Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Nechtěný dárek k Mistrovým narozeninám

Přidal: Premek |

Říjen 3, 2019

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas, červenec 2019)

Ocitáme se na operačním sále nejmenované kliniky, kde právě probíhá nepovolená plastická operace. Pod rukama primáře (Tomáš Töpfer) a mladé lékařky Alexandry (Nataša Gáčová) pozvolna dodýchává starý, prastarý zpěvák, idol již několika generací. To je samozřejmě ideální chvíle k určité rekapitulaci jeho života…

To je výchozí situace dramatického textu Jana Vedrala Jackson aneb Šoubyznys a umírání v písních a tancích národa českého, který měl v rozhlase premiéru 10. září 2005. Už podnázev „imagologický pamflet“ napovídal, oč půjde.

Ač tu zpěvák není jmenován (nemá stálé jméno, během hry se jich vystřídá asi dvacet, navíc autor v touze po obecné platném podobenství nechává ústy interpreta – Jiřího Lábuse – zaznít hity snad všech českých pop idolů), posluchači musí být jasné, že jde o stylizovaný portrét nesmrtelného Karla Gotta.

Autor hry Jan Vedral se už od osmdesátých let svými dramatizacemi a původními hrami zabýval svým životním tématem – kolaborace jedince (umělce) s totalitní společností. Svůj názor dal jasně najevo už v dramatizaci románu Klause Manna Mefisto (Urmefisto, 1987), v němž hlavní hrdina – herec Höfgen (Eduard Cupák) na začátku děje podává nacistické moci prst, aby „mohl pomáhat kolegům“ (a také aby si sám pomohl ke slávě.

Jeho hra Dabér (1996, režie Jiří Horčička) zpodobňovala jak vyžilého herce, který svůj díl talentu rozmělňuje v dabingu telenovel a televizních a rozhlasových reklam (v kongeniální a absurdně symptomatické interpretaci Miroslava Moravce), tak i obraz určité mravní zkázy, kterou obsahuje plné odevzdání se pasívnímu konzumu.

Z tohoto tvůrčího „curriculum vitae“ dramatika a dramatizátora Vedrala je jasné, že i jeho další hra je o umělecké kolaboraci, tentokrát v oblasti uměleckého průmyslu.

Sympatická autorova odvaha sáhnout svému posluchači na jeho idol ovšem naráží právě na jistou doslovnost, s níž ilustruje skutečný Gottův příběh; ztrácí se tu kýžený přesah, zevšeobecnění – ačkoli nelze popřít snahu. Dalším problémem, který jinak originální a potřebný Vedralův text postihl, je přílišná mnohomluvnost, doslovnost, až agitačnost; dvouhlavá – dvouhlasá a husákovsky dvojjazyčná komunistická hydra (Alois Švehlík a Stano Dančiak) i sám primář kliniky zahlcují posluchače množstvím monologů, promluv a prohlášení, až nezbude ani místečko pro posluchačovu imaginaci. V tom ovšem nepomohla ani nenápaditá realizace (režie Ivan Holeček). Tomáš Töpfer (a bohužel často i Jiří Lábus) drží své postavy stále v jedné rovině hlasu i výrazu, takže časem až unavují.

V závěru celé hry se mnoha režimními zvraty propluvší zpěvák ocitá tváří v tvář sametové revoluci a je opět svými komunistickými ochránci vyzván, aby se zapojil. Toto Vedralovo přitakávání oblíbenému a rozšířenému názoru o dohodnuté hře komunistických pohlavárů s prohnanými disidenty autora těchto řádků zamrzelo nejvíc. Ale co se dá dělat, plastický Gott skutečně zpívá dodnes a Vedral – dramatik si tento konec nemohl nechat ujít.

Ještě upozorněme, že před rozhlasovou premiérou se již v roce 2004 odehrála premiéra divadelní, a to v Činoherním studiu v Ústí nad Labem.

Historie rozhlasových her