Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Moucha na poradě aneb Když se vám udělá názor

Přidal: Premek |

Leden 4, 2017

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 1/2017)

Když v roce 1985 nastoupil po několika starých (a velmi rychle umírajících) soudruzích „mladý“, čtyřiapadesátiletý Michail Gorbačov, zavanul ze zatuchlého Sovětského svazu náhle svěží vítr. Říkalo se mu perestrojka a měl (pro SSSR a později pro celý socialistický blok) znamenat pokus o reformaci stagnujícího komunistického systému. Jenže ve skutečnosti tahle „generální oprava“ znamenala spíše rozklížení – pro nás pro všechny naštěstí.

Perestrojka (též zvaná glasnosť) se s několikaletým zpožděním dostala i k nám a tak se museli i naši vládnoucí soudruzi neradi smiřovat s tím, že jsou částečně kritizovatelní (samozřejmě pouze do určité „šarže“, jak jinak). Tento trend se začal objevovat i v umění: filmy jako Kam pánové, kam jdete? nebo Dobré světlo odhalovaly maloměšťáckost socialismu i další jeho vady.

Perestrojkové hry se objevily i v rozhlase. Asi nejdále se podařilo zajít Janu Vedralovi v textu Delfy : Rozhlasový spotřební Oidipús (psali jsme o něm v čísle 46/2014). Autoři i dramaturgové však stále řešili zásadní otázku: kam až se může zajít? Co si můžeme dovolit? Měli před sebou stále ještě odstrašující případ dramaturga Ivana Škapy a jeho inscenace Klaunů a vlastenců (Jiří Just, 1982), kterou vedení zuřivě zkritizovalo a Škapu vyhodilo.

Typickým produktem této nejistoty je rozhlasová satira Jiřího a Dagmar Průšových Tíživé sny účetního Koláčka (1989). Groteska „o muži, který byl tak zvyklý nevyjadřovat své názory, že když už to jednou udělal, utrpěl duševní trauma“, měla premiéru 12. července 1989 a do titulní role obsadil (tehdy ještě v rozhlase hostující) režisér Ivan Chrz herce Jiřího Lábuse.

Pan účetní Koláček měl prostě při důležité poradě smůlu: odháněl mouchu zrovna ve chvíli, kdy vedení podniku očekávalo diskusi. Pro soudruha ředitele je to ovšem jasné: Koláček se hlásí o slovo! Nesmělý účetní zpočátku mluvit nechce, ale po chvíli se rozmluví – až příliš. Jeho kritické postřehy vzbudí v okolí až nežádoucí zájem: konformní kolegové ho považují za hrdinu, který „jim“ to konečně řekl, ředitel se ho chce při nejbližší příležitosti zbavit tím, že ho „vykopne“ výš – a nešťastný antihrdina náhle neví, jak se z nečekané situace dostat. V noci se mu zdají katastrofické sny, v nichž mu je vystaven tak kladný posudek, že jej nikde nechtějí přijmout: kdo by chtěl úředníka, který je čestný, pracovitý, poctivý, nemá milenku ani manko, je příliš mladý, takže nemohl být za války kolaborant, ba ani v osmašedesátém se nezapletl, protože zatímco ostatní demonstrovali, on jim připravoval výplaty.

Když se ráno probudí zpocený a vyčerpaný, pošle ho jeho žena (Jitka Molavcová) raději k primáři psychiatrie (Ilja Racek). Ten jej vyslechne a příběh uzavírá slovy: „Nejen vy. Celá společnost si musí zvyknout na pravdu. A nebát se ji říkat… i přijímat. (…) Buď jste chlap anebo třasořitka, kterého jen náhodou dotěrná moucha přiměje zvednout ruku.“

V roli Koláčkova kolegy se představil Karel Heřmánek, ředitele hrál Pavel Soukup, komisního vrátného Vlastimil Bedrna – a účetní Všechnoprojektu Havránkovou, která nezná Ludolfovo číslo, protože „je počestná vdova a s cizími chlapy si netelefonuje“ ztvárnila sama Jiřina Švorcová.

Z textu byly pro jistotu vyškrtány některé pokusy o komunální satiru (Koláček: Tedy ono se teď už účtárně účtárna neříká. Je to útvar informační soustavy. – Primář: Ale jděte! Nová náplň práce? – Koláček: Ne. Jen štítek na dveřích.) i celé stránky rozvláčných příkladů nedobrého hospodaření podniku. Že nejde o vrcholný dramatický text, to pravděpodobně dramaturgie tušila, a proto jej nasadila až o prázdninách.

Historie rozhlasových her