Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Smutný osud nekurýrů

Přidal: Premek |

Leden 8, 2019

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas)

V adventním čase jsme se nad čajem a kávou sešli s Milanem Uhdem v malé kavárně na kraji Brna. Tématem byly rozhlasové hry, a tak neodolám, abych aspoň část těch vzpomínek nepředal také vám.

Několikeré zabouchání na dveře a přidušené zvolání “Otevřte!”. Tak začíná Uhdeho rozhlasová hra Ten, který přichází. Natočena byla v roce 1967, napsána však byla ještě dříve než legendární monodrama Výběrčí (1966). Vypráví příběh sedláka, starého muže, který stojí před imaginárním soudem. Ten jej vystavuje závažným otázkám: má otevřít dveře pronásledovanému muži? Pro čestného muže v těžkých dobách to arci není otázka. Soud ale předkládá další detaily: není ten muž vrah? A co když jej tajná policie používá jako vějičku k vyhledávání občanů, kteří jsou ochotni mu pomoci? Pomůžeš, sedláku, i přesto?

Rozhlasovou hru Ten, který přichází napsal Milan Uhde jako jistou polemiku s nimbem hrdinství, který nesli hrdě přeživší partyzáni a jiní bojovníci proti nacismu. Předlohou mu byl jistý protifašistický bojovník, jehož legenda ale měla “svůj zadní dvorek”: “Když ho ráno probudili, že jde gestapo, tak on utekl přes dvůr nebo přes humno, ale tu rodinu, která ho skrývala, tu vyvraždili. A všechny sousedy, kteří o tom mohli vědět, taky. Takže on za sebou zanechával krvavé stopy. A já jsem si vymyslel absolutní tribunál, který ho vidí z nadhledu: to je krásné, že bojoval proti okupantům, ale je bez viny? Není tam určitá lhostejnost?”

Uhde ve hře otevřeně polemizuje s východisky hry Milana Kundery Majitelé klíčů, která tehdy glorifikovala úlohu podzemních bojovníků a dělila společnost na “kurýry” a “nekurýry”, z nichž ti druzí nemají zase takovou hodnotu. A byť svou hru konzultoval i se svým přítelem Milošem Rejnušem, o tom, že na podobné téma Rejnuš také píše rozhlasovou hru Na zemi (rozhlasová premiéra 1970), netušil. O existenci textu se dozvěděl až z televizní realizace.

Text se v Praze dostal do rukou režiséra Josefa Červinky a zaujal ho tak, že projevil zájem o realizaci. Hlavní postavu prostého sedláka, který se musí jedné noci rozhodnout, hraje dnes zapomenutý herec výrazného hlasu Vladimír Huber, podzemního pracovníka Otakar Brousek starší, předsedu soudu hlasově sošný Ladislav Boháč a komisaře Jiří Holý. Režisér Červinka vybavil inscenaci hry dvěma rozdílnými zvukovými prostory: ten v soudní síni zní hallem, prostředí opuštěného domu v zimní vánici zní realisticky.

Milan Uhde sám říká, že na hře Ten, který přichází mu dnes vadí nedostatek psychologické propracovanosti, ke které chtěl v té době ve svých textech dospět, a také to, že hlavní postavu nevybavil většími znaky náboženské víry (byť ta je samozřejmě latentně přítomna v dalších prvcích hry, například v samotném stylizovaném soudu). “Moje první žena, která byla mým nejpřísnějším kritikem, prohlásila, že je to furt stejně blbý,” říká sám autor. “Já jsem ji roztrhal, spálil, v mém archívu není,” prohlašuje nad hrnkem čaje v brněnském Café Omni.

Historie rozhlasových her