Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – S patosem na Švermu!

Přidal: Premek |

Únor 15, 2016

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 30/2015)

Jestli měly letošní oslavy tzv. osvobození republiky sovětskou armádou hořkou příchuť, před čtyřiceti lety nebylo žádných pochybností; alespoň na oficiálních místech. Třicáté výročí května 1945 bylo potřeba důrazně oslavit také v Československém rozhlase, čehož se – krom jiných – ujal Jiří Procházka.

Tento konjunkturální spisovatel, který se proslavil především jako autor námětů a scénářů k některým dílům propagandistického televizního seriálu 30 případů majora Zemana, začínal ve čtyřicátých letech v plzeňském a později i v pražském rozhlasovém studiu. Podílel se například na sestavení literárního pásma In memoriam Garcíi Lorky (1945) a zdramatizoval dokonce Hemingwayův román Komu zvoní hrana (1948). V šedesátých letech se stal na několik let uměleckým šéfem Laterny magiky a s Ladislavem Rychmanem sestavil program Revue z bedny. Nejvýrazněji se bohužel zapsal až v letech sedmdesátých.

K výročí osvobození sepsal Procházka rozhlasovou dramatickou baladu Legenda o Janovi, věnovanou hrdinovi Slovenského národního povstání Janu Švermovi. Blízký spolupracovník Klementa Gottwalda a jeden ze zakládajících členů KSČ byl v roce 1944 – společně s pozdějším „zrádcem všeho lidu“ Rudolfem Slánským – vyslán na Slovensko, aby se podílel na organizaci SNP, aby ještě téhož roku zahynul v Nízkých Tatrách během patnáctihodinového pochodu ve sněhové bouři na hoře Chabenec. Švermovi se Procházka věnoval již v padesátých letech v divadelní hře Ohně na horách (1955), v níž zobrazil porážku SNP jako „následek zrady národní politické reprezentace, slovenské armády a oportunismu ve vedení Komunistické strany Slovenska“. Rozhlasová Legenda o Janovi je již poučenějším textem, leč přesto nedokázala překročit stín prosté komunistické propagandy.

Sám Procházka pak v textu, připojeném ke gramofonové desce, na níž Legenda o Janovi vyšla v roce 1978, napsal: „Pochopil jsem tehdy uprostřed tichého zářijového večera v Nízkých Tatrách, které se kolem nás měkce vlnily jako beránčí kožišina, nedaleko Lomnisté doliny, v níž Šverma 10. listopadu 1944 zahynul a kde byl poprvé pochován, že jsem v Janu Švermovi objevil velkou dramatickou postavu, silnou nejen svým politickým významem, vlastenectvím, občanskou statečností, vynikajícím intelektem a oddaností myšlenkám komunismu, ale i osobnost s lidsky krásnou, romantickou, poetickou duší, tak blízkou právě myšlení slovenského lidu, s nímž nás svou statečnou smrtí na-vždycky spojil a do jehož lidových legend jako hrdina vstoupil.“

Pozoruhodným rysem Procházkových textů je až megalomanská touha vztahovat svou tvorbu k významným milníkům světové literatury. Honza Zeman tak v rozpracované povídce Štvanice (případ z roku 1968) v době, kdy je nespravedlivě osočován zločinnými revizionisty z tzv. pražského jara, čte román Franze Kafky Proces – a hrdinové naší rozhlasové balady hovoří o Janu Švermovi podobně jako by učedníci hovořili o Ježíši Kristovi. Postava matky, kterou ztvárňuje Světla Amortová, zase čerpá z dramat Gorkého a Čapka.

Celá hra je prodchnuta téměř nesnesitelným, z dnešního hlediska komickým patosem, vytvářeným bohužel zcela banálními obrazy. Tento patos jen posilují herecké výkony předních herců normalizační éry (s přihráváním Miloše Nedbala). Když se valcíř Šimon Těhlár (Karel Beníško) ptá anonymního komunisty – Gottwaldova posla (Vladimír Šmeral), co říci jednou lidem, „jak jsme ho naposled viděli“, odpovídá posel s dramatickým vznosem: „Tak jak ho zpodobuje známý obraz, vypadal Jan Šverma. Měl stále mladý, takřka jinošský vzhled, byl vysoké štíhlé postavy, z očí mu vyzařovalo planoucí, vášnivé zanícení. Jeho krok byl tak rychlý, jakoby ho niterný zápal pudil stále k letu, k letu vpřed – a do výše.“

Co dodat? Snad jen, že samotného Švermu hrál Karel Urbánek a že hra – navzdory své umělecké mělkosti – získala Prix Bohemia za rok 1976.

Historie rozhlasových her