Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Portonský dryák mezi dramatem a groteskou

Přidal: Premek |

Prosinec 27, 2015

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 48/2015)
Když si tu hru poslechnete, budete mít pocit, že si z vás autor dělá tak trochu legraci – a nebudete asi daleko od pravdy. Ondřej Neff totiž ve své vědeckofantastické komedii Portonský dryák (1984) mísí žánry tak nenápadně, že si překlopení špionážního dramatu v až montypythonovskou frašku téměř nevšimnete…

Oč jde: investigativní žurnalista John Upfield (Ladislav Frej) přijíždí k opevněné budově portonského technologického institutu, aby odhalil tajemství neuvěřitelných úspěchů místních vědců; v do té doby nenápadném a bezvýznamném vědeckém podniku totiž najednou začnou místní chemici a fyzikové sbírat Nobelovy ceny jako padančata pod jabloní. Místní ochranka (Jan Schánilec) však pro něj nemá pochopení a téměř jej utluče, nebýt toho, že reportér zná tajné vstupní heslo – jméno tajemného doktora Specka. Poté jej přijme ředitel institutu de Martini (Zdeněk Řehoř). Zatímco Upfield se snaží zjistit tajemství institutu, de Martini chce za každou cenu zvědět, odkud se reportér dozvěděl o existenci doktora Specka. Zkrátka – špionážní drama jako vystřižené.

V tomto okamžiku však Ondřej Neff svou hru žánrově láme: Upfield, který se od ředitele nic nedozvěděl, nalézá sám zdroj veškerého úspěchu: místní nálevnu U Megabytu, v níž nápoje čepuje jeho dávný přítel Jindra Nalejváček (Václav Postránecký). A tady už se Neffovo sci-fi mění v naprosté dada: zdrojem veškeré geniality místních vědců totiž není ani studium ani píle, ale Nalejváčkův Dryák Extra – elixír, který zmnohonásobuje mozkovou činnost. Má však jeden nepříjemný vedlejší účinek: výzkumník se velmi rychle začne podobat jádru svého vlastního výzkumu. Proto se například tajemný doktor Speck musí obávat o svůj život, protože pro samou práci s baňkami a křivulemi sám zkřehnul a zesklovatěl!

Podivuhodná Neffova komedie měla premiéru v červnu 1984 a režijně ji zpracovala Eva Svobodová. Dočkala se i rozsáhlé kritické reakce. Jan Svačina ve své recenzi pro časopis Scéna napsal: „Neffova hra sice nedodržuje žádné exaktní zákony dramatické stavby, přesto však výslednému tvaru nelze upřít účinnost. Zajímavé je např. využití protikladu serióznosti první části hry a rostoucí absurdity části druhé, které nápaditě a organicky umocňuje komické vyznění celku. Tento záměrný rozpor respektovala i interpretace, důsledně těžící z dalšího protikladu — mezi vážností formy a stále se zvětšující nevážností obsahu. I v tom by bylo možné poukázat na vnitřní spřízněnost s anekdotou. Režisérka Eva Svobodová se proto nesnažila hře pomáhat tím, že by přímo parodovala postupy žánru vlastní. Tvářit se vážně se plně osvědčilo — nečekaný, jako by nezáměrný parodický efekt se tak objevil až ve vyšší rovině, tj. v kontextu formy a obsahu. (…) Portonský dryák by zůstal samoúčelnou záležitostí, kdyby se za humorem a absurditou neskrývál hlubší smysl. Neffova hra obstála i z tohoto hlediska. Vedle motivů žánru téměř vlastních (etika vědecké práce, zodpovědnost vědce k sobě samému i ke společnosti ap.) které se objevují i v ní, klade nenásilně např. otázku, kde leží hranice mezi zdravou a zhoubnou ctižádostí člověka. “

Jen Jindra Nalejváček a rozhlasoví dramaturgové vědí, proč se tato hra v rozhlasovém éteru již více než dvě desetiletí neobjevila.

Historie rozhlasových her