Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Homo sum et humani nihil alienum puto aneb Jen si to představte!

Přidal: Premek |

Březen 17, 2016

Přemysl Hnilička

(vydáno v Týdeníku Rozhlas 10/2016)

Se jménem Jiřího Vilímka se v našem seriálu nesetkáváme poprvé; z jeho rozhlasových prací jsme se již zmiňovali o společenské sondě Kořeny zla (1965) a politickém podobenství Neodvratný skon maratonského běžce (1969). Tentokrát dojde na pozoruhodnou hořkou komedii Nic lidského mi není cizí. V roce 1966 ji natočil režisér Josef Červinka.

Základem je – podobně jako u Hodin (1963) Karla Copa – neveselá anekdota. Jejím nechtěným hrdinou je stařičký úředník, který je proti vůli pracovního kolektivu umístěn v ekonomickém oddělení jakéhosi podniku a zažívá od svých kolegů různé ústrky. Jeden z žertíků však začal žít svým vlastním životem: to když jeden z nich na úředníčka nalíčí past: na základě toho, že má stejné jméno jako významný básník, jej začnou „uctívat“ jako místní veličinu. Důvěřivý stařík naletí a hru přijme, obstará si nové, „umělecké“ oblečení a shání na přání autogramy významných osobností… Všechno však směřuje k smutnému rozuzlení.

Triviální příběh, můžete si říci. Vilímkův scénář však nabízí zábavnou hru: příběh nám primárně nevypráví sám úředníček, ale zcela náhodný posluchač jeho zmateného vyprávění (oba dva se náhodou potkali na hřbitově). Ten ovšem využije opakovaného „zaklínadla“ starého pána „Jen si to představte“ a začne jeho příběh vyprávět po svém, s pomocí vlastních představ a komentářů. Do jednotlivých postav dědečkova příběhu si „obsazuje“ vlastní kolegy a známé: protivnou sestřenici Albínu, holiče Emana, kolegu od biliáru pana Poštolku, dávného kamaráda Frantu Jabůrka nebo svou přítelkyni Máňu – aby tam byl taky někdo s intelektem, jak sám říká. Rekonstruuje a dekonstruuje jeho příběh, zesměšňuje ho a občas pro zábavu překrucuje, aniž by to hlavní hrdina věděl. Rozhlasový posluchač se tak zároveň baví humorem samotného příběhu, humorem jeho vypravěče (tedy vlastně metahumorem) a zároveň cítí jakousi lítost a stud nad tím, jak je v podstatě smutný příběh cupován na komunální legrácku pro pobavení.

Inscenace z roku 1966 je režijně i herecky strhující: rozhodující roli tu mají dva hlavní představitelé. Josef Kemr, který se vším svým uměním ztvárňuje bezradného, roztřeseného, po uznání beznadějně toužícího človíčka; hovoří tiše, přerušovaně, jakoby se neustále omlouval za svou přítomnost. Vlastimil Brodský je v postavě nazvané Já naopak suverénní, má jistotu všech nevzdělaných, bezcitných a o sobě nepochybujících lidí, nevědomky se stává dalším z davu, který dědečka šikanoval. Stella Zázvorková představuje svou primitivní Albínu robustními a groteskními tahy, její hlas jakoby zahlušil celý zvukový prostor. Slečna Máňa v podání Zdenky Hadrbolcové je distinguovaná, ale jen na povrchu; v jádru je stejně krutá a cynická jako zbytek osazenstva. Jiří Lír charakterizuje svého holiče Emana jako rozhýkaného postpubertálního recesistu, Ivo Gübel pana Poštolku zase coby věčně akurátního měšťáka. Lidově rozšafným komentátorem tu je také vypravěčův otec, prototyp dnešních internetových znalců všehomíra – v podání Josefa Beyvla. Vyjeveného učně Frantu představuje Bořivoj Navrátil; dochované materiály naznačují, že se pro tuto roli původně počítalo s Petrem Kostkou. A ze staré gramofonové desky nazvané Smích zní nekonečný chechtot krále komiků Vlasty Buriana…

Vilímkova komedie je výtečnou hrou s vypravěčem, jakési vyprávění o vyprávění; dovolte absolventu divadelní vědy, aby si povzdechl: Tohle by jistě potěšilo starého pana profesora Osolsoběho, který dramatické dílo charakterizoval jako „komunikaci komunikací o komunikaci“.

Historie rozhlasových her