Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Poslední šance americké špionáže

Přidal: Premek |

Červenec 18, 2017

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 6/2017)

Také Československý rozhlas měl své „majory Zemany“. Z vyšších míst bylo žádáno i počátkem osmdesátých let znovu a znovu ukazovat činnost „pravicově-oportunistických sil v letech 1968-1969“ a dokládat, že záměrem osmašedesátníků bylo rozvrátit socialistickou republiku, a to za spolupráce s americkou CIA. Tento úkol samozřejmě plnily nejrůznější „dokumentární“ pořady typu Kdo je Václav Havel (1977), Fyzikové (1978, o neblahém vlivu atomové bomby a o nebezpečí mezihvězdných imperialistických válek) nebo Poslové návratu (1978, o podvratné činnosti štvavých vysílaček). Těm se však posluchači mohli vyhnout, proto bylo potřeba jim naservírovat propagandu v poněkud zábavnější formě.

Ideálním „produktem“ tohoto typu byl čtyřdílný seriál Petra Bednáře Poslední šance (1980). Proti sobě tu stojí poctivá pražská služebna Státní bezpečnosti a americká rozvědka, v níž si však špióni mezi sebou nevěří a rozhodně nepěstují „soudružské“ vztahy. Neustálé prověřování detektorem lži, opilecká extempore nebo frustrace ze zážitků z vietnamské války jsou tam na denním pořádku.

Akce Red Sox, kterou v seriálu Američané naplánovali, měla v únoru 1969 diskreditovat československou kontrarozvědku, vyvolat v Praze chaos a tím zabránit v normalizaci. Protože jsou výlupkem všech nectností, neváží si ani vlastních spolupracovníků, československých zrádců. Mezi nimi hlavní místo zaujímá pražský redaktor (a tajný agent CIA) Literární revue Vladimír Švejda; toho – jako zřejmý protiúkol k superkladnému televiznímu Honzovi Zemanovi – hraje Vladimír Brabec.

Akce je to skutečně velkého stylu: rukama tzv. komanda smrti (ve skutečnosti agenta CIA) během čtyř rozhlasových půlhodinek odejdou ze světa násilnou smrtí nejrůznější figurky reformního hnutí, neznámí muži na Spořilově ztlučou a později autem srazí Václava Kokeše, zakladatele Spolku pro lidská práva, dalšího z reformistů, doktora Chvátala (nepodařená kopie profesora Patočky) dokonce zabijí otrávenou cigaretou. To vše posluchači zprostředkovává vyvolavač senzačních zpráv (ten odkazuje na dobově populární prodavače „pražského bulváru“ – Večerní Prahy) nebo vysílání západních stanic.

Pokud by však skutečná CIA pracovala tak, jak mohli posluchači slyšet v Bednářově seriálu, asi by ji musela americká vláda brzy rozpustit: podřízení na vlastní pěst likvidují, koho chtějí, přímým nadřízeným se smějí do tváře a vůbec si počínají poněkud nezvykle. Nechtěnou veselost posluchačstva pak asi vyvolala roztržka mezi agenty Elbotem a Sharpem; způsob, jakým Elbot drtí mezi zuby rozhořčené repliky, rozhodně nebylo možné brát vážně, stejně jako závěrečnou přestřelku.

Navzdory až komicky nepodařenému scénáři se na Poslední šanci v režii Ivana Holečka „chytilo“ hodně známých jmen: náčelníka sektoru kontrarozvědky majora Maška hrál Josef Vinklář kapitána Maxu Jiří Štěpnička, plukovníka Holeše pověstný Jiří Mixa; protistranu zastupoval plukovník CIA Jeff Barlow (Bohumil Švarc), agent Dick Elbot (Jiří Krampol), Tony Sharp (Ladislav Potměšil), sekretář Dan (Pavel Zedníček) a nechyběl ani šachový mistr Pachman v podání Raoula Schránila. Nutno si však uvědomit, že kvalita textu zde rozhodně nehrála roli. Podstatné bylo ideologické pokrytí. Navíc je možné, že v rámci tehdejšího vysílání mohlo jít o posluchačsky zajímavou položku; přece jen šlo o dobrodružný špionážní příběh…

Historie rozhlasových her