Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou LIII. – „Co si vo takovejch lidech myslet?“

Přidal: Přemek |

Srpen 19, 2013

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 30/2013)

Hra Apartmá s terasou byla na stránkách rozhlasového týdeníku charakterizována dramaturgem Josefem Hlavničkou jako „velmi zajímavý, hořce komediální příběh“ o tom, „že nejvíce biti bývají pravidelně ti nejslušnější a nejbezbrannější, které vesele terorizují bezohlední demagogičtí primitivové stejně jako je opovržlivě přezírají nafoukaní zbohatlíci“. Poprvé byla uvedena na vlnách BBC v srpnu 1968 (pod originálním názvem The Penthouse Apartment), na našich vlnách zazněla o necelý rok později, 25. dubna 1969 ve večerních hodinách. Premiéru si odbyla v rámci Festivalu zahraniční rozhlasové hry (v onom týdnu vysílal Československý rozhlas ještě hru Finna Björnsetha Slova pro dva hlasy v režii Ludvíka Pompeho a Zprávu o moru v Londýně od Gerta Hofmanna, režie Jiří Horčička). Historka, která tvoří kostru rozhlasové hry (v povídce Williama Trevora ji rozpoznal dramatizátor Michael Bakewell), je v podstatě banální: přepychové apartmá snobských manželů navštíví slečna Wintonová, starší tichá dáma z nižšího patra domu a Morgan, hrubý a primitivní domovník. Následky na sebe nenechají dlouho čekat, nesměřují však k rozuzlení ve stylu francouzské konverzační frašky…

Domovník (Josef Somr) je ze všech nejvrstevnatější – a také nejnegativnější – postavou hry: jeho prostá pracovní návštěva v bytě Runcových (v anglické originální verzi Runckerových) se během několika minut (a také během několika sklenek alkoholu, které vypije) změní v pravé orgie živočišné třídní nenávisti, kterou nechá naplno rozvinout. Opilecky vykřikuje i spiklenecky šeptá své teorie o zrůdnosti uvažování manželů Runcových a promítá do nich své nenávistné vize, vycházející z nízkosti, sprostoty a ordinérnosti jeho myšlení. Jeho hlavní zbraní jsou demagogie a bezskrupulóznost, téměř každou svou repliku, adresovanou slečně Wintonové (přesvědčivá Blanka Waleská), začíná slovy „My dva přece víme, co si vo takovejch lidech myslet!“. Jeho drzost a neomalenost je tak velká, že prakticky neexistuje žádná možnost obrany, obzvláště je-li jeho oponentem tichá, zásadová sice, ale slušná stará žena. Ta, nemůže-li zabránit domovníkovu řádění (při své opilecké razii snobským bytem Runcových stačí převrhnout a rozbít vázu, nechá propálit koberec a ještě se vykoupe v jejich vaně), snaží se alespoň za každou cenu říci později přišedším Runcovým pravdu. Domovník ji však po příchodu obou manželů předejde se svou jednoduchou historkou (vše zavinil pes paní Wintonové, kterého „chytil rapl“) a ona už stěží může vysvětlit skutečný stav věcí. Nájemníci skvostného apartmá ji odmítnout jako bláznivou ženskou, škodu jí dají k úhradě a bezostyšně ji vyhodí. Na schodech pak domovník vítězně domovník Morgan vítězně konstatuje, že nebylo možno nic jiného čekat…

Vedle těchto dvou hlavních hereckých výkonů (z nichž výkon Josefa Somra lze přirovnat k Hrušínského interpretaci Uhdeho Výběrčího z roku 1966) zmiňme ještě Helgu Čočkovou v roli italské služebné Bianky, jež s hereckou bravurou střídá polohy od rozverně uvolněné k zoufale usoužené dívce před výpovědí, Janu Hlaváčovou coby znuděnou reportérku Horderovou a Jiřího Pleskota s Milenou Dvorskou v postavách snobských a komisních manželů Runcových.

O posluchačském úspěchu hry snad svědčí to, že Apartmá s terasou bylo reprízováno už v červenci téhož roku. Není divu, asi dobře zafungovala metafora staré pravdy, že lidé spíše stráví jednoduchou lež než složitou životní pravdu.