Kdo nedal včas výstražný signál?

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 2017)

Železniční stanice kdesi na Slovensku jen pár minut před půlnocí. Telefon. Starý výpravčí zvedne sluchátko a přijme příkaz zastavit okamžitě rychlík, který bude za chvíli projíždět jeho stanovištěm. Výpravčí příkaz přijme, ale nevykoná. Následky jsou tragické – dojde ke srážce vlaků, na místě je několik mrtvých, další umírají v nemocnici. Když dorazí Veřejná bezpečnost na drážní stanici, má jasno: výpravčí Bieň (Vladimír Hlavatý) spí na podlaze, když je probuzen, mluví nesouvisle a je z něj cítit alkohol. Jasný případ.

Jednoduché odsouzení však odmítá tajemník místní stranické organizace Holecký (Ladislav Boháč), který si všimne nesouladu mezi Bieňovou skvělou pověstí ve svém okolí a nynějším obrazem notorického alkoholika. S nepříliš ochotnou pomocí obžalovaného výpravčího, kterému hrozí trest smrti, rozkrývá nehezký obraz socialistického zdravotnictví, v němž kombinace úředního šimla, který nedovoluje lékařům kvalitně ordinovat a obyčejného lidského šlendriánu zavinila tragédii. Bieň totiž na sobě pozoroval příznaky vyčerpání, a tak – po nátlaku manželky (Marie Vášová) – zašel za svým obvodním lékařem (Zdeněk Ornest). Ten ho bez jakéhokoliv vyšetření poslal za internistou, z nemocnice jej však vyhodila arogantní vrátná (Nelly Gaierová), v dalším středisku jej nechají několik dní po sobě čekat dlouhé hodiny, aby jej nakonec poslali zpátky do první nemocnice… Rezignovaný Bieň se tedy léčí „svépomocí“ – manželka mu u sousedky sežene „zaručeně spolehlivé“ kapky s příměsí alkoholu… Holecký a prokurátor (Karel Beníško), kteří se vzrůstajícím rozhořčením vyslýchají svědky, kteří si nijak nepřiznávají svou odpovědnost, tak stojí před těžkou otázkou: mají právo soudit zrovna tohoto obviněného, když na lavici obžalovaných by měl sedět celý zdravotní systém?

Autor hry Ján Solovič svou první rozhlasovou hru napsal ještě jako zvolenský gymnazista; jeho Torunský génius pojednával o astronomovi Mikuláši Koperníkovi. Po studiích dramaturgie na VŠMU nastoupil do bratislavského rozhlasu, pět let pracoval jako dramaturg a dalších osm let jako umělecký šéf. Jeho texty nikdy nepostrádaly to, čemu říkáme občanská angažovanost.

Jeho hra Polnoc bude o päť minút měla premiéru již v roce 1958 v režii Ivana Terana (a s hudbou Jaromíra Dlouhého, který bývá většinou podepsán pod partiturami vznikajícími pro brněnský rozhlas). V hlavní roli vyčerpaného výpravčího vystoupil Jozef Króner. Inscenace získala diváckou cenu na přehlídce rozhlasových her OIRT ve Varšavě a Berlíně. Byla přepsána jako divadelní hra a ta byla nastudována v režii Igora Ciela a měla premiéru v roce 1962 v Krajském divadle Nitra. V tomtéž roce byla natočena i televizní inscenace, v níž si Króner zopakoval svou postavu z rozhlasového nastudování. Solovičův text vyvolal velký celospolečenský ohlas – především po televizní premiéře zaplavily bratislavskou redakci dopisy ze všech koutů republiky. Většina z nich s uspokojením přijala kritiku šlendriánu a nedostatečné organizace v lékařských zařízeních. Solovičova hra však měla obecnější, celospolečenský dosah; na Bieňově příběhu ilustrovala neschopnost systému zachytit včas nedostatečně průbojného jedince, ba spíše ukázala, že ten, kdo si nedokáže pozornost vydupat či vykřičet, je úředním molochem zadupán, zastrašen.

V roce 1963 došlo i na českou rozhlasovou verzi pod názvem Za pět minut bude půlnoc. Inscenace stojí především na Vladimíru Hlavatém v roli výpravčího Bieně. Ten podává soustředěný, suverénní výkon: jeho starý muž hovoří tichým, rezignovaným hlasem, jakoby ani nevěděl, že se hraje o jeho život. Jen občas, když už je to k nesnesení, vzepne se jeho hlas k hořkému postěžování, obvinění. Marnou kalvárii po lékařských ordinacích dobře ilustruje bezvýchodný orchestrální motiv Miloslava Ducháče v podání orchestru Karla Vlacha, doplněné stylizovanými, unavenými kroky starého výpravčího. Režisér Jiří Roll měl vedle jmenovaných herců k dispozici i další zvučná jména: internistu hrál Antonín Zíb, malé roličky strojvedoucího a pacientky si zahráli Otomar Korbelář a Irena Kačírková.

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Zatím nemáte žádné komentáře.

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)