Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – LVI. Láska je veliké poslání

Přidal: Přemek |

Prosinec 5, 2013

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 36/2013)

Když v noci z 20. na 21. srpna překročily hranice armády tzv. „spřátelených vojsk“, plnil Československý rozhlas především svou informační a reportážní roli, sděloval aktuální zprávy a vyzýval obyvatelstvo, aby se nechalo bez jediného výstřelu obsadit. Když odezněl prvotní šok z nehorázného činu, začali jej zpracovávat také umělci.

Mezi prvními byl Václav Daněk, který napsal „rozhlasové blues se dvěma klauny, s jednou stanicí a se třemi písničkami“ Dobrou noc a modrý z nebe. Premiéru mělo již v prosinci 1968 a v roli dvou smutných klaunů vystoupili Jaroslav Kepka a Jaromír Hanzlík. Není to jistě nejlepší rozhlasová práce, kterou ukrývá v archívu Český rozhlas, dojímá však svou opravdovostí a časovostí, svým neokázalým patosem. (V rámci Rádia Retro 1968 zazněla letos k srpnovému výročí).

V podobě modelové hry svou srpnovou zkušenost zpracoval dramatik Ivan Klíma. Pro rozhlas napsal již hry Štěstí nepadá z nebe (1955) a Porota (1968, o té jsme již psali v čísle 1/2012). V Ženichovi pro Marcelu (1969) rozehrává jednoduchý příběh: pan Kliment (Radoslav Brzobohatý), jakýsi novodobý jedermann totalitního věku, je předvolán k úřednímu jednání. Když je po osmi hodinách čekání v nevytopené čekárně konečně vpuštěn do kanceláře, přivítá jej nenápadný, až žoviální úředník (Karel Höger). Už od prvních minut rozhovoru však vychází najevo, že jejich rozhovor nebude dialogem dvou rovnoprávných lidí: úředník Klimentovi do očí lže, ba dokonce pro své lži přivolává další svědky (pochopové Veselý a Mádr v podání Jiřího Němečka a Vladimíra Švece). Když se konečně dostanou k jádru věci, vypadá to chvíli, že jde o špatný žert: Kliment si má vzít za manželku jistou Marcelu Lukasovou. Tu ale Kliment sotva zná, teprve po chvíli si uvědomí, že jde o sousedku, které jednou pomohl s taškou. Má vlastní snoubenku, to však úředníka nezajímá, ten jej demagogicky obviňuje z nezodpovědnosti a nelidskosti. Když si Kliment vyžádá konfrontaci s Marcelou (Jana Hlaváčová), přivedou ji – zbitou či omámenou.

Když nepomohou „lidské“ postupy, dojde na rány. Oba pochopové vyslýchaného ohrožují a v závěru hry jej dokonce jeden z nich ostřeluje pistolí. Není divu, že stresem utýraný Kliment nakonec umírá… A úředník v sugestivním podání Karla Högra smutně dodává: „.. někdy se mi zdá, že my tady se marně namáháme. Lidi prostě nechtějí být šťastní. – Ale nás to neosvobozuje od naší povinnosti a našeho poslání sloužit jim. Aby žili už konečně jednou v klidu a pohodě, aby jejich svazky byly co nejpevnější, aby byly založeny na vzájemném pochopení a obdivu, na skutečné lásce. Láska – to je to, co chceme, k čemu směřujeme, o co usilujeme! Skutečná láska! Tak velké poslání!“ Jeho projev je však podbarven rytmizovaným vojenským krokem…

Původní stereofonní záznam se nedochoval, v počínající normalizaci byl smazán jistě mezi prvními. Není zcela jisté, zda se uskutečnila původně plánovaná premiéra v červenci 1969, je však pravděpodobné, že éterem proběhla; autor textu Ivan Klíma si totiž pořídil na svém domácím magnetofonu svou vlastní nahrávku. Je zašuměná a monofonní, je však jediným dostupným záznamem Horčičkovy inscenace. Přes své technické nedostatky dává tušit představu vynikajícího stereofonního zpracování – kroky, které se ozývají během inscenace, se jistě rozléhaly v různých místech báze, přibližovaly se a vzdalovaly, výstřely z Mádrovy pistole se ozývaly s až fyzicky nepříjemnou blízkostí…

Obnovenou premiéru si mohli posluchači vyslechnout 21. srpna 1990. Recenzentka Scény Alena Štěrbová tehdy napsala: „Inscenace (…) velmi přesvědčivě navozuje atmosféru zoufalství a bezmoci, modelem individuálního příběhu sděluje strach před násilím, intolerancí a tupou totalitou, s čapkovskou věrohodností předpovídá vládu fízlů a prolhané mafie.“

Touto inscenací cesta Klímova textu neskončila. Jiří Horčička nastudoval Ženicha pro Marcelu také v Berlíně v koprodukci Sender Freies Berlin a Westdeutscher Rundfunk (Christoph Quest jako Kliment, Hans Caninenberg jako úředník). Premiéru měla 19. 11. 1969. Téhož roku byla tato aktovka (společně s další Klímovou hrou Klára) uvedena v New Yorku na scéně významného off-off-broadwayského divadla La Mama Experimental Theatre Club. Hru režíroval Vaclav Simek, v roli pochopa Veselého vystoupil český exulant Jára Kohout. Z recenze Iva T. Havlá pro Divadelní noviny vyplývá, že „někteří z diváků snad nedokázali zcela jasně dešifrovat poslání první hry“, přesto publikum „přijalo obě hry vřele a s velkým zájmem“.

Historie rozhlasu