích, nemusí – navzdory tomu, co denně způsobují – za své činy nijak platit.

Dost pravděpodobně je čeká jiný život, než nás ostatní, kteří třeba nemáme kapitál na to postavit si bunkr a až se svět změní, ukrýt se do bezpečí. Důsledky drancujícího byznysu ale neseme právě my, a tak se to s enviromentální nespravedlností má napříč celým světem.

I proto nás klimatické hnutí učí zaměřovat se na správné cíle: na politické a ekonomické elity, které svou ignorací prohlubují už tak dost katastrofický stav naší planety a celým generacím kradou jejich budoucnost.

Snad to těm, kteří tak posměšně znevažují práci aktivistů a aktivistek s odkazem na naprosto marginální problémy, brzo dojde a investují svou energii do jiného typu práce: třeba do masivní kritiky celého globálního systému, který je na vykořisťování a ničení planety postavený, protože se to mocenské třídě ještě pořád jednoduše vyplácí.