Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou LXXVI. – Co s pravdou, když se jí léta zpronevěřujeme?

Přidal: Premek |

Listopad 11, 2014

Mgr. Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 46/2014)

V knize vzpomínek se režisér Jiří Horčička vyjádřil v tom smyslu, že dramatik Jan Vedral byl „jeho autorem 80. let“. Není divu – pomineme-li debutantskou práci „Kurs střelby ve ztížených podmínkách“ (1985), je Vedralova práce pro rozhlas druhé poloviny 80. let výrazná a kvalitativně vyrovnaná – ať už se jedná o tvůrčí dramatizace jako Bulgakovův Mistr a Markétka (na základě své zkušenosti z rozhlasového Wollanda prosadil Miloš Kopecký později i jevištní inscenaci v Divadle Na Vinohradech) nebo o vlastní dramatickou práci, jakou byla rozhlasová hra Delfy aneb Spotřební rozhlasový Oidipús.

Vedral Horčičkovi poskytl velmi sofistikovaný a spletitý scénář, v němž Autor na začátku zkouší pojmenovat svůj problém: postavu „prostředního kádru“, toho typického nadřízeného pracovníka, který je schopen na vás vylít kýbl frází a zahltit vás poučkami. Právě jeho se snaží „napsat“, zpracovat postavu jako typus. Tak vzniká Hrdina (Vladimír Brabec) – hlupák, který se do funkce dostal v padesátých letech bez vzdělání, ale zato s rudou knížkou; frazér, obklopující se podřízenými, které dokáže využít a zneužít jejich dobrých i špatných vlastností. Bohorovnou vyrovnanost tohoto antihrdiny naruší až nečekaný telefonát, který obrátí jeho život naruby…

Tuto banální historku z pracovního prostředí by bylo možno napsat prvoplánově – tak, jak se v osmdesátých letech běžně psalo. Rozhlasový archív ukrývá desítky scénářů a nahrávek z pracovního prostředí, tzv. „rozhlasovou hru faktu“. Jan Vedral šel na téma jinak: banalitu zpracoval vyšší dramatickou formou. Základ hry, jejímž podtitulem je „Spotřební rozhlasový Oidipús“, píše jako variaci na klasické antické drama. Hrdina (s malým i velkým „há“) říká své banální pravdy i zděšené repliky v antickém metru. Strukturu „narušuje“ také sbor současníků – jednočlenný chór (Viktor Preiss), napadající obecně i osobně Hrdinovy názory a fráze. V závěru hry můžeme ještě postřehnout odkazy na Shakespearova Krále Leara – to když Hrdina ve své sebedestrukci odpudí i vlastní dceru…

Vedralův text je mnohovrstevnatý, nabízí střídání zvukových prostor – nenabízí však jednoznačné řešení: „Kdo očekává od hry návod k použití, chce být podváděn, znamená to, že neunese ani sám sebe a je na nejlepší cestě stát se také Hrdinou volajícím do Delf. Měřítka, která si nastavíme sami, nás zdeformují. A o tom je tahle hra.“ První vrstvou je již zmíněný banální příběh vedoucího podniku, jehož bohorovný klid naruší anonymní telefonát, oznamující znásilnění Hrdinovy dcery na zájezdu v Delfách. Když posléze zjistí, že šlo o podvrh, začne z něj postupně obviňovat všechny „své věrné“. Další příběh nabízí rovina „dramaturgicko-ideologická“, v níž se ke hře vyjadřuje Hrdina coby typizovaný dramaturg; ten zároveň vyzývá k angažovanosti i k opatrnosti (stejnou postavu najdeme i v pozdějším Vedralově kruciálním opusu – seriálu Xaver). Tato metarovina se ostatně promítla i do osudu samotné hry: v konečném scénáři z roku 1988 existuje výtečná scéna, v níž pomocí řetězení frází kontextových slovíček a citací z dobových písní 50. – 80. let ilustruje autor postupně upadající vztah Hrdiny vůči své dceři. V dlouhém odstavci se nachází i tento úryvek: „BRATŘÍČKU NEVZLYKEJ TO NEJSOU BUBÁCI… Tak tohle mi sem tahat nebudeš víš sakra kde dělám ne Jakej kariérista káčo pitomá co ty víš Že jsme věděli a byli zticha A co jsem měl dělat s fakanem na krku“… Byl samozřejmě škrtnut (snad dramaturgem Jiřím Hubičkou, snad režisérem Horčičkou); jeho transparentní vyjádření naznačuje i možnost, že je Vedral do textu vložil jako tzv. bílého psíka – aby se cenzor potěšil škrtem a nechal být jiné, méně zřetelné narážky.

Právě otevřenost v kdysi tabuizovaných tématech je typická pro konec komunistického režimu. Vedralova hra měla premiéru v červnu 1989 a v režii Jiřího Horčičky dále účinkovali Blanka Bohdanová, Eva Hudečková, Eduard Cupák, Martin Stropnický, Josef Vinklář a Miroslav Středa. Kvality textové i inscenační se nedaly přehlédnout, a tak Delfy získaly Prix Bohemia za rok 1989.

V recenzi pro časopis Scéna napsal Jan Svačina: „Aktuálnosti hry (…) Vedral dosahuje tím, že cesta jedince k sebepoznáyání je mu prostředkem k obecnějšímu pokusu stanovit diagnózu naší současné společnosti. A nejde přitom jen o konstatování stavu, ale i snahu dobrat se kořenů a příčin. Analýza je to zaslouženě bolavá, ústící jakoby v poznání a otázku, která ve hře zazní: Co s pravdou, kterou všichni známe, ale nedokážeme si s ní poradit, protože se jí léta zpronevěřujeme?“

Historie rozhlasových her