Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou XXXIII. – Nahý uprostřed cizího města

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 42/2012)

Slýcháte asi často z televizní obrazovky, že život je hořký – s přídavkem „Bohudík“. Nu, nevím, jak by s tím souhlasil hlavní hrdina hořké rozhlasové komedie Gilese Coopera Nepříjemná ústřice, stárnoucí úředníček Mervyn Bundy. Jeho život není ničím zajímavý, jeho práce nedůležitá, jeho žena příšerná. Dvaadvacet let nespal mimo domov a náhle je svým zaměstnavatelem odvolán na krátkou služební cestu. Taková životní nabídka se neodmítá – sám, v cizím městě, s čtyřiatřiceti librami v kapse… Jenže život je hořký. Bohužel.

Úředníčkův sen o drobném vyhození si z kopýtka se totiž velmi brzy začne hroutit. Jeho pokusy (dát si čaj či koupit si prostitutku) však fatálně selhávají a shodou různých okolností (a také nebezpečností groteskně feminizovaných žen, s nimiž se potkává) se Bundy ocitá sám, nahý na ulici, aby nakonec byl znovu oblečen „soucitností“ skupinky zvoníků, jdoucích na mši (ti si však za to dají pořádně zaplatit, takže z jeho vysoké apanáže zbyde pár centů).

Hra je plná pozoruhodných autorských a režijních postupů, ať už jde o rozdvojení hlavního hrdiny (Mervyna hraje Josef Kemr, jeho alter ego, zvané „Bundy menší“, Vlastimil Hašek) nebo o žert, spočívající v tom, že všechny výrazné a Bundymu nebezpečné ženské postavy hraje jediná herečka, představující zároveň jeho semetrikální ženu (Stella Zázvorková). Dvojjedinost Bundyho a jeho vnitřního hlasu skvěle rozebral Jan Czech v knize O rozhlasové hře (1988): „… Bundy je traktován ublíženým tónem, jakoby se neustále snažil posluchače přesvědčit o své nevině, o tom, že se k celé avantýře dostal jako slepý k houslím. (…) Alterego /Bundy menší/ je jednou vyčítavé, kontrolující, cenzurující, jindy představuje vědomí povinnosti a střetává se tak s bezstarostností Bundyho Většího (….), je daleko ustrašenější, opatrnější, s neobyčejně vyvinutou citlivostí pro trapnost různých situací, před kterými neustále Bundyho Většího varuje. (…) Alterego je navíc pudovější, rozptýlenější, má „na starosti“ vzpomínky, pocity apod. Je znervózňující, je daleko více dítětem.“

Režijní práce Josefa Červinky, který hru také přeložil, balancuje na hranici nerozhlasové popisnosti a typicky rozhlasových postupů; když však Bundy jede vlakem a popisuje míhající se krajinu, není to náhrada očního vjemu pro rozhlasového posluchače, ale ukázka lehce infantilního Bundyho pozorování. Pozoruhodný střih v čase a místě poskytuje i scéna telefonátu s manželkou, během něhož se pouhou slovní implikací („.. ale teď musím chytit vlak! Sbohem, Alice, nashledanou!“) ocitá na nádraží, které zvukově charakterizuje výpravčího píšťalka a zrychlující se chod vlaku. Zábavná je i scéna Bundyho znuděného a otráveného popisu filmové grotesky (na kterou zašel do kina, ale už ji viděl dříve, doma, z čehož je zklamán a rozčarován) v kontrastu zvuků, které „na plátně“ vyluzuje Kačer Donald a následného smíchu publika. Upozorňujeme ještě na vynikající temporytmovou práci s chórem a stále se opakující větu „vedoucího“ chóru: „Co ceté?“.

Nepříjemná ústřice je vlastně zvuková groteska, její hrdina je však snad ještě smutnější než Buster Keaton alias Frigo, muž s kamennou tváří. Smát se Mervynu Bundymu je vlastně až nevhodné, vzhledem k jeho smutnému osudu; zároveň jsou však situace, do nichž se dostává, natolik absurdní a groteskní, že se neubráníme..

Vynikající hra britského dramatika Gilese Coopera měla premiéru 22. 2. 1969 v rámci Týdne britské rozhlasové hry a nutno říct, že byla ve vynikající společnosti: premiérovány byly ještě hry Rhyse Adriana Neděle v trávě, A co ječmen (Colin Finbow), Celou noc venku (Harold Pinter), Dlouhohrající klavírista (Alan Sharp) a Albertův most (Tom Stoppard). Kromě prvních dvou byly ostatní již reprízovány, často s velkým úspěchem. Snad by stálo za to – pokud se ovšem dochovaly – reprízovat i hry Neděle v trávě a A co ječmen, už pro skvělá režijní jména (Josef Henke, Josef Červinka) a skvělé obsazení (Zdeněk Řehoř, Jana Štěpánková). Co na to rozhlasoví dramaturgové?