Kapitoly z historie českého rozhlasového vysílání – 36. Do třicátých let

Přidal: Přemek |

Leden 18, 2007

Jiří Hraše

Sdělovací technika nevznikla pro posluchačskou obec a pro vysílání pestré rozhlasové nabídky. Experimentátoři let desátých a rozhlasové společnosti let dvacátých se teprve pokoušeli tuto techniku uchopit a jejích možností využít pro vysílání programu. Radiojournal dosáhl i za těchto omezených možností výrazných výsledků. Tak například kromě nejrůznějších činoherních předloh klasických autorů i původních autorů rozhlasových se mohl pochlubit monumentálním melodramatem (Smír Tantalův, 1930) nebo poprvé ze studia vysílanou operou (Tvrdé palice, 1931 k Dvořákovým devadesátinám), troufl si už na náročnou reportáž z mezinárodního automobilového závodu Zbraslav–Jíloviště (1930), připravil přenos královského projevu z Londýna (1930) i přenos projevů transoceánských letců z New Yorku (také 1930), po úspěšném přenosu londýnského koncertu (1931) uvedl i program symfonického orchestru z New Yorku (1931).
Reportáže a přenosy byly realizovány za téměř polních podmínek. Propojování linek vyžadovalo vynalézavost i obětavost, vysílání ze studií se stále dělo bezprostředně, „živě“, jak se v rozhlase říká. Dokonce vysílání z „velkého studia“ pražské stanice, tj. z Raisova sálu ve vinohradském Národním domě, se muselo plánovat tak, aby bylo možno sál vyklidit pro veřejné programové akce (koncerty, taneční apod.). Možnosti techniky byly, dá se říci, vyčerpány nadoraz. Ale právě v průběhu třicátých let začala technika plnit rozhlasovým pracovníkům jejich tajná i zjevná přání a otevírala jim nové možnosti.

Nová studia s režií

Když pozdější šéfrežisér Josef Bezdíček působil v bratislavském divadle, vyhrál soutěž na rozhlasovou hru (1930) a měl ji ve studiu režírovat. Hra ovšem kladla určité technické nároky – vyžadovala možnost oddělení režiséra mimo studio a také možnost směšování různých scén a různých prostorů: jen díky zaujetí techniků a herců a nápadité improvizaci se vysílání podařilo.

O dva roky později začal Josef Bezdíček pracovat v brněnském rozhlase, a třebaže, jak vzpomíná, brněnská studia byla už vybavena daleko moderněji a účelněji než bratislavská – bylo možno hrát na několik mikrofonů, režisérská kabina byla také k dispozici – hrálo se povětšině zase na jeden mikrofon, režisér dlel postaru ve studiu a herci hráli, jako by stáli na jevišti a mluvili ke druhé galerii, tedy stejně jako tenkrát v Bratislavě.
Na novou techniku si ovšem museli pracovníci také zvyknout. Praha měla už na své třetí adrese v paláci Orbis dvě studia a provozní zázemí. Komfortnější bylo (od roku 1927) vybavení studií v Národním domě: krom koncertního velkého studia zde bylo výrazně tlumené studio (v Zimní zahradě), užívané přednostně pro hry, dále menší studia pro sólový zpěv, recitace a četbu a také pro hlasatele. Režijní kabiny se zvukově utlumeným průhledem do studia zde ještě nebyly, používat se začaly až v budově poštovního ředitelství na Fochově (Vinohradské) třídě. Mixážní stoly (československé výroby) s kruhovými regulátory (mixingy) umožňovaly míchání z několika mikrofonů a gramofonů. Studia byla vybavena americkými páskovými mikrofony RCA (sloužily ještě v roce 1945).

Praha i Brno byly tedy dobře vybaveny pro kvalitní živé vysílání funkčně diferencovanými prostory. Ale stále naléhavěji – z důvodů provozních i uměleckých – vyvstávala potřeba oddělit vysílání od studiového projevu, jiným slovem vyřešit problém záznamu a konzervování pořadů.

Záznam zvuku

Záznamové oddělení vybudoval Radiojournal v roce 1932 a poprvé ho představil posluchačům 9. října. Tehdy se v témže čase sešly dvě vysílané události: Dvě vdovy v Národním divadle a mezinárodní fotbalový zápas Československo–Jugoslávie. Přímým přenosem se vysílala opera, zatímco Josef Laufer reportoval do mikrofonu, který končil v záznamovém zařízení, jež zachytilo posledních deset minut zápasu do voskové desky. Spolu s informací o zápasu byl závěr odvysílán po skončení přenosu z divadla.

Nahrávka se prováděla podobně jako u gramodesky rytím do vyhřáté voskové desky, z níž po vychladnutí mohla být reprodukována speciální jehlou. Kvalitní zvuk poskytla v prvé reprodukci, přijatelný při druhé přehrávce. Teprve směs vosku s přísadou pryskyřice poskytla trvalejší zvukový nosič. (Užité desky mohly být obroušeny pro nové použití.) Voskové desky se velice osvědčily. Mluvené slovo zní z voskové desky velmi dobře, konstatoval režisér Sommer.

Zároveň se začalo nahrávat na želatinové desky, respektive povlakové desky s želatinovým povrchem. Povlaková deska, jak praví definice, „má účinnou vrstvu ze speciálního laku nebo želatiny, nanesenou na nosný tuhý podklad“. Záznam z ní je možno reprodukovat okamžitě s použitím plochých jehel zahnutých ve směru pohybu desky. Problém byl v omezeném rozsahu záznamu, zpravidla tříminutovém. Používaly se vždy dva záznamové stroje, píše ing. Miroslav Kazda, takže při plynulém střídání – přejíždění z jedné desky na druhou – bylo možno provést nepřetržitý, i několikahodinový záznam. (V Německu tou dobou, jak uvádí A. J. Patzaková, smontovali tímto způsobem program celovečerního vysílání.) V praxi se u dvou po sobě následujících desek záznam na konci prvé překrýval se záznamem na začátku druhé desky, aby se eventuálním zrychlováním či zpomalováním připravované desky proti hrané dosáhlo přesně shodného místa – a v té chvíli se přepojilo vysílání z prvé na druhou desku. Bylo to pracné, ale fungovalo to velmi dobře.

Vzpomínám si na želatinové desky, z nichž jsme přetáčeli archivní záznamy v roce 1967. V pořadu Archivní číslo 01035 to popisovala redaktorka Míla Semerádová: Archiv je podzemí rozhlasové budovy. Krabice s nápisy přesnými i matoucími. Třeba: Číslo 0157. Název hry: neznámý. Fólie jedna. Čas: dvě minuty. – Krabice číslo 0674. Činohra – otazník. – Krabice 0294. Název hry: V zemi tamtamu. Fólie jedna. Druh hudby: černošská píseň. Mezi těmito krabicemi jsme v roce 1967 našli a odvysílali voicebandový pořad E. F. Buriana Zpěvy sladké Francie, natočený třicet let před tím. Těch jednotlivých folií s kratičkými snímky bylo v archivu hodně, šlo i o pomocné předtočené snímky do různých her. To byla ve třicátých letech velká pomoc umělecké režii.

Poprvé záznamový pás: „blattnerphon“

Objevil se v pražském rozhlase v roce 1935, měl velikost slušného mandlu a dva kotouče o průměru cca 60 centimetrů. Kotouč s téměř třemi kilometry ocelového pásku o šířce 3 mm a „tloušťce“ 0,1 mm vážil 12 kilogramů a obsáhl 30 minut záznamu. Nahrávka i reprodukce byly podobné jako u standardního magnetofonu: mazací, záznamová a snímací hlava. Záznam nebylo možno vracet, opravovat nebo stříhat, místo opravovat se celá půlhodinka musela natáčet znovu. Pásy blattnerphonu (anglické výroby) se užívaly pro hudební nahrávky, pro pořady s plánovaným reprízováním (například kabarety) a pro hry s velkým obsazením, u nichž bylo nesnadné zkompletovat obsazení (tak například Miroslav Jareš natočil na konci sezony 1937/38 Tři mušketýry pro vysílání o prázdninách, kdy by se mu herci v Praze nesešli).

Nové vysílací stanice

Objevily se ve třicátých letech vedle stanic pražské, brněnské a ostravské s jejich vysílači. První z nich, v Liblicích, měla v naší republice – územně pro příjem nikterak ideální – zajistit co největší poslechové pokrytí. Bylo v zájmu rozhlasové propagace, aby hlavní a reprezentační stanice obsáhla pokud možno největší území, píše A. J. Patzaková. Stanice měla výkon 120 kW, dodala ji francouzská firma za šest milionů korun a vedoucím vysílače se stal Jaroslav Vlach, kdysi operátor radiotelegrafické stanice ve Kbelích.

Liblická stanice slavnostně zahájila provoz 28. října 1931. A téhož dne zavedl Radiojournal do vysílání časové znamení o tónové výšce komorního „a“, které označovalo nejen přesný čas, ale i hudební ladění. Pravidelný provoz vysílače začal s koncem roku.

Poděbradská radiotelegrafická stanice, známá pod přízviskem „Radiovka“, byla vybudována v roce 1923. Po jedenácti letech bylo rozhodnuto, že nákladem 3,5 milionu korun bude přebudována na krátkovlnnou stanici. Její výkon (34 kW) byl určen pro československé vysílání do zahraničí. Zahájila 24. července 1936.
Program z nové budovy obsahoval převážně hudbu z blattnerphonových pásů a k ní živě mluvené slovo, totiž ohlášení hudebních snímků a zprávy, z další slovesnosti přednášky a později i jiné pořady. V prvních letech se vysílalo česky, slovensky, rusínsky, německy, francouzsky, anglicky.

Posledním novým vysílačem byl Mělník. Vznikl na základě podnětů, které od poloviny třicátých let vyslovili a publikovali nejen redakce německého listu Prager Tagblatt, ale také Karel Čapek a prezident Beneš, totiž že českoslovenští Němci potřebují československé vysílání v němčině. Radiojournal pro to adaptoval budovu karlínského Národního domu a vybavil ji moderní studiovou a záznamovou technikou. V roce 1938 začala německá stanice pod názvem Praha II vysílat z vysílače Dr. Edvarda Beneše v Mělníku. (Pozdě. Již 18. října byl vysílač s německým vysíláním dán k dispozici zahraničnímu vysílání: německý soused s ním nebyl spokojen. Brzy ho ostatně obsadil stejně jako karlínskou budovu a učinil z nich pracoviště říšského rozhlasu.)

Velké plány

V protikladu k tendencím politické atmosféry rostly optimistické plány a záměry rozhlasových techniků. Resortní odborový rada ministerstva pošt a telegrafů ing. J. Strnad řekl na sjezdu pro slaboproudou elektrotechniku: Kromě Londýna, Berlína, Paříže a snad Moskvy není v Evropě ještě zavedeno pokusné televizní vysílání. Ostatní státy vyčkávají dalších výsledků, nemohouce si dovolit provádění nákladných pokusů, jdoucích do desítek, ba i set milionů. Ale přesto vyslovil přesvědčení, že v roce 1938 bude v Praze pokusné televizní vysílání zahájeno.

Konec plánů

Roky 1938 a 1939 změnily všechny plány. Namísto nových projektů bylo třeba nahradit ztráty vysílačů na obsazeném území, řešit kabelové vedení mezi stanicemi, které se zčásti ocitlo v zabraném území, atd. Přesto do dalšího desetiletí vstoupil náš rozhlas s vybavenými studii i záznamovou technikou dobré kvality, s dobrou základní vysílací sítí. Když k tomu připočteme autobus, vybavený záznamovým zařízením na desky (1935), o rok později první krátkovlnnou reportážní vysílačku a konečně na sklonku desetiletí reportážní a za ním i studiový magnetofon, je zřejmý mimořádný pokrok techniky ve službách vysílání.

(Články vycházejí se svolením Českého rozhlasu a s pomocí J. Kamberského)