Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Hrát podle vlastních pravidel

Přidal: Premek |

Květen 12, 2015

Mgr. Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 16/2015)

Režisér Josef Henke, který zemřel v březnu před devíti lety, za sebou zanechal (nejen) v rozhlase rozsáhlé a kvalitní dílo. Jeho inscenace Dürrenmattových, Beckettových, Eichových, ale i E. F. Burianových textů dodnes slýcháme v reprízách. Ne každou jeho inscenaci však potkalo to štěstí dochovat se až do dnešních dnů.

V roce 1966 natočil Henke vynikající inscenaci Beckettovy hry Krappova poslední nahrávka s Milošem Nedbalem v hlavní roli, ale také Bergmanovu Malbu na dřevě a dramatizaci novely Alana Sillitoea Osamělost přespolního běžce. Zatímco u Beckettovy hry si dodnes můžeme ověřit výtečné herecké mistrovství Miloše Nedbala a režijní bravuru Henkeovu, u zbylých dvou už můžeme jen odvozovat z dochovaných materiálů.

Osamělost přespolního běžce je příběhem Colina Smithe, mladíka, který se ocitá v nápravném zařízení poté, co s kamarádem spáchají krádež. Ředitel i vychovatelé se k němu chovají se vší shovívavostí, ba poté, co si všimnou jeho fyzické zdatnosti, umožní mu účastnit se běžeckých tréninků a soutěže v běhu, v níž by reprezentoval nápravný ústav proti elitnímu gymnáziu. Colin tuto možnost využije, jeho myšlenky nás však ubezpečují o tom, že „jim to nežere“. Běhání je pro něj pouze relaxace, možnost odtrhnout se od kasárenského života v ústavu, přemýšlet. Právě v retrospektivách se dozvídáme o jeho životě a myšlení. Colin je typický outsider, antihrdina, který však má v rámci svého světa jasnou filozofii; chápe, že pokud vyhraje běžecký závod, bude si moci půlroční pobyt „vodkroutit jako v bavlnce“. Jenže Colin má jinou představu poctivosti: „Mě teda na tenhle švindl nenachytaj, na tohle štvaní, aby člověk vyhrál, na tohle klusání kvůli kousku modrý mašle, ponivač takhle se člověk nikam nedostane i když voni si můžou vymknout ruku, jak přísahaj, že jo. Člověk se má na všechny vybodnout a jít si svou cestou, ne štvát se po voznačkovaný štrece….“ Ačkoliv má nad ostatními běžci naprostou převahu, těsně před cílem závod „vypustí“ a okatě nechá předběhnout a vyhrát konkurenčního běžce. Hrdě pak nese následky ředitelovy zloby a umývá „rajóny“ či hnojí záhony zbytky z kuchyně…

Osamělost přespolního běžce vyšla u nás v roce 1965 v překladu Josefa Škvoreckého a Petra Pujmana. Již o tři roky dříve však byla ve Velké Británii přepracována do filmové podoby. V režii Tonyho Richardsona se stal příběh dospívajícího mladíka Colina Smithe jedním z prvních filmů hnutí Free Cinema, v němž britští filmaři upozorňovali na problémy tradiční anglické společnosti, jejíž tradiční rozvrstvení začínala narušovat nezávislejší mladá generace, odmítající staré konvence.

Henke vycházel z obou materiálů: jak z původního nedramatického textu, tak z titulkové řady, kterou pro filmové uvedení v ČSSR přeložil Oldřich Kautský. Výsledkem byl text dynamicky střídající běžné dialogy s vnitřními monology hlavního hrdiny. Do role Colina Smithe obsadil Josef Henke Jiřího Krampola, tehdejší vycházející hvězdu rozhlasového herectví (téhož roku hrál v Ryskově hře Blueberry Hill, již v roce 1964 v dramatizaci deníku Niny Kostěrinové, v Stoppardově hře Albertův most z roku 1968 hrál hlavní roli Alberta). Ředitele ústavu si zahrál Miloš Nedbal, vychovatele Browna Milan Friedl, spolupachatele a Colinova kamaráda Mikea Josef Abrhám; v maličké roličce detektiva se objevil i Josef Kemr. Hudební doprovod tvořila především ústavní píseň Jeruzalém, kterou hudebně upravil Jiří Váchal a textem opatřil Ivo Fischer. Zněla pod několika scénami a velmi pravděpodobně se její vyznění proměňovalo podle vznikajících situací.

Pravděpodobně, asi, možná… Bohužel lze pouze dovozovat, domýšlet se, usuzovat podle dochovaného scénáře. Nahrávka z rozhlasového archívu zmizela – snad kvůli jménu Josefa Henkeho, snad pro dočasné „vymazávání“ jména herce Miloše Nedbala. Ať tak či onak, pozoruhodné dílo české rozhlasové režie je pravděpodobně navždy ztraceno. Ledaže byste je měli doma na pásce..?

Historie rozhlasových her