Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou LXI. – Zradou naplněný osud

Přidal: Premek |

Prosinec 1, 2014

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 52-1/2013-14)

„Není pravda, že se dějiny neopakují. Opakují se. Děsivě se opakují, a tak by nemělo smysl dívat se nazpět, protože to, co bylo tehdy, je i dnes, kdyby nestálo za to hledat lidskou odpověď na přízrak toho opakování. Ano, hledat odpověď – a člověk ji může najít jen tam, poněvadž co tehdy bylo silné je dnes slabé. Nedivme se, že z věcí krásných zachycujeme jen zlomky, jen torza. Naše vina. Nás všech.“

Těmito slovy začíná rozhlasová hra Karola Sidona Dvojí zákon. Apokryfní příběh vznikl v roce 1968 a byl odměněn první cenou v celostátní umělecké soutěži k padesátému výročí republiky. Ještě téhož roku Sidonův text nastudoval režisér Jiří Horčička v prvotřídním obsazení.

Centrem příběhu je postava Ježíšova, ve které se „střetává a rozchází židovská a křesťanská náboženská tradice“, jak před deseti lety v článku k Sidonovým šedesátinám psala literární kritička a historička Helena Kosková. Hlavními jednajícími postavami jsou Jidáš (Rudolf Hrušínský st.) a Kaifáš (Josef Patočka). Setkávají se v kobce, do níž Jidáš odvlekl Ježíšovu mrtvolu. Jidáš Kaifášovi vysvětluje celý svůj a Kristův příběh; jen jemu smí říci celou pravdu, protože jemu, farizeji Kaifášovi, nikdo skutečnou pravdu neuvěří…

Prostý člověk Jidáš opustí pro Ježíše (Radoslav Brzobohatý) svou rodinu a vydá se s ním „cestou, která (…) svítila ze tmy“ za tušením něčeho, co jej přesahuje – za Světlem. Když však Ježíš začne kázat ve městech, v synagogách, začne náhle místo o Světle hovořit o Bohu – prý aby mu lidé rozuměli. Zároveň s touto změnou však začne hovořit jinak, než dříve – „mísí pravdu se lží, ale lidi ho poslouchaj a se lží slyšej i pravdu. (…) Světlo bylo tak silný, že zastínilo tu lež“.

Sidonova hra však nechává promluvit i Kaifášovu pravdu: Ježíš přivedl do Jeruzaléma celý dav chuďasů, celníků a nevěstek – a s nimi i nakažlivé nemoci a rozvolnění mravů: „Kam přišel Ježíš, tam se hrnuli malomocní (..). On vyléčil toho či toho, lidé mu děkovali, plakali, ale sotva odešel, rozmohla se ve městě nákaza, kterou tam nečistí zanesli. Tento Ježíš byl úplným andělem zkázy! Kdyby ještě rok žil, kdyby ještě rok vábil, sváděl, lhal, kdyby ještě rok hlásal to své evangelium smrti a rozkladu, rozestoupila by se země pod našima nohama jako jeden hrob a pohltila by nás! (…) Snad zničí království… Ale dokud se držíme Zákona, dokud jsme věrni svému Bohu, dokud jsme vnitřně pevní… nemohou zničit národ, ne! A i když nás rozeženou, až na sám konec světa… přece budeme žít jako národ… poněvadž máme Boha svých otců nad sebou a dodržujeme jeho Zákon.“ Svým novým pohledem na Boha ohrožuje Kristus i samotné židovské království okupované římskou mocí…

Kristův vliv však časem slábne a jeho následovníci jej postupně opouštějí. A zde Sidon zcela mění vyznění původního příběhu Nového zákona: Jidáš – jako jediný skutečně věrný apoštol – udává jej nikoliv ze ziskuchtivosti, ale proto, aby naplnil Ježíšův úděl. Ježíš umírá na kříži, Jidáš pak krade jeho mrtvolu a tím potvrdí zmrtvýchvstání.

Apokryf, stavící na hlavu klasickou kristovskou legendu a varující před falešnými proroky a „nepatrnými posuny“ v ideologiích, napsal Karol Sidon v šedesátých letech. Není divu, že tato hra byla jednou z nejstěžejnějších inscenací, které v Československém rozhlase vznikly v roce 1968. Premiéru měl Dvojí zákon 4. března 1969 a vyvolal velký zájem ze strany věřících i soudruhů, často negativní. Vzhledem ke jménu autora i tehdy ideologicky závadnému druhému plánu textu byla tato vynikající Horčičkova inscenace v sedmdesátých letech smazána. Dochovala se však v několika amatérských nahrávkách, z nichž se podařilo sestavit celek – zvukově nekvalitní sice, ale podávající svědectví o vynikající herecké práci pánů Hrušínského, Brzobohatého, Patočky a dalších.

Historie rozhlasových her