Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Hrůzostrašná moskevská noc roku 1938

Přidal: Premek |

Duben 12, 2018

Přemysl Hnilička

(in Týdeník Rozhlas 14/2018)

Rok 1938. V moskevském rozhlasovém studiu právě dozněla Internacionála, a tak skončilo celodenní vysílání. Začínající hlasatel chce od svého nadřízeného Ljubimova slyšet profesionální kritiku, když ve studiu náhle zazvoní telefon. Kdo volá? Stalin. Soudruh Stalin. Chce poslat nahrávku Mozarta v interpretaci slavné klavíristky Marie Lvovny Děržinské. Na tom by nebylo nic zvláštního – kdyby ovšem Děržinská nebyla už několik let zavřená v jednom z nejhorších sovětských vězení a všechny její nahrávky nebyly zničeny. Co teď? Nejvyššímu soudruhovi se musí vyhovět, ale jak? Přelepit jinou desku etiketou se jménem neprávem odsouzené umělkyně? Co když to pozná? A co když je to provokace?

To je výchozí situace rozhlasové hry Davida Zaine Mairowitze Sonáta pro Stalina, která v roce 1989 získala rozhlasovou Cenu Gilese Coopera a v roce 2000 měla premiéru v Českém rozhlase ve vynikající režii Lídy Engelové. K napsání autora inspirovalo přečtení pamětí Dmitrije Šostakoviče, jak vzpomínal v rozhovoru s dramaturgem Hynkem Pekárkem: „Bezprostředně mne inspirovala Šostakovičova historka, jak byl jednou uprostřed noci vyburcován celý orchestr, aby do rána nahrál desku, kterou si přál Stalin. Na obdobné situaci jsem Sonátu pro Stalina vystavěl, ale s tím rozdílem, že jsem do ní přivedl svoji fiktivní postavu – Stalinovu oběť, klavíristku Marii Lvovnu..“

Celá hra se odehraje během jediné noci, v níž několik vrcholných kulturních pracovníků (šéf rozhlasu a kulturní demiurg v podání v podání Jiřího Štěpničky a Josefa Vinkláře), hlasatel (David Novotný) a mladá lékařka (Zuzana Stivínová) přivezou do nahrávacího studia zcela zničenou, mučenou a vyčerpanou virtuózku-vězeňkyni, po níž chtějí prvotřídní interpretaci Mozartovy skladby. Vyhladovělou, zavšivenou, žíznivou a se zlámanými prsty. Ženu, která bez sebemenší viny spadla z výšin společenské smetánky až na úplné dno sovětského vězení. Děržinská v podání Dany Syslové nikdy skutečně nahlas nepromluví. Jak praví sám autor, rozhodl se, že „právě tahle postava nebude nikdy jednat v dialogu, že bude mlčet. Důsledné mlčení je v situaci krajního ponížení a teroru výrazem jejího odporu. Co však s mlčící postavou v rozhlasové hře? Marie Lvovna proto přesto mluví – posluchač slyší její vnitřní monology“. Ty jenom dotvrzují strašné pozadí jejího procesu a věznění, ukazují na konkrétním případu, jak jednalo stalinské „soudnictví“.

Především však hra obnažuje cynickou zhrublost a okoralost většiny jednajících postav. Každý z „hrdinů“ se stará jen o svůj osud (ne že by neměl důvod se za Stalina bát) a neprojevuje prakticky žádný cit. Všechny tyto polohy ztvárňují Vinklář, Štěpnička i Stivínová s přesností téměř neslýchanou. Čiší z nich zoufalství, s nímž se už jen protloukají – s lahví alkoholu – každým dalším dnem. Rezignovali už na všechno, ba i na touhu přežít. Neváží si nikoho, natož sama sebe. Není divu, že dialogy takto pokřivených postav vzbuzuje odpor.

Skvěle to vyjádřil recenzent Petr Pavlovský, když v závěru svého článku o Sonátě o Stalinovi napsal: „Sedmdesát minut poslechu se zaťatými zuby. Když jsem se po poslechu do té míry „emocionálně otřepal“, abych o něm mohl psát (a pravda potřeboval jsem k odstupu skoro týden), musel jsem si závěrem položit obligátní kritickou otázku: Co to vlastně bylo za žánr? Nic hrůznějšího jsem v životě neslyšel – takže horor?

Ale kdeže! Horor, podobně jako detektivka či krimi, musí být zjevně „fiction“, vymyšlenost, byť i naplněná pravděpodobnými reáliemi. Tenhle příběh sice není dokumentární, je to také fiction, ale taková, že se podobně asi stala, a bůhví kolikrát. To je tak strašné pomyšlení, že prostě nemá jméno, pokud se nespokojíme s obecným: je to lidskými stvůrami vytvářené peklo na tomto světě.„

Historie rozhlasových her