Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou LXII. – Odysseova neslavná pouť

Přidal: Premek |

Prosinec 1, 2014

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 4/2014)

Brněnský dramaturg Karel Tachovský, který přivedl k psaní pro rozhlas mnoho pozoruhodných autorů (např. Ludvík Kundera či Milan Uhde), byl zároveň sám výborným dramatikem. K jeho nejvýznamnějším textům patří Chatrná paměť pana Z., jeden z příběhů Královské sonáty, Jak poradit panu králi či Příliš vzdálená milá. V dnešním Průvodci se budeme věnovat hořké aktualizaci homérského mýtu – Kudy bloudí Odysseus.

Ve hře, která byla natočena v roce 1964 a premiéru měla prvního ledna roku příštího, vystavuje Tachovský Homérovu Odysseu, plnou hrdinských skutků Odysseových vojáků, ironické demytizaci. Tachovského Odysseus není hrdinský vůdce, ale slabošský konformista, Odysseovi vojáci nejsou rekovní bojovníci, ale nájemní žoldáci, Sirény zpívají Škoda lásky a Odyssea přívázali ke stěžni nikoliv na jeho příkaz, ale aby v opilosti nepřepadl přes palubu, v zemi Lotofágů hraje jazzový orchestr…

V úvodním Odysseově proslovu zaznívají i strofy, které upozorňují na nadčasovost uváděného příběhu: „O bože můj, jakže se jmenují ty ruiny? Je to jen Trója? (…) Však místo Tróje můžeš dosadit kdekteré z mnohých zhanobených měst – a místo našich legendárních jmen dosaď si jména trapně současná. Vždy stejný prach se zvedá nad zemí, vždy stejný dým se táhne troskami, vždy stejný žal a hrobů vrstvení…“

Příběh Tachovského Odyssea začíná v okamžiku po dobytí Tróje. Odysseovi válečníci jsou nuceni si přiznat, že s krví na rukou a stálými myšlenkami na vražděné a znásilňované se nemohou vrátit přímou cestou domů; vydají se tedy opačným směrem. Již jejich první zastávka na ostrově Kyklópů ukazuje, jakým způsobem hodlá Tachovský Homérův příběh zpracovávat: Odysseus (Rudolf Jurda) je při souboji s Kyklópy zadržen a předeven před Polyféma. Ten (v podání herce Josefa Karlíka) představuje v podstatě soudobého tajného policistu. Je cynický, bodrý a tak trochu unavený svým povoláním. S neobyčejnou lehkostí a zkušeností odhadne Odysseovu slabinu a získá snadno jeho přiznání: „Vy mně to řeknete právě proto, že se tak samozřejmě považujete za hrdinu. A hrdina potřebuje obecenstvo. To vám tady schází. Schází vám aplaus. Za několik malých informací lze získat svobodu; za hrdinství – „. Ovšemže Odysseus zatají svou identitu a za Odyssea označí svého spolubojovníka… V další scéně nacházíme Odyssea uprostřed povstání, které je vedeno proti němu a jeho armádě. Sám není schopen situaci vzdorovat – jen tupě a velikášsky diktuje novinový úvodník. O tom píše ve své bakalářské práci o Tachovského tvorbě Tomáš Soldán: „Je příznačné, že takovou scénu Tachovský píše do textu, který má být vysílán v rozhlase. Protože právě rozhlas se stal už několikrát před tím (a stane se i potom) silným nástrojem těchto Odysseů, pochybných hrdinů, kteří se zmítali dějinami Evropy.“

I další epizody staví na hlavu klasický příběh a dávají zaznívat především soudobému pohledu na válečné „hrdinství“. Po desetileté cestě, která se nakonec stává spíše sbírkou nezdařených eskapád a blamáží, se Odysseus vrací do rodné Ithaky k „věrné“ Penelopé, aby zjistil, že jeho místo je již dávno obsazeno úředníčkem, který se nechal „vyreklamovat“ z vojenské služby. Pochopí, že v běžném životě pro něj již není místo…

Hlavním Odysseovým odpůrcem a ironickým banalizátorem jeho příběhů je spolubojovník Elpenor (Zdeněk Martínek), představitelem mýtu zase Vypravěč v podání vynikajícího herce a recitátora staré brněnské generace – Rudolfa Waltera (ten cituje skutečné hexametry z Odysey v překladu Otmara Vaňorného). V ostatních rolích hráli představitelé tehdejší mladé generace: Zlatomír Vacek (Antiklos), Jaroslav Dufek (Eurylochos), Libuše Billová (Kirké) či Dagmar Pistorová (písařka). V režii Olgy Zezulové vznikla pozoruhodná inscenace s výrazným rukopisem; problematičnost i aktuálnost starého příběhu dokresluje i hudba Zdeňka Pololáníka v podání orchestru Gustava Broma (ten spolupracoval na rozhlasových inscenacích často, bohužel – ne vše se dochovalo).

Inscenace Tachovského odysseovské variace je v současnosti téměř padesát let stará. Při pozorném poslechu však neztratila nic z působivosti, kterou měla na Nový rok 1965.

Historie rozhlasových her