Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Vražedkyně z lásky, milenec pro majetek

Přidal: Premek |

Květen 12, 2015

Mgr. Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 18/2015)

Lady Macbeth Mcenského újezdu, drama, jež v roce 1865 napsal ruský dramatik, kritik a spisovatel Nikolaj Semjonovič Leskov, je ve své původní podobě již neznámé. Mladá hospodyně Kateřina Izmajlovová žije v nešťastném manželství se starým a přísným manželem. Její odevzdaný poklid v mrtvém kupeckém prostředí naruší mladý a přitažlivý podomek Sergej, který zcela rozvrátí její duši a přiměje ji k vraždě manžela i vlastního malého synka. Sergej totiž Kateřinu nemiluje, chce se jen dostat k jejímu majetku, a tak postupně (ovšem rukama Kateřininýma) likviduje každou překážku… Jejich zločiny nezůstanou utajeny, a tak se oba dostanou na galeje, kde Sergej Kateřinu zcela zavrhne a přede všemi ji ponižuje slovy i skutky. Nešťastná a raněná Kateřina ukončí své trápení a zároveň završí svou pomstu – při plavbě na člunu se vrhne do moře a strhne sebou i Sergejovu současnou milenku…

Leskovův tragický příběh zaujal Dmitrije Šostakoviče. Vytvořil podle něj svou druhou operu Lady Macbeth Mcenského újezdu, která měla premiéru v roce 1934. Její hudební zpracování tak rozezlilo diktátora Stalina, že divadlo o přestávce opustil a tím dal jasně najevo, jak se má kritika k opeře postavit. Pravda prakticky okamžitě uveřejnila článek Chaos místo hudby, jímž začala absolutní a šikanózní kontrola nad Šostakovičovou prací. Legenda praví, že článek snad napsal sám Stalin.

Brněnští tvůrci vyšli v roce 1960 ze sovětské úpravy Košeleva a Petrejkova a vytvořili tak volným tempem vedenou, avšak dramaticky vypjatou inscenaci, kterou nazvali jménem hlavní hrdinky – Kateřina Izmajlovová. Krom několika kytarových sól tu není žádný hudební doprovod, vše obstarávají nemnohé zvukové efekty a především herecké výkony. Režijně hru vedl brněnský režisér Vladimír Vozák. Ten byl v padesátých a šedesátých letech odborníkem na klasická dramata (Ibsen: Opory společnosti, 1956; Ostrovskij: Vlci a ovce, 1958), kvalitně však nastudoval i moderní původní rozhlasové texty (Corwin: Bez názvu, 1964; Rejnuš: Na zemi, 1970). Byl zakladatelem dětského souboru PIRKO (Pionýrský rozhlasový kolