Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou LXV. – Velkoměsto na lince důvěry

Přidal: Premek |

Říjen 22, 2014

Mgr. Přemysl Hnilička

(Vyšlo v Týdeníku Rozhlas 16/2014, 7. 4. 2014)

Byla to tehdy vlastně módní záležitost: v Československu začala v roce 1964 fungovat skutečná linka důvěry, a to jako služba psychiatrické kliniky Ke Karlovu v Praze. Lidé se mohli svěřovat se svými starostmi, bolestmi, měli se k lidem na druhém konci telefonního drátu obracet v momentech zoufalství či bezradnosti. Jako výsostně rozhlasové téma zaujala divadelního dramatika Miloslava Stehlíka, který napsal hru Linka důvěry (1966) – dramatické pásmo třinácti telefonních rozhovorů lékařky Marie, pracující na noční směně linky důvěry a jejích pacientů. Byla to v podstatě velmi roztříštěná mozaika, která potřebovala dramaturgicky dopracovat, k čemuž dal Stehlík naštěstí dramaturgyni Jaroslavě Strejčkové volnou ruku. Ta – opět ve spolupráci s režisérem Jiřím Horčičkou – do textu dokomponovala několik příběhů, které celou hrou procházely (příběh sebevraha Karáska, sebevražedkyně Novákové, opuštěného muže a starého profesora) a scelily ji.

Rozhovory, které s volajícími vede lékařka Marie (proměnlivá a vynikající Dana Medřická), jsou jak závažné, tak banální, tragikomické i směšné, volají lidé zoufalí, nešťastní i s osudem smíření, stejně jako různí vtipálci a recesisté (jeden z nich oznamoval vážným hlasem, že spáchal sebevraždu tím, že spolkl budík a ten mu tiká v břiše; „Co mám dělati, když zazvoní?“). Výrazným motivem je nedůvěra k lince důvěry a k její anonymitě; ačkoliv tyto motivy používá Stehlík především u negativních postav (opuštěný muž v podání Čestmíra Řandy), současný posluchač nedůvěru tehdejších občanů profízlovaného Československa docela chápe.

Režisér Horčička vybavil jednotlivé scény – rozhovory různým tempem a hereckým ztvárněním; některé telefonáty se odehrají v několika vteřinách, jiné trvají dlouhé minuty, jednotliví noční pacienti své strasti vykládají rozvážně a pomalu, zbrkle a rozčileně, zoufale a škobrtavě. I výraz lékařky se mění: s postupující nocí je unavenější, v zásadních momentech však rychle zburcuje zbylé síly, aby se pokusila zachránit život zoufalé paní Novákové (Jaroslava Adamová) nebo uhlíře Františka Karáska (Petr Haničinec). Dana Medřická ji vytváří „svým neobyčejně jímavým, lidským, pozorným přístupem (…), lékařsky profesionální cynismus překonává silou osobnosti a vřelou lidskou účastí“ (Jan Czech). Musí se vyrovnávat i s častým přehlížením („kdyby tam byl radši – nějaký pan doktor“). Za její profesionální tváří se skrývá velká lidská tragédie – její syn se kdysi zabil na skútru, v současnosti se stará o dospívající dceru. Vážné i tragikomické příběhy jejích pacientů dovedou posluchače až k závěrečnému hlavnímu příběhu staré paní Velichové (Olga Scheinpflugová). Smířena se svou brzkou smrtí chce jen doručit dopis svému synovi, který je v cizinecké legii a v němž se s ním chce po letech odloučení smířit. Nezná však adresu.. V samém závěru hry pak Marii volá starý profesor matematiky (Martin Růžek), jehož případ také během noci řešila a jehož požádala o pomoc s dceřiným matematickým úkolem, aby jí sdělil, že existují také případy neřešitelné…

Stehlíkova hra Linka důvěry zaujala porotu mezinárodní soutěže natolik, že získala Prix Italia 1966 a byla nastudována v několika zahraničních studiích (sám Horčička ji nastudoval v Norddeutscher Rundfunk v roce 1967 a 1978, v roce 1969 vznikla inscenace v rakouském ORF-T v režii Hermanna Brixe).

Vedle pozoruhodného scénáře a vynikajících hereckých výkonů zaujme hra i zvukově-hudebními mezihrami, které oddělují jednotlivé scény (scatovaný zpěv Evy Pilarové, flétna V. Sýkora). V pozoruhodné umělecké koláži sdružuje reálné i symbolické zvuky noci i počínajícího rána, rozlišované charakteristickými zvuky. Zajímavý postřeh na toto téma napsal Tomáš Černý ve svém článku k pořadu o gramomixérech: “ (…) A zatímco matka tišící své plačící miminko zůstane po všechny časy jasným symbolem neklidné noci, už méně jednoznačná je supící parní lokomotiva. Ševelení operátorek telefonní centrály rovněž je minulost, nemluvě pak o sice překrásné, ale čím dál méně výmluvné zvukové metafoře „rána“, kdy je slyšet chatrný motor mlékárenského náklaďáčku a cinkot hliníkových band. A co teprve hřmot vytahované rolety malého krámku?“

Ano, některé prvky Stehlíkovy Linky důvěry jsou již zastaralé, současní psychologové by jistě našli mnoho chyb v postupu lékařky Marie – přesto ale téměř padesát let stará hra inspiruje současné tvůrce. Roman Štětina využil úryvky z Linky důvěry hned ve dvou projektech: ve své diplomové práci Intervence do rozhlasového vysílání (2009) použil monolog paní Velichové jako intervenci do současného vysílání, a tak její dojemný příběh zazněl v reálné psychologické poradně brněnského veřejnoprávního rozhlasu (nutno podotknout, že ani psycholog, ani moderátorka Marcela Antošová nenašli – podobně jako Marie – žádné řešení); v roce 2012 pak vytvořil sérii minutových her, v nichž kombinoval nahrávky dvou rozhlasových her z různých dob a různých žánrů. Jedna z nich se jmenovala Důvěrná růže a lékařka Marie zde vyzývala ke zvracení mnicha Jorgeho z dramatizace Ekova Jména růže (2000).

Historie rozhlasových her