Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Major Zeman podruhé aneb Věc důvěry

Přidal: Premek |

Březen 2, 2015

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 10/2015)

Na vlakové nádraží přijíždí revizor Velíšek udělat kontrolu, současně s ním jde do práce i pracovnice na pokladně Spáčilová. Velíšek v její pokladně schází jízdenky v hodnotě 17 400 Kč. Sám tomu nechce věřit, Spáčilovou zná jako poctivou pracovnici, ani ona pro to nemá rozumné vysvětlení. Klíče od pokladny měla pořád u sebe… Manko je manko, a tak je Spáčilová přeřazena na jiný post, její manžel za ni uhradí chybějící částku penězi, které si spořili… Ačkoliv by za ni dříve dali ruku do ohně, začínají se od Spáčilové ostatní odtahovat a ti, kteří jí věří, ji nechtě urážejí lítostí. Manželství navíc dostává značné trhliny. A uprostřed toho všeho vyšetřuje nadporučík Pavelec se svým kolektivem příslušníků SNB…

Tak začíná detektivka „Věc důvěry“ (1961), rozhlasová prvotina hned dvou autorů-začátečníků, Ondřeje Vogeltanze a Leoše Jirsáka. První z nich se stal později televizním scénáristou, druhý byl již tehdy nadporučík Veřejné bezpečnosti. Příběh je napsán velmi realisticky (vycházela ostatně ze skutečného případu z roku 1956) a dokáže svého posluchače zaujmout, zároveň ale vykazuje značné nedostatky v literární kvalitě textu, ba dokonce i v jeho logice. Samotné inscenaci jistě pomohla režie Jiřího Rolla a velmi solidní obsazení (pokladní Spáčilovou hrála Ludmila Burešová, jejího muže Ladislav Boháč, Pavelce František Hanus, starého Mráčka Josef Beyvl, Velíška Antonín Zíb, poručíka Stárka Soběslav Sejk). V dobové recenzi je v časopise Kulturní tvorba vyzdvihl zkušený rozhlasový pracovník František Gel: „Dominantní úloha připadla Ludmile Burešové (…). Kdo snad v této době biografu a televize pochybuje o tom, zda hlas kultivované, opravdové umělkyně dovede nahradit kulisy a reflektory či projekční ploch, nechť si poslechne příští reprízu Věci důvěry. Vždyť například happy end celé hry vysvitne z modulace, kterou Ludmila Burešová dovedla dát několika všedním slovům…“.

Proč se po tolika letech zabývat zašlým kriminálním případem, byť s dobrými hereckými výkony? Možná to některé z vás napadlo již při čtení fabule – neznám ten příběh odjinud? Znáte. Již podruhé se v Panáčkově průvodci setkáváme s průnikem dějinami rozhlasové hry a televizního seriálu 30 případů majora Zemana (poprvé to bylo v článku věnovaném rozhlasové hře Vrah je náš starý známý). Celý příběh byl totiž kompletně převzat (včetně některých jmen) do scénáře dílu z roku 1956 „Romance o nenápadné paní“. Z paní Spáčilové byla ovšem paní Vondrová, z jejího manžela vynikající fotbalový hráč, z nadporučíka Pavelce ovšem nadporučík Jan Zeman. Zůstalo i příjmení Kubeš, v rozhlasové hře i televizním seriálu dokonce hrál Eduard Dubský.

K několika výraznějším úpravám však došlo: zatímco v rozhlasové hře byla dcera pokladní Spáčilové již dospívající dívka (hrála ji Jitka Frantová, podle recenzenta Gela „měla roli nejkratší, nejméně rozsáhlou, a přece její Hanka vyzněla jako veliká role“), ve 30 případech majora Zemana je to ještě malá holčička. Spáčil je v rozhlasové verzi významný funkcionář, zatímco v televizním seriálu fotbalový hráč.. Nadporučík Pavelec jde za případem jen sám se svým týmem, nadporučík Zeman je k vyšetřování přesvědčen svou ženou Lídou.

Šlo tedy o zcizení námětu? Nikoliv, neotevírá se před námi žádný nový případ. Pachatelé jsou totiž v podstatě titíž. V obou případech čteme v kolonce scénář jméno Leoše Jirsáka, spoluautorem televizního scénáře pak byl František Dittrich, což je pseudonym Věry Kalábové, manželky Ondřeje Vogeltanze. Dá se tedy říci – případ uzavřen.

Historie rozhlasových her