Rozhlasová hra, která do rozhlasového vysílání nepatří

Iveta Novotná

(napsáno pro Týdeník Rozhlas, pro přílišnou kritičnost neuveřejněno)

V sobotu 22. června uvedla Dvojka v premiéře detektivní hru Žlutý iris od Agathy Christie a zahájila tak projekt Vražedné léto. Dramaturgové slibují, že během léta uvede Dvojka přes sto dílů četby a na třicet her s detektivní zápletkou.

Je otázkou, proč se dramaturgie rozhodla tento projekt zahájit právě hrou Žlutý iris. Snad jim imponovalo to, že text pro rozhlas napsala sama Agatha Christie nebo možnost, že hlavní roli ztvární Jaromír Meduna, který Poirotovi propůjčil hlas už ve známé televizní sérii s Davidem Suchetem. Ať byly jejich pohnutky jakékoli, už samotný scénář, byť byl původně napsán pro rozhlasovou stanici BBC, se ukázal být značně problematickým. Každá hra psaná pro rozhlas musí ctít jeho specifičnost, tedy brát v potaz to, že obecenstvo pouze slyší a nevidí, co se děje okolo. Člověk by si mohl říct, že tohle je přece jasné, avšak hra Žlutý iris tvrdí opak a specifika rozhlasové dramatiky nectí.

Příběh se odehrává v restauraci, kde se schází skupina pěti přátel, kteří se před čtyřmi lety staly svědky úmrtí manželky jednoho z nich. Dnes se všichni na podobném místě potkávají, aby uctili její památku. Podivná smrt zaujme Hercula Poirota, který sem přišel na žádost neznámé ženy, podle níž mělo v restauraci dojít k tragédii.

Poměrně zajímavá zápletka je však velmi neobratně kombinována s písněmi, které jsou součástí hudebního programu v restauraci. V jednačtyřicetiminutové hře jich zazní šest v celkové délce dvanáct minut, přičemž z prvních pěti minut, které by měly posluchače navnadit k poslechu, zní zpěv plné tři minuty. Tyto poměrně velké zpěvné části způsobují únavu posluchače, nutí ho přemýšlet nad tím, proč tam písně, které často nemají žádnou souvislost s dějem, jsou. Hudební vložky degradují děj a zabraňují, aby se mohl dramaticky rozvíjet. Dopředu avizovaná tragédie, ke které dojde až ve třicáté minutě (z celkových jednačtyřiceti!), tak působí komicky a Poirotovo odhalení vraha v pěti následujících minutách vyvolává v posluchačích otázku, odkud se vzalo.

Ano, jisté indície se sice objevují během krátkých úseků mezi písněmi, avšak ten nejdůležitější se posluchači vůbec nedozví. Je tomu tak až v závěrečné Poirotově řeči, který všem přítomným oznámí, že jed do šampaňského nasypal Barton Russel. Když se totiž všichni soustředili na jeviště, doléval Barton, který před tím od stolu odešel, hostům šampaňské. Tato skutečnost je ale u rozhlasových detektivních her zcela nepřípustná. Není možné, aby o tom nejdůležitějším nebyl posluchač slovně zpraven. To může dobře fungovat v televizi nebo na divadle, kde se situace mohou odehrát i beze slov, avšak v rozhlase ne. Možná by stačilo, kdyby slova „šampaňské, slečno, pane…“ říkal místo číšníka Aleš Procházka hrající onoho vraha a výsledný dojem by byl jiný. Takto ale Poirot získává status vševidoucího detektiva, který je však pro posluchače jen těžko uvěřitelný. Snad budou další díla z ambiciózního projektu Vražedné léto brát na posluchače větší ohledy.

 

 

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Tento článek mi udělal upřímnou radost. Žiji skoro 30let v cizině a ač stále mluvím dobře česky, čtu a hlavně poslouchám s láskou Český rozhlas, začala jsem silně o mé češtině pochybovat…. Unikal mi děj, musela jsem se několikrát vrátit na některá místa, která jsem nebyla schopna zpracovat. Takže děkuji, za tuto kritiku. Už jsem se o sebe bála. Andrea

Zaskočeně jsem přemýšlela, zda to, že podivné písně jsou vždy nekrácené, bude mít nakonec nějaký význam pro zápletku. Velké zklamání, bohužel…
Děkuji za recenzi.

