Jak jsme prohráli bitvu o radar v Brdech (2019)

Americký prezident Barack Obama vytočil číslo českého předsedy vlády Jana Fischera a do jeho bytu v panelovém domě na pražském sídlišti Barrandov mu sdělil, že Spojené státy už nechtějí postavit v Brdech svůj vojenský radar.

A to byl před deseti lety rychlý konec dramatického příběhu, který víc než dva roky plnil první strany novin a štěpil českou politiku a společnost. Češi, jejichž většina podle průzkumů radar nebo „americkou vojenskou základnu“, aby to znělo dramatičtěji, odmítala, se ubránili prosbě spojenců o pomoc.

Poprvé po dvaceti letech polistopadového vývoje se zdánlivě jasný prozápadní a proatlantický kurs země vychýlil. Bylo to poprvé, ovšem vůbec ne naposledy, protože radar byl jen začátek. Moskva mohla být nadšená, i když jsme tehdy ještě příliš netušili, jak důležitá pro ni a pro nás tahle bitva o kótu 781 vlastně je.

Tehdejší skutečně silný odpor proti stavbě radaru byl důsledkem mnoha vlivů. Tím nevinnějším byl naivní pacifismus, tím upřímným antiamerikanismus či „anti-natismus“.

Co se Rusům splnilo

Zapomenut by ale neměl být cynický kalkul tehdejších lídrů ČSSD pod vedením Jiřího Paroubka, který byl nejdřív pro, ale pak si přečetl průzkumy veřejného mínění, nasál náladu davu a v roli vůdce opozice se choval, jako kdyby šlo o poplatky u lékaře, jen další téma v jeho tehdejším souboji s vládou Mirka Topolánka. Z debaty o strategickém zájmu země, která se měla vést, se stalo heslo na billboardu. Lubomír Zaorálek si to určitě pamatuje.

Svou roli hrála od začátku i nevydařená komunikační strategie Topolánkovy vlády, která vlastně stále jen doháněla ofenzivu odpůrců a nedokázala najít fungující způsob, jak obyvatelstvo přesvědčit. Jistě, nebylo to jednoduché, v české společnosti druhé poloviny minulého desetiletí se při vrcholící ekonomické konjunktuře po vstupu do NATO a EU usadila zvláštní nálada „všechno je hotovo“, nic dramatického už nás nečeká, dějiny skončily.

Nebyla to pravda, samozřejmě. Jak dnes otevřeně popisují mnozí lidé, kteří měli s vyjednáváním o radaru něco společného, Česko se stalo cvičištěm počínající ruské hybridní války, patnáct let po odsunu okupačních armád si Kreml ověřil, že v zemích svých satelitů dokáže stále ovlivňovat veřejné mínění i politický provoz, nenápadně, úspěšně, za pomoci svých osvědčených spolupracovníků i naivních idealistů. Rusové žádnou americkou základnu v Česku nechtěli – a to se jim splnilo.

O čtyři roky později si Češi sami zvolili svým prezidentem člověka, který se svou promoskevskou politikou ani nijak netajil a dnes najdeme ve sněmovně několik desítek poslanců různých stran, kterým je Moskva mnohem bližší než „Brusel“, ať už to pro ně znamená cokoliv.

Tehdejší předseda vlády Topolánek říkal, že přítomnost amerických vojáků nedaleko u Prahy symbolicky zakotví Česko na té straně světa, kam jsme po roce 1989 směřovali. Spolu s ním jsme překvapeně zjistili, že o to Češi nemají přehnaný zájem. A od té doby jsme se nepřestali divit.

Autor je šéfkomentátor serveru Seznam Zprávy