Ranní úvaha Daniely Fischerové – Nejupřímnější lichotka aneb Amorův šíp (2019)

Jak poznáme, že se někdo zamiloval, že mu Amorův šíp proklál hruď? Neklamným stigmatem zamilovaní je, že člověk začne imitovat svého milovaného. Holčička ve 3.B začne mhouřit oči. Rodiče ji ženou k optikovi, ale dcerka má zrak jako rys. Aha! Nový pan učitel češtiny je krátkozraký.

Aha! A tenhle kluk vždycky stával jako prkno, proč začal užívat rozmáchlá gesta? Kdo v okolí to asi dělá? Aha! Přistěhovala se krásná Italka a máchá pažemi jako větrný mlýn. Aha!

Tak vznikají módní vlny. Když nás kdysi okouzlili dlouhovlasí Beatles, celá generace chlapců popustila účes o pár centimetrů níž. Podle svých hvězd volíme barvu rtěnky, zakláníme jejich gestem hlavu, dáme se tetovat jako ony – a když nám Amorův šíp prostřelil nejen srdce, ale vážně nám poškodil mozek, platíme absurdní peníze plastickým chirurgům, aby nás připodobnili našim idolům i krvavou a kosti lámající operací. Výsledek bývá převelice tristní, ale láska často vede lidi na scestí. 

Z touhy podobat se svým milovaným těží i reklamní průmysl. Platí si miláčky národa – a v globálním světě i miláčky všech světadílů – aby nám řekli, jakou kávu pijí a jakým mixérem mixují.

Náš evolucí vyšlechtěný rozum samozřejmě ví, že mixér značky razdvatři nemá s jejich úspěchem nic společného, ale něco z jejich kouzla přece jenom padá i na ten mixér, i na tu značku kávy, které půjčili svou zbožňovanou tvář. A když my pak pijeme tu stejnou, je to jakýsi magický obřad přivlastnění. S každým hltem jsme svým láskám blíž.

Kdysi, když se s těmito výzkumy začínalo, často se dělaly v domovech důchodců. A kdosi bystrý si povšiml, že stařečkové, kteří se měli rádi, staří kamarádi, třeba jen mlčky seděli a kouřili.

Aniž se jakkoli domlouvali, ve stejnou vteřinu zvedli cigaretu k ústům, ve stejnou vyfoukli kouř a oklepali popel, jako by je řídil neviditelný dirigent. O nic se nesnažili. Jejich ruce a dech prostě našly stejný rytmus, byl to jakýsi oslavný tanec jejich přátelství.

A vzpomínáte na ten nádherný závěr Vesničky mé střediskové? Řidič pan Pávek a jeho „momentálně retardovaný“ závozník Otík spolu nikdy nesrovnají krok. Otík se o to mockrát marně snaží.

Až pak, na samém konci filmu, kdy ho pan Pávek konečně vezme na milost, to najednou poprvé jde. Oba sladí rytmus chůze, pak si z té radosti povyskočí a odhopkují ze záběru několika báječnými krokovými variacemi… A kino plné lidí, kteří nikdy neslyšeli žádnou teorii o lásce a napodobování, vybuchne dojatým smíchem. Naše těla to všechno dávno ví.

Tedy jestli si všimneme, že se po nás někdo zaopičil, vzal do svého repertoáru nějaké naše gesto, přízvuk, intonační linku, zaradujme se. Nemusí to být rovnou Amorův šíp a milostné vyznání těla, ale jisté uznání v tom je. Jak říká přísloví britské: „Nápodoba je ta nejupřímnější lichotka.“