Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Sabeth. Mezi člověkem a havranem

Přidal: Premek |

Červen 30, 2015

Přemysl Hnilička

(Týdeník Rozhlas 26/2015)

Je to velmi podivuhodný, tajemný příběh. Na německých samotách objeví místní paní učitelka zvláštní, na první pohled strašidelnou existenci: napůl člověka, napůl havrana. Tato podivuhodná vědoucí bytost, která najde cestu k lidem, se seznámí s Elisabeth, dcerou sedláků Fortnerových, a tak přijde ke svému lidskému jménu – Sabeth. Elisabeth i její rodiče jej přijímají s jakousi selskou samozřejmostí. Z jejich vyprávění pochopí paní učitelka, že ona havraní postava je nadána jakýmsi vyšším věděním, o které však stále častějším kontaktem s lidmi postupně přichází. Ztrácí schopnost komunikovat se svými druhy, zapomíná jejich řeč a časem přichází i o vzpomínky na společné zážitky s lidmi… Je podroben zevrubnému rozhovoru s paní učitelkou a jejím nadřízeným, na mnoho otázek nezná odpovědi, na některé zná odpovědi až příliš překvapivé.

Jednoho dne však Sabeth zmizí. Sabeth umřel, říká Elisabeth Fortnerová, nešlo však o úmrtí; stál uprostřed místnosti, mluvil tiše, ale jakoby křičel – a najednou ho Fortnerovi neviděli. Nezůstane po něm nic, zmizí i z fotografií, které pořídil pan řídící učitel, nezůstane po něm ani pírko, které ztratil kdysi na silnici…

Magický příběh s názvem Sabeth vyprávěl počátkem padesátých let německý dramatik Günther Eich. V rozhlasovém vysílání se poprvé objevil v roce 1951 a ještě téhož roku došlo k dalšímu nastudování. Od té doby byl Sabeth natočen jen v německém prostředí několikrát, naposledy v roce 1982.

Česká inscenace vznikla v roce 1993 péčí dramaturga Jaromíra Ptáčka, který se německé rozhlasové dramatice 50. a 60. let věnoval systematicky. Magický Sabethův příběh přirozeně přitahoval režiséra Josefa Henkeho, který se v jedné ze svých režijních linií věnoval absurdnímu dramatu. Byť je Eichova rozhlasová hra, oněch „devět kapitol o podivném havranovi“, vyprávěna zcela přirozeným jazykem a dějově je velmi přehledná, přesto má cosi společného s Beckettovými a Dürrenmattovými texty – tajemství skryté mezi slovy.

Hudbu k inscenaci tentokrát nesložil Henkeho dvorní skladatel Marek Kopelent; režisér využil skladby Barvy nebeského města a Exotičtí ptáci skladatele Oliviera Messiaena. Jeho nervní a zneklidňující hudba náladou zcela odpovídá vyznění rozhlasové inscenace. Henke ji zároveň nepoužívá pouze coby předělovou či dotvářející atmosféru, v úvodních kapitolách hry jsou některé její pasáže užity jako umělecké zhmotnění Sabetha ve zvukovém prostoru.

Hlavní vypravěčkou je učitelka Tereza Weisingerová v podání Taťány Medvecké. Než se definitivně rozhodne posluchači odvyprávět celý příběh, jsou její věty proloženy rychlými, nejistými vzdechy a pomlkami – jakoby se styděla nám vyprávět příběh plný nevyjasněných záhad… Později se její herecký projev obohacuje o linky nadšení z vědeckého poznání a též erotického probuzení ve vztahu k řídícímu učiteli Wotrubovi (Jan Vlasák).

Rudolf Hrušínský charakterizuje Sabetha téměř jednotvárným, ale vnitřně nabitým, „horkým“ hlasem. Hovoří plynule, klidně, bez přízvuků, jenom občas se tak nějak ne-lidsky se zájmem zastaví na jednom konkrétním slově; podobně jako Miloš Nedbal v Beckettově hře Krappova poslední páska, v níž ztvárnil člověka zcela odříznutého od lidí a civilizace.

V roli malé Elisabeth se představila Klára Tichá, v drobných roličkách školních dětí další členové Dismanova rozhlasového dětského souboru. Právě herecká připravenost těchto dětí sama obhajuje existenci DRDS, obzvlášť u Kláry Tiché jde o profesionální výkon.

Henkeho realizace tajemného příběhu až baladického vyznění zůstane dlouho v posluchačově paměti.

Historie rozhlasových her