Strach z cenzury v Týdeníku Rozhlas
Při čtení recenze na Žlutý Iris mne zarazila informace, že text nebyl pro přílišnou kritičnost uveřejněn v časopisu Týdeník Rozhlas. Český rozhlas si zřídil funkci Ombudsmana. V současnosti je jím PhDr. Milan Pokorný, Ph.D, bývalý šéfredaktor Týdeníku Rozhlas, který byl při založení recenzní rubriky a který dokázal v minulosti do časopisu probojovat i velmi kritické texty, mezi něž patří například článek Jakuba Kamberského o cyklu Hrdinové s otazníkem, viz. http://mluveny.panacek.com/nazory-a-komentare/128375-otazniky-nad-hrdiny-s-otaznikem.html. Svého času totiž bývalý šéfredaktor zastával názor, že recenze mohou být v Týdeníku Rozhlas jak pozitivní, tak i negativní – pokud jsou vyargumentované. S důvěrou jsem se na něho obrátil s následujícím podnětem:
Předmět: Strach z cenzury v Týdeníku Rozhlas
„Vážený pane Pokorný,
Při čtení stránek Panáčka v říši mluveného slova jsem narazil na následující článek:
http://mluveny.panacek.com/historie-rozhlasovych-her/215221-rozhlasova-hra-ktera-do-rozhlasoveho-vysilani-nepatri.html
Nepříjemně mne v něm zarazila informace, že článek nebyl pro přílišnou kritičnost v Týdeníku Rozhlas otištěn. Myslel jsem, že recenzní rubrika má obsahovat pochvalné, ale i kritické texty, které slouží tvůrcům coby zpětná vazba na vytvořené dílo. Nedokážu pochopit, proč článek v časopise uveřejněn nebyl. Autorka je podle mého názoru ve své recenzi věcná, kritické připomínky jsou vyargumentované. Nejedná se tedy o nějaké zlé plivnutí, ale o pohled člověka, který o specifičnosti rozhlasových her něco ví. Samozřejmě, že editoři text mohou klidně poupravit, ale úplně ho odmítnout? Pamatuji si, že kdysi v Týdeníku vycházely i velmi kritické recenze, které tvůrce jen nechválily. Jako příklad uvádím článek o cyklu Hrdinové s otazníkem. Popravdě nerozumím aktuálně nastalé situaci. Bojím se, že došlo v tomto konkrétním případě k cenzuře. Bylo by možné článek v Týdeníku Rozhlas otisknout?

Děkuji Vám za odpověď.

Se srdečným pozdravem,
Kamil Fajmon“
Jaké však bylo mé překvapení, když jsem od tohoto pána obdržel následující odpověď:
„​​Vážený pane Fajmone,
projekt rubriky kritik rozhlasových pořadů jsem před několika lety spustil jako šéfredaktor Týdeníku Rozhlas veden snahou oživit tento žánr a nalézt osobnosti, jež by se hodnocení rozhlasové tvorby v budoucnu věnovaly soustavně a na potřebné odborné úrovni. Jak se to podařilo, není otázka pro mne. Všechno prochází vývojem a změnami, respektuji sdělení redakce Týdeníku Rozhlas, podle něhož se recenzní rubrika Týdeníku Rozhlas snaží upozorňovat zejména na mimořádné počiny rozhlasové tvorby, orientovat posluchače v záplavě pořadů, vybírat z nich to, co přináší něco nového, zajímavého, výjimečného. Faktem je, že kritice rozhlasové a v širším pojetí auditivní tvorby se dnes daří více než v době, kdy jsem s touto iniciativou přišel. Soustavnou kritickou činnost mohou zájemci sledovat například na serverech Panáček v říši mluveného slova či Naposlech. Ostatně jeden z nich zmíněnou recenzi publikoval. Je právem každé redakce tisknout to, co uzná za vhodné a odpovídá koncepcím, které si stanoví. Pohybuji se v novinářském prostředí léta a vím, kolik objednaných textů redakce listů a elektronických médií autorům vracejí k přepracování či k volnému použití nebo je editují podle vlastních zásad. O cenzuře bych si ani v jednom případě nedovolil hovořit. Jsme ve svobodné společnosti a publikační možnosti jsou nejširší v celé naší historii. Osobně si umím v Týdeníku Rozhlas představit konfrontaci fundovaných názorů například v rubrice Pro a proti, v níž by mohli dostat prostor zástupci protikladných pohledů na konkrétní dílo. To je můj osobní názor, s nímž seznámím vedení redakce. Domnívám se, že pokud by se tato myšlenka měla realizovat, bude se týkat jiných textů než toho, který už svou publikační platformu nalezl.
S pozdravem
PhDr. Milan Pokorný, Ph.D.
ombudsman“
Moje odpověď:
„Vážený pane Pokorný,
Děkuji Vám za reakci, která mne bohužel ve strachu z cenzury v Týdeníku Rozhlas utvrdila.

S pozdravem,
Kamil Fajmon“
K jeho reakci snad jen jedna poznámka. Naposlech.cz, pro něž mám tu čest psát, se věnuje audioknihám a rozhlasová tvorba je pouze jeho součástí sskrze tituly vydavatelství Radioservis. Rozhodně se rozhlasovými pořady nezabývá soustavně a cíleně se na ně nezaměřuje. Čas od času se recenze na rozhlasový pořad objeví v Divadelních novinách, ty se ale samozřejmě zabývají hlavně divadlem. A pak je tu Týdeník Rozhlas, který recenzi pro přílišnou kritičnost odmítl uveřejnit. Není tedy pravda, že jsou dnes nejširší publikační možnosti na reflexi rozhlasové tvorby. Ty byly v 60. letech – samozřejmě určitě také s cenzorským dohledem. V té době se rozhlasu věnovalo hned několik periodik. Kdyby nebylo Panáčka v říši mluveného slova, recenze by se ke čtenářům nedostala.

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)