Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Ten, z něhož zbyly jen iniciály

Přidal: Premek |

Březen 24, 2022

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 13/2022)

Před budovou Prozatímního divadla se objevují první diváci, spěchající na reprízu slavné opery Bedřicha Smetany Prodaná nevěsta. Před vchodem je však obtěžuje ošuntělý stařec, neustále se ptající, co se bude v divadle hrát. Autora hudby zná každý, ale kdo napsal slova? “Neznám ho a nechci ho znát! Poctivý Čech nevysloví jméno toho zrádce!”, zní odpověď. Čtyřiašedesátiletý muž, který obtěžuje počestné návštěvníky, je Karel Sabina. K. S., jak stojí na divadelní ceduli. Muž, jehož jméno mělo být zapomenuto.

Rozhlasová hra Nevěsta Karla Sabiny (2001) vznikla podle dosud nepřeloženého románu Maxe Broda Verkaufte Braut z roku 1962 (Brod sám ostatně Smetanovu a Sabinovu operu přeložil do němčiny). Zachycuje nejednoduchý příběh českého vlastence, který prožil část života v rakouském kriminále – a zároveň symbol národní zrady; Sabina se totiž stal konfidentem rakouské policie. Max Brod Sabinu hájí: jeho mučednictví sice vlastenečtí přátelé oslavovali slovem, ale nedokázali mu nabídnout žádnou práci z obavy, že by jeho jméno mohlo přivolat nežádoucí pozornost policie. “Je zlá doba, Sabino, pochop, jsi pod policejním dohledem. (…) Kdo tě vezme do práce, riskuje existenci. Co ti pomůže, když náš zničíš? Ale neboj se, my tě nedáme,” zní odpověď. Sabina kontruje: “… moji bratři mě odsoudili k smrti hladem a rakouská policie byla ochotná pustit chlup. Penízky na dřevo! Tak co bych se měl žinýrovat šlápnout pánům vlastencům na kuří oko!”

Dramatizátor Zdeněk Hedbávný zvolil jako výchozí situaci právě Sabinovo nevyžádané vyprávění vlastního příběhu kolemjdoucím. Nutno říci, že to nepůsobí příliš přirozeně a Sabinovy repliky jsou někdy až příliš návodné. Hlavním spoluhráčem i protivníkem zároveň se mu stává mladší spolužák František Javůrek, kterého se Sabina ujme a on mu tuto starostlivost za pár dekád “oplatí”; jako zaměstnanec státní policie z něj udělá dobře placeného udavače české vlastenecké společnosti.

Režisér Michal Schejbal obsadil do role Karla Sabiny Aloise Švehlíka, kterému se daří vystihnout především ohnivou, furiantskou a byronsky bouřliváckou polohu postavy. Proti němu stojí klidný Javůrek Oldřicha Víznera se vší svou úřední střídmostí i bohorovností. Cituje mu Metternicha, Sabinovy literární texty nechává zabavovat a (spolu)likviduje ho jako spisovatele, aby z něj udělal “spisovatele” udání. Sabina Javůrkem pohrdá, útočí na něj, rozporuje jeho oficiální názory – ale nechává se jím platit jako agent Roman. V Čechách se však nic neutají, a tak je Sabina vystaven “národnímu soudu” kolegů spisovatelů. Je vyobcován bez cti a odsouzen k úmrtí v chudobě.

Hra Maxe Broda a Zdeňka Hedbávného nebyla prvním rozhlasovým zpracováním sabinovského příběhu: už v roce 1934 vznikla hra Emila Synka Dvojí tvář (1934), v níž hrál našeho neslavného hrdinu Eduard Kohout, v roce 1987 pak v brněnském studiu vznikla inscenace hry Otto Schmidta Podepsán Roman (v roli Sabiny Jiří Tomek). Synkova hra byla vysílána živě, Schmidtova byla po odvysílání smazána; nakonec však byl v archívu nalezen dubl pás, a tak bylo možné ji znovu odvysílat v roce 2017 k 140. výročí úmrtí Karla Sabiny.