Činohra v rozhlase

Přidal: Přemek |

Červen 3, 2008

Josef Maršík

(Ukázky z publikace, která vznikla k 80-tému výročí zahájení pravidelného rozhlasového vysílání vybírá Robert Tamchyna. Část VI.)

Stálým problémem byly přenosy činoherních představení. Složitost úpravy textu tak, aby vyhovoval specifice rozhlasové promluvy, byla důvodem, proč se dramatické pořady zdaleka nevysílaly v takovém rozsahu, jako pořady hudební. Byly zastoupeny především dílčími scénami a dialogy z klasických divadelních her, obvykle v nastudování herců Národního nebo Vinohradského divadla. Vysílány byly živě z rozhlasového studia, zpravidla po dvaadvacáté hodině (tj. v době, kdy se již herci mohli po večerním představení do studia dostavit). Na základě požadavku posluchačů bylo uskutečněno i několik pokusů s přenosy činoherních představení přímo z divadel (např. Tylových her Jiříkovo vidění z Národního divadla a Fidlovačka z Vinohradského divadla), avšak s nepříliš uspokojivým výsledkem. Byly zcela ojedinělé – jednak z důvodu jejich nevhodnosti pro akustický přenos, jednak také z důvodu nevyřešené otázky autorských práv.

Proto si programoví pracovníci uvědomili, že východiskem z této situace může být původní rozhlasová hra, která bude napsána a uvedena s respektováním rozhlasových specifik a zákonitostí. V listopadu 1926 proto Radiojournal vypsal soutěž na nejlepší rozhlasovou jednoaktovku. Renomovaní spisovatelé a dramatičtí autoři ale neprojevili o rozhlas příliš velký zájem. Nebylo to však jen z důvodu předsudků a podceňování umělecké role rozhlasu ve slovesné dramatické tvorbě, ale především pro nedostatek zkušeností s novým médiem. Výsledky soutěže oznámil Věstník Radiojournalu o rok později se skeptickým konstatováním, že přestože bylo do soutěže přihlášeno 174 prací, žádná z nich „nedostála plně podmínkám soutěže“ a porota jednomyslně rozhodla, aby ceny nebyly uděleny. I nadále se proto rozhlasová dramaturgie zaměřovala především na domácí i světové klasiky.

Přesto již v listopadu 1926 byly odvysílány první dvě původní dramatické scény, připravené výhradně pro rozhlasové provedení. Obě měly stejného autora – spolupracovníka rozhlasového Věstníku a znalce české hudební a literární historie Miloše Kareše. První, „Staropražský večer„, byla napsána podle vzpomínek hereckého penzisty Aloise Charváta jako náladový staropražský obrázek s nevýrazným dějem (dva staří přátelé se procházejí po Praze sedmdesátých let a vzpomínají na staré zlaté časy, jejich vypravování je doplněno písničkami zpěváků z pražských šantánů, na něž vzpomínají). Dramatizace měla u posluchačů velký ohlas, a byla proto opakována ještě v prosinci 1926. Šlo o první reprízu činoherního představení v rozhlase. Druhá, náladová kompozice „Přástky„, vysílaná v době propagačního týdne rozhlasu 30. listopadu 1926, je považovaná za první českou rozhlasovou hru. Byla vysílána s bohatým využitím hudby, písní a různých zvukových efektů. Režii obou dramatických scén měl šéf programu Miloš Čtrnáctý. Třetí Karešovou rozhlasovou hrou byla náladová scéna „Český Betlém„, vysílaná o Vánocích 1926. U posluchačů se setkala s příznivým ohlasem – také díky původní hudbě, složené Jaroslavem Křičkou.

Ze skupiny autorů, kteří se soutěže zúčastnili, byl získán pro stálou spolupráci s Radiojournalem Václav Gutwirth, jenž pro rozhlas v dalších letech napsal řadu rozhlasových her a pásem (např. Duch dějin). Asi nejžádanějším autorem původních rozhlasových her se ale stal Jan Grmela, autor pozdějších rozhlasových detektivních příběhů, který se však do historie rozhlasové dramatické tvorby zapsal zejména tzv. senzačními dramaty. Šlo o dramatická díla, která byla založena na vědomé mystifikaci posluchačů, zejména s využitím charakteristických zvukových efektů. Posluchači nezřídka považovali u her tohoto typu fikci za realitu. Tak např. u jeho hry „Požár opery“ se domnívali, že jde o skutečný přenos tragické události – požáru.

Během roku 1926 vysílal Radiojournal 43 činoherních relací v celkové délce 24 hodin 50 minut (v předchozím roce 25 relací v délce 17 hodin 11 minut a v roce 1924 čtyři relace v délce 4 hodin 16 minut).

K rychlému rozvoji rozhlasové dramatické tvorby dochází od počátku roku 1927. Jestliže rok 1926 lze charakterizovat jako rok vzniku a rozvoje rozhlasové reportáže, pak rok 1927 byl zejména ve znamení rozhlasové činohry.

