Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Udělali ze mne zločince

Přidal: Premek |

Listopad 25, 2016

Přemysl Hnilička

Na Panáčkovi zveřejněno v den úmrtí Františka Peterky

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 2016)

Dieter Waldmann (1926-1971) vystudoval filozofii, románská studia a dějiny na freiburské univerzitě. Po studiu se věnoval herectví, vydělával si však jako tesař a na montážích v Jižní Americe. Po návratu do Německa se etabloval jako divadelní , rozhlasový a televizní dramatik. S jeho prací se setkal i český divák – paradoxně až dva roky po jeho smrti byl zpracován jeho scénář jednoho z dílů televizního seriálu Místo činu…

V Československém rozhlase se jeden z jeho dramatických textů realizoval v roce 1964. V překladu Valtra Feldsteina měla premiéru moralita Pomluva, kterou natočil režisér Josef Červinka v libereckém studiu.

Na počátku příběhu je obyčejná rodina Ewaldových. Otec pracuje v kanceláři, jeho žena se stará o domácnost, syn chodí do školy a se sousedovic děvčetem do kina na Hitchcocka, s manžely Schönemannovými hrají každý týden karty… Ideál měšťanského života, dalo by se říci – a Ewaldovi ani nic víc nechtějí. Jenže jednoho dne tuto idylu naruší – pomluva.

Waldmann svou moralitu rozehrává velmi pozvolna: nejprve se onu pomluvu dozví několik sousedů v domě. Potom přátelé od karetního stolku. Poté i rodiče Sibylly, děvčete, s nímž chodí syn Jiří. Lidé jim přestávají odpovídat na pozdrav, ruší dohodnuté schůzky, Sibylla má zakázáno se s Jiřím stýkat. Ewaldovi však nic neprovedli, a tak se pokoušejí dopátrat se jádra, důvodu, proč se to všechno děje. Narážejí na hradbu mlčení.

Stresová situace samozřejmě vyvolá zkratové reakce, paní Ewaldová v zoufalství dokonce zavolá do domu policii: „Když jdu po schodech, všude zavírají dveře a koukají po mně špehýrkou, ze všech bytů po mně koukají, čumí po mně, když jdu domů, a i tady u nás v bytě, jsem tu sama, najednou zazvoní telefon, ale nikdo se tam nehlásí, hned zas položí sluchátko.. a já chci křičet, volat, chápeš? Dostala jsem najednou strach, chápeš? Hrozně jsem se bála, Hanzi, bála jsem se.“ Policie v domě ovšem vyvolá v sousedech další vlnu fám a pochybností.

Pomluva dostihne i hlavu rodiny: zničehonic a bez udání důvodu dostane výpověď z práce, ačkoliv si ho nadřízení pochvalovali. Syn Jiří špatně nese bezdůvodnou stigmatizaci a při rvačce se spolužáky, kteří ho ponižují, zraní jednoho z nich a tím si vyslouží nejen pověst chuligána, ale také soudní stíhání.

A výsledek? Syn Jiří skončí v polepšovně, paní Ewaldová si pustí plyn a Ewald, který zatím propadl alkoholu, končí ve vězení za krádež a potulku. Sám to v závěru hry říká svému vyšetřovateli: „Udělali ze mně zločince. Zničehonic. A zničehonic si na to člověk zvykne a začne tomu sám věřit. (…) Zavřete mě – teď máte důvod, teď jsem konečně doopravdy něco udělal!“

Waldmann svou hru vystavěl s pomocí stále se stupňující tíživostí a sklíčeností; hlavní hrdinové příběhu se proti smyšlence nemohou nijak bránit a jsou vystaveni až kafkovské zkušenosti – včetně toho, že se nikdy (oni ani posluchač) nedozvědí, co bylo vůbec jádrem oné pomluvy.

Z libereckého hereckého obsazení dnešního čtenáře zaujme především představitel pana Ewalda: hrál ho tehdy mladý František Peterka, pozdější představitel večerníčkovského Krakonoše. V dalších úlohách vystoupili Xenie Chytrá, Miloš Bílek, Vojtěch Ron, Zdeněk Hess či Milada Vítová.

Ačkoliv dobová dramaturgie (Karel Gissübel) zdůrazňovala lokaci příběhu do západního Německa, jeho jádro je obecně platné. To ostatně dokazuje i existence hry Karla Copa s podobným námětem – Muž, po kterém jdou z roku 1963.

Historie rozhlasových her