Otazníky nad Hrdiny s otazníkem

Přidal: Premek |

Říjen 6, 2015

Jakub Kamberský

/rozšířená verze recenze z Týdeníku Rozhlas 42/2015/

V období 14. až 25. září zařadil Český rozhlas, do vysílání cyklus Hrdinové s otazníkem. Šlo o programovou řadu desetiminutových dramatických koláží ze života deseti vytipovaných osobností, takových, které svými postoji či selhání dělí veřejnost na dva tábory. Tak to alespoň rozhlas deklaroval v následných besedách, které doplňovaly jednotlivá „dokudramata“ a zároveň měly jednotlivé díly cyklu zařadit do patřičného kontextu.

Nápad natočit hrané výseky ze života osobností není vůbec marný, otvírat společensky bolestivá témata, rezonující dodnes, je rovněž na místě. Na mysl se ovšem dere řada otázek:

Byl výběr osobností skutečně relevantní? Nepřevažoval občas laciný efekt? Pokud rozhlas v anketní otázce, jak na webu, tak i v besedách zjednodušoval problém na otázku hrdina či zbabělec, patří mezi osobnosti typu Ludvíka Svobody, Emila Háchy, Julia Fučíka Vlasta Burian či Miloš Kopecký? Kdyby se cyklus jmenoval Hrdinové či oběti své doby, tak budiž, ale jakého hrdinství pro národ se dopustil Miloš Kopecký či Vlasta Burian? Neměli bychom v těchto případech spíš mluvit o otázce osobního selhání či osobní statečnosti? Nevede striktně a zcela nesmyslně určená stopáž deseti minut k nutné zkratkovitosti a nejednoznačnému, lépe řečeno zavádějícímu vyznění? O tříminutových profilech vysílaných Radiožurnálem a ČRo Plus ani nemluvě. Splnily besedy na ČRo Plus a na Dvojce svůj účel? Neutrpěl cyklus velkým množstvím dramaturgů, autorů a režisérů?

S klidem lze říct, že řada autorů, režisérů a herců k projektu přistupovala velmi zodpovědně, s daným zadáním se popasovala se ctí. V koláži Jitky Škápíkové a v režii Dimitrije Dudíka předvedl Marek Holý v roli Pavla Wonky velmi strhující výkon. Totéž platí pro Miroslava Táborského v roli Klementa Gottwalda, Nartina Fingera v roli Ludvíka Svobody (Pavel Molek – Křeslo pro Svobodu, režie Vít Vencl). Josef Somr v „hraném dokumentu“ Smrt v pravý čas (autor Bronislava Janečková, režie opět D. Dudík) představuje Emila Háchu jako na jedné straně odhodlaného, leč na straně druhé zlomeného, vyhaslého člověka.

Mile překvapil i Josef Dvořák v roli zmíněného Vlasty Buriana v příspěvku Tomáše Vondrovice (který byl zároveň režisérem) nazvaném Král komiků? aneb Hvězdy nad Baltimore. Tady ovšem původní scénář, obsahující i zmínky o příležitostném Burianově vystupování v 50. letech, utrpěl omezenou stopáží. Ta bohužel dělá z Buriana oběť, která si už nikdy neškrtla, která nebyla nucena se vykupovat odpornou agitkou Slepice a kostelník. Naštěstí to v diskusi Jak to vidí doplnil teatrolog Vladimír Just. Ovšem beseda v pořadu Pro a proti s filmovým kritikem Janem Follem a režisérem Jiřím Menzelem byla jedna z těch nadbytečných. Pokud režisér na otázku „byl Burian hrdina či zbabělec“ odpoví, že byli i horší, tak není dál o čem hovořit a vnímavý posluchač si nutně klade otázku, v čem jsou odpovědi pana režiséra fakticky přínosné? Takové dojmologie bylo ve zmíněných pořadech dosti, např. nedůstojné debaty vyhraněných publicistů, „expertů“ KSČM s renomovanými historiky či pravými odborníky.

Jednostranné vyznění najdeme i u rozhlasové miniatury Roberta Tamchyny Mějte mě na talíři, tak jak jsem (Miloš Kopecký). Byť jde o velmi dobře zvládnutou realizaci (díky důmyslné režii Petra Mančala), vhodnému hereckému obsazení (Luboš Veselý jako zákeřný režisér televizního propagandistického pořadu či jako příslušník Státní bezpečnosti, ale především pak Tomáš Töpfer, který pojal Miloše Kopeckého velmi citlivě), vzbuzuje tento díl asi největší rozpor.

Autorský záměr je jasný – vystihnout Kopeckého jako člověka bojujícího s mindrákem židovského původu, s psychickým onemocněním, které ho často zcela limitovalo či činilo slabým, zbabělým. Jak pojetí Vlasty Buriana, tak i toto pojetí je zcela legitimní, ale buď v jiné programové řadě, případně na delší ploše, v podobě dokumentární rozhlasové hry. (Ostatně i třeba Emil Hácha by si takovou hru zasloužil.)

Dílo se zabývá Kopeckého selháním, kdy pod nátlakem natočil komentář v propagandistickém dokumentu o emigrantech (1984. Věřte nebo ne, ale řada pamětníků si ten dokument nepamatuje, někteří ani neznají Kopeckého plamenný projev na sjezdu spisovatelů v roce 1987, kterým se de facto „vykoupil“.) V „minidramatu“ měla zaznít kratičká ukázka jak z televizního pořadu, tak i z o tři léta mladšího projevu, či z projevu v roce 1989. Jak víme, autor to tak nechtěl, ale potom se nemůže divit, že celá práce vyznívá zmatečně a v podstatě Kopeckému škodí. To si i tvůrce tříminutového portrétu dal tu práci, že zařadil ukázky z obou inkriminovaných vystoupení.

(Tady v rámci vyváženosti dodat, že i profesor Jan Vedral, který se nebál veřejně přiznat, že on jako dlouholetý rozhlasák se zařazením tohoto dílu nesouhlasí, se mýlil v tvrzení, že si Kopecký nezadal ani s normalizačním seriálem 30 případů majora Zemana.)

V jiné diskusi nám zase „renomovaná“ kritička Jana Machalická tvrdila, že si myslí, že plamenný Kopeckého projev se k široké veřejnosti nedostal; přitom i takový nepamětník, jakým autor recenze je, ví, že projev byl odvysílán Svobodnou Evropou, kterou tajně poslouchalo nemálo lidí. Byť tato informace byla i na webu hrdina.cz, mladá, doby minulé neznalá moderátorka Karolína Koubová jen tiše souhlasí a dojmologii Machalické nerozporuje. Přesně tady rozhlas veřejné služby selhal – dojmologii vydává za relevantní fakta.

Do výčtu pozitiv a negativ se nevejde vše: zbrklé pojetí bratří Mašínů, následná beseda na Dvojce, která se pod záminkou úvodního vysílání raději otázce Mašínů vyhnula.. To vše by bylo na další diskusi, proto už jen závěrečné věty:

Cyklus Hrdinové s otazníkem byl dobře míněným projektem, ale účel splnil jen z malé části. Utrpěl zkratkovitostí, proudovým stylem vysílání, tím bujícím nádorem, který chtě nechtě veřejnoprávní rozhlas rozleptává zaživa.

Názory a komentáře