Od 1. dubna 1927 byl přijat do Radiojournalu jako šéf slovesného odboru Miloš Kareš, který se ihned se značným zaujetím zaměřil především na rozvoj rozhlasového dramatického vysílání.

Umělecké slovo a hudba byly chápány v neoddělitelné jednotě. Zejména při slavnostních příležitostech docházelo ve vysílání ke spojování slovesného dramatického programu s hudebním, k montážím hudby, recitace a dramatických scén, které již vyžadovaly náročnější režijní práci.

Zvyšující se rozsah rozhlasové slovesné dramatické tvorby si vynutil, aby byl v roce 1927 přijat první stálý režisér rozhlasové činohry. Byl vybrán přední herec a režisér Národního divadla a profesor na dramatickém oddělení pražské konzervatoře Jaroslav Hurt, který od roku 1925 získával zkušenosti z rozhlasové režijní práce během svého působení v Radiojournalu jako hostující režisér. Do vysílání vstoupil poprvé v listopadu 1925 přednesem role z Moliérova Misantropa. Již od svých prvních režijních kroků se snažil dokázat, že činoherní děj v rozhlase je možné realizovat, a to i bez vizuálního kontaktu, pouze v auditivní rovině. Absence vizuálního vjemu ovšem měla být, podle tehdejších dramaturgických a režijních představ, v rozhlasovém vysílání doplněna všude tam, kde to bylo možné, zvukovými efekty, které dokreslí děj, atmosféru, postavy atd. charakteristickými a charakterizujícími zvuky. V další fázi své režijní práce se snažil nalézt specifiku rozhlasové dramatické tvorby zejména v patosu hereckého výrazu, který se mohl dobře uplatnit zejména v melodramatu, v kombinaci klasické hudby s klasickým textem. V jeho režii proto uvedl rozhlas náročné melodrama Jaroslava Vrchlického a Zdeňka Fibicha Námluvy Pelopovy, které dramaturgicky upravil Miloš Kareš (leden 1928). U tohoto díla bylo také poprvé uvedeno jeho herecké obsazení ve Věstníku Radiojournalu. (Po úspěchu Námluv Pelopových byla v roce 1930 v rozhlase v jeho režii uvedena další část trilogie Smír Tantalův, v hlavních rolích s Bedřichem Karenem, Václavem Vydrou, Evou Vrchlickou a Jarmilou Kronbauerovou.)

Základ rozhlasové činohry Kareš spatřoval Hurt zejména v adaptaci klasických divadelních her. V článku „Činohra v rozhlase“ své stanovisko k problematice rozhlasové dramatické tvorby vyjádřil slovy: „Jsou názory, že není-li dosud vyhraněný pojem rozhlasová činohra, není třeba přenášet radiem básnická díla, určená pro jeviště. Stanovisko sice pohodlné, ale neudržitelné. Faktem ovšem zůstává, že činohra pro rozhlas se teprve rodí. Ale není vysílání dramatických básní, divadlu určených, nejlepším vodítkem pro autory, jak si počínat, aby mohlo vzniknout nové umění? Vysílání her staré ráže je jediným možným ukazovatelem, kam směřuje hra rozhlasová – k naprostému odhmotnění slova. Klasický výraz duševní, nezatížený nijak vnějškovostí, je postulát hry rozhlasové.“

Tradiční činoherní dílo v co nejautentičtější podobě je nejspolehlivější cestou rozhlasové dramatické tvorby. Proto byly ze studia uváděny hry předních českých i světových dramatiků: Václava Klimenta Klicpery, Josefa Kajetána Tyla, Emanuela Bozděcha, Aloise a Viléma Mrštíkových, Jaroslava Hilberta, Jaroslava Kvapila, Aloise Jiráska, Jaroslava Vrchlického, Ladislava Stroupežnického, ale také Shakespearovy, Moliérovy, Schillerovy, Ibsenovy, Strindbergovy, Čechovovy.

S rozhlasem na sklonku 20. let spolupracovali přední čeští herci: Zdenka Baldová, Marie Bečvářová, Leopolda Dostálová, Helena Friedlová, Anna Iblová, Marta Májová, Růžena Nasková, Míla Pačová, Olga Scheinpflugová, Růžena Šlemrová, Eva Vrchlická, Rudolf Deyl, Hugo Haas, Jaroslav Hurt, Bedřich Karen, Eduard Kohout, František Smolík, Jiří Steimar, Zdeněk Štěpánek, Roman Tuma, Karel Vávra, Ludvík Veverka, Bedřich Vrbský, Václav Vydra, Bohuš Zakopal, aj.

V sezóně 1929-1930 byl základní činoherní rozhlasový repertoár zaměřen zejména na uvádění klasických dramatických děl (Tyla, Klicpery, Stroupežnického a Vrchlického), doplněných tvorbou soudobých autorů, např. Langra, Fischera, Hilberta. Na základě rozvíjejících se zkušeností s rozhlasovou inscenací přistoupil J. Kareš např. k nastudování Tylova Pražského flamendra, Stroupežnického Našich furiantů, Jiráskovy Lucerny a ukázek z her Jan Hus, Jan Žižka a Jan Roháč. Tato díla byla vybrána opět hlavně na základě Karešovy představy o lidovýchovném poslání rozhlasových dramatizací. Nezřídka byly doplněny Charvátovými staropražskými vzpomínkami a historickými retrospektivami, věnovanými počátkům českého divadla.

Brněnští herci při rozhlasové zkoušce

Také v brněnské stanici byl přijat v roce 1926 na místo činoherního režiséra a později vedoucího slovesného programu herec a režisér Vladimír Šimáček, který zde předtím působil od roku 1925 jako její správce. Na rozdíl od konzervativní programové koncepce pražského studia se více zaměřoval na současnou dramatickou tvorbu a kromě jednoaktovek (převažujících v pražském vysílání) se směle pustil do náročnějších projektů – přenosů činoher z divadel a celovečerních her. Své názory na nové rozhlasové odvětví režisérského umění a nové výrazové prostředky v rozhlase vyslovil v programovém Věstníku Radiojournalu: „Vjem oka nelze nahradit leč zvýšeným zřetelem k mluvenému slovu a celkovému spádu hry, odstupňováním rušnosti jednotlivých výstupů, vystižením sluchových jevů; zvony, sirény troubení, střelba atd. lze posluchačovu fantazii vybičovat jistě k plastické představě a to právě ve prospěch ryzího dojmu a literárních hodnot uměleckého díla.“ Ve zvukovosti tedy spatřoval jeden ze základních specifických rysů rozhlasu, který je v rozhlasovém dramatickém díle nezbytný k jeho dokonalému uměleckému ztvárnění a předpokladem pochopení a uměleckého prožitku posluchači.

V květnu 1926 v rozhlase uvedl první celovečerní činohru (Hilbertovu Vinu) a v následujícím roce v červnu byla v jeho režii inscenována mimořádně náročná celovečerní Čapkova hra RUR, označená jako největší umělecká rozhlasová událost roku.

Na její vysílání vzpomínal jeden z pamětníků slovy: „…RUR v třetím jednání – tam jsou roboti -, kteří potom demolujou celou továrnu, a my jsme tam nanosili hrozně věcí na rambajz, jak se říká herecky, tzn., že Pepík Ohlídalů sehnal z plynárny a bůhví odkud takový ty starý koule na světla, to se navěsilo na žebříky, na latě, na šňury, teď se tam donesly desky, prkýnka, lámaly se, dělal se tam hroznej binec. Pochopitelně to se vysílalo ve večerních hodinách, kdy už nájemníci v tom domě spali. Tak první dvě jednání jsou v klidu, tak to šlo, ale jakmile přišli ti roboti, kde se mlátilo, dokonce střílelo, do sudů, tak to byl tak hrozný kravál, že prostě všecky partaje byly vzhůru a paní domácí, která bydlela o patro výš, tam vlítla ještě v noční košili a spínala ruce a říkala, propánajána, co se v mém domě děje. My jsme měli také smůlu, poněvadž když jsme začali to třetí jednání, tak vypadla elektrická síť. Byla velká bouře, vypadla síť. Teď my jsme museli čekat, až ta síť bude v pořádku, až zapnou elektriku. Čili tam byla taková pauza, myslím, dobře přes půl hodiny. A když zapli, tak jsme prostě začali pokračovat ve třetím jednání, proto se to zdrželo do pozdních nočních hodin. Teď pochopitelně druhý den ráno nájemníci nevyspalí, paní domácí už čekala před domem, až půjde pan ředitel. A Pepík Ohlídalů, ten chodil první, v té uniformě do zaměstnání, vona ho viděla a domnívala se, že to je pan ředitel. Poněvadž on chodil krásně oblečenej, oholenej. Povídá „pane řediteli, já vám dávám okamžitou výpověď, poněvadž partaje nemůžou spát, to se nedá prostě dělat!“

Po uvedení RUR pokračovalo brněnské dramatické vysílání dalšími experimenty, když do vysílání zařadilo dva činoherní přenosy z divadla “ na které si Praha netroufla“ 59): v červnu Moliérova Pána z Prasátkova a v srpnu hru Otakara Fischera Přemyslovci. „Zůstalo však při pokusech, přenášená činohra neuspokojila posluchače a jen dotvrdila, že je třeba hledat nové cesty.“ Ve srovnání s pražským studiem však bylo v Brně více odvahy k hledání nových postupů a cest s ohledem na specifičnost rozhlasového projevu, a to všude, kde dosavadní zkušenosti již nepostačovaly. V prvním pololetí 1927 se v brněnském studiu podařilo uvést celkem 75 činoher.