Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Kdyby dnes žil Kristus, byl by terorista

Přidal: Premek |

Leden 3, 2018

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 2/2018)

Sálem zní valčík z filmu Doktor Živago a na parketě krouží desítky dvojic. Není to však obyčejný bál, ale bál století, velká show, v níž se mají setkat dvojníci všech nejvýznamnějších lidí dvacátého století. Proto je tu k vidění George Bernard Shaw, Gándhí, Marilyn Monroe, matka Tereza, Jean-Paul Sartre nebo Marie Curie Sklodowska. Ve víru postmoderní taneční exhibice se tak mají uctít všichni, kteří v dobrém ovlivnili století dvou světových válek. V rozhlasové hře Andrzeje Mularczyka Bál století (1999) tuto událost pořádají Režisér (Jiří Ornest) a Šéf (Bronislav Poloczek), přičemž však každý z nich má jinou představu o tom, jak by měla vypadat. Režisér chce uctít velké postavy minulosti, šéf vydělat („Lidi chtějí iluze – a pámbíček se do volnýho trhu neplete,“ říká). A k tomu – bůhví proč – přípravy na bál vysílá v přímém přenosu rozhlas.

Mezitím v katakombách ambasády, v níž se bál odehrává, žijí své nelehké životy žebráci: bývalá prostitutka Lola Katafalk (Gabriela Wilhelmová), která se zištně stará o byvšího herce (Josef Vinklář), který se v minulém režimu proslavil (a živil) ztvárňováním Vladimíra Iljiče Lenina, kterému byl podoben. Ze stejného důvodu se teď před světem skrývá a současný svět bytostně nenávidí. A u popelnic tuto trojici doplní Bosý (Jan Hartl), uprchlík z nervového sanatoria, podobný Ježíši Kristu. Co se stane, když se tyto dva neslučitelné světy propojí?

Jméno polského dramatika Andrzeje Mularczyka není českému posluchači neznámé. Publicista, prozaik a dramatik se „zaprodal“ rozhlasu už v roce 1953 a za své hry získal již dvě mezinárodní ocenění: v roce 1989 to byla první cena na mezinárodním festivalu Prix Italia za hru Z hloubky vod, v roce 1996 hlavní cena za hru Cirkus odjel, lvi zůstali. Konci století (a tisíciletí), který nervózně i s nadšením očekávalo lidstvo v závěru devadesátých let, věnoval právě Bál století.

Když se v podzemí potkají Bosý a bývalý Lenin, nakazí zhrzený herec Ježíšova dvojníka svou teroristickou filozofií: „Kdyby Kristus žil dneska, byl by terorista!“, metá mu do tváře. „Až hodiny začnou odbíjet dvanáctou na konec našeho století, měl by svět vyletět do povětří. (…) Konec století není příležitost pro bál vyvolených, je to konec iluzí.“

Bál však prodělá značnou změnu: zatímco Režisér chce na scéně Thomase Manna nebo Igora Stravinského, potenciální návštěvníci touží po Hitlerovi, Stalinovi, Leninovi nebo aspoň düsseldorfském škrtiči. Režisér tedy musí změnit dramaturgii: má vyházet laureáty a začít shánět vrahy a demagogy. A tak se bývalému herci a dvojníku Lenina dostane skvělé příležitosti: dostane lesklý frak a dámami na plese je přímo obletovaný. Zapomněl však na Bosého – teroristu, kterého si sám vyškolil a který právě odpočítává poslední vteřiny do výbuchu na bále století…

Režisér Dimitrij Dudík dovedl vynikající představitele k precizní souhře: Josef Vinklář jako odvržený herec unaveně spílá nevděčnému světu, Lola Gabriely Wilhelmové se optimisticky snaží dosáhnout posledního životního snu – dostat se do rodinné hrobky svého posledního životního partnera. Typově přesně je obsazena dvojice idealistického Režiséra a bezskrupulózního kšeftsmana alias Šéfa: Jiří Ornest tiše úpí nad zkázou své vize, kdežto Bronislav Poloczek vidí jen výdělek v kase.

Mularczykovu neveselou vizi konce století natočilo už o rok dříve pod názvem Bál storočia (1998) bratislavské rozhlasové studio. V režii Táni Tadlánkové tehdy účinkovali Stano Dančiak, Zdena Grúberová, Vladimír Obšil, František Kovár, Ľubo Roman, Zuzana Tlučková a další.

Historie rozhlasových her