Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou XXXVI. – Hudba neutěšitelka
Přemysl Hnilička
(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 48/2012, na webu Panáček v říši mluveného slova aktualizováno 21. 11. 2013)
Začíná to vlastně docela nenápadně: několika tóny ze Smetanovy Mé vlasti, na něž jsou zvyklí všichni posluchači Vltavy. Ale vtom se do archívní nahrávky prolne rozvernější klavírní variace. Pak opět tradiční Smetanův motiv – a opět klavír. Pak uslyšíte Evu Pilarovou, která – věřte nevěřte – zpívá úvodní titulky rozhlasové hry Ilji Hurníka Apokryfy aneb Hudba neutěšitelka.
Skladatel, který již několik let spolupracoval s rozhlasem (v roce 1955 na klavír doprovázel Karla Högera v monologu hry Suchovo-Kobylina „Svatba Krečinského“), tentokrát přišel s dramatickým tvarem, vycházejícím z knihy vlastních úsměvných povídek Trubači z Jericha. Projdeme s Hurníkem dějiny celého světa: v první povídce má hudební kritik zachránit svět hudby před zničením od samotného Boha nalezením jediného spravedlivého, jediného skladatele, jehož dílo lze přijmout beze zbytku. Ovšemže jej nenajde – ale Bohu nabídne jiné řešení: on sám, kritik, bude tím spravedlivým. Potřebuje k tomu jediné – talent… V dalším apokryfním příběhu chce vojevůdce Jozua vítězství svých trubačů u Jericha zavést jako běžný způsob bitvy, proto najme k „výcviku“ zahraničního dirigenta. Následuje úsměvný obrázek z rudolfínské Prahy, v němž skládá sám císař, dále příběh skladatele, který nesložil Osudovou, něžná hudební pověst z jižních Čech, holmesovský pastiš a končí se futuristickým výletem do blízké budoucnosti, v níž se hudební skladby poslouchají jen pod vlivem opiátů…
Hurníkovy příběhy režijně zpracoval Jiří Horčička, a to hned dvakrát – v roce 1963 a 1964. V první verzi hrál Zdeněk Štěpánek a Karel Pech, o rok později Štěpánka vystřídal František Smolík; ostatní herci (Karel Höger, Otakar Brousek I., Luděk Munzar) prošli oběma nastudováními. Srovnáme-li obě nahrávky, novější (1964) je přeci jen dynamičtější, promyšlenější.
V případě Horčičkovy a Hurníkovy spolupráce šlo o vynikající spojení, jak dokazuje Hurníkova vzpomínka z Divadelních novin roku 1967: „… Když jsem psal povídky, říkal jsem si, jak to napíšeš, tak to zůstane, teď nevstoupí mezi tebe a publikum interpret jako v hudbě, prostředník vždycky nevypočitatelný. Ale neminul mě ani zde. A z úst herců jsem slyšel svůj text, znějící najednou tak cize… Seděl jsem jako pěna a pak jsem se přece jen odvážil poznámky: Snad by pan Brousek mohl po téhle větě vzdychnout… „To by ztratilo rytmus“, řekl režisér Horčička suše. Ta odpověď mě umlčela. A nadchla. Vím, co je to rytmus, vím, jak pevně je třeba držet jeho otěže, aby byl plynoucí čas udržen na uzdě.“
Znovu se tu potvrzuje to, co o Horčičkovi tvrdí pamětníci, posluchači i rozhlasoví historici či teoretici: základem jeho práce je rytmus, tempo. Je svým založením režisérem hudebním, takže kooperace se skladatelem-dramatikem pro něj musela být inspirativní. Jeho záměrům skvěle vyhovovalo i herecké obsazení, jelikož František Smolík, Karel Höger, Otakar Brousek st. a Luděk Munzar byli již na jeho styl práce zvyklí. Vystřídali se v mnoha rolích jednotlivých apokryfů a počínali si vskutku bravurně; rytmická práce Horčičkova však počne vyčnívat především v okamžiku, srovnáme-li české nastudování s německou verzí „Die Apokryphen oder nichttrösterin Musik“ (1965, překlad Karol Reif), kterou připravil také sám Horčička. Při poslechu totiž můžeme vnímat tytéž kadence hlasu, stejný temporytmus řeči jako v české originální verzi. Ostatně není bez zajímavosti, že němečtí herci (Robert Seiber, Ernst Jacobi, Hans Korte, Christian Rode, Hans Dieter Zeidler) jsou i hlasově podobní svým českým protějškům. Tento náš postřeh ostatně potvrzuje i sám Hurník: „Když byly Apokryfy hotovy, jeli jsme je natáčet s německými herci do Frankfurtu. Horčička sice nemluví německy jako Goethe, ale možná že zrovna ten jeho jistý „odstup“ od němčiny mu dopomáha k tomu, aby o to přesněji slyšel rytmus a melodii řeči, a protože jeho umění je věcí rytmu, uspěl snad ještě líp než v Praze.“
Neměli bychom však pro samé pány zapomenout na jedinou dámu! Ilja Hurník o ní napsal: „… A také tu byla Eva Pilarová, aby nazpívala vložky, imitující všechny možné styly od jazzového přes operní arii, lidovou píseň, až ke konstrukci á la Stockhausen, a když jsme v pět ráno skončili, říkal jsem si, jak málo naše publikum poznalo z toho, co tato pěvkyně dovede.“
Hurníkovy Apokryfy jsou vynikající inscenace a je jen s podivem, že se už dobrých dvacet let neobjevila ve vysílání. Ještě po letech si na ni vzpomněl sám Horčička v rozhovoru s Honzou Vedralem: „Pauza není ticho, pauza je slovo, které nezní. Když uděláš pauzu, tak v podstatě myslíš dál, ale projevuješ se jakoby tichem. Stejně tak pauza v huddbě, to je taky tón, který nezní, jak píše Hurník v jednom svém apokryfu. Vezmi si třeba úvod Osudové: Pa pa pa pá! Es! Pa pa pa pá! Kdyby tam nebylo to es, ta pauzička, tak je to takzvaný šustrflek, slepenec. Osminová pauza prostě o něčem vypovídá, a na to ten geniální Beethoven přišel.“
Podle povídek z knihy Trubači z Jericha vznikla i televizní inscenace „Hudba neutěšitelka“ (1967). Scénář vytvořila K. Skutchanová, v ostravském studiu natočila Věra Pražáková. Účinkovali L. Eliáš, J. Kaňkovský, Miroslav Holub, B. Meierová, B. Čvančara, M. Asmanová, J. Filip, J. Haukvic, A. Müller. Hudební spolupráce Ilja Hurník. Výtvarník V. Šrámek. Kamera F. Bezděk. Vysíláno 19. 11. 1967 (21:20 – 22:00 h.).
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
Komentáře
Zatím nemáte žádné komentáře.
Napište komentář k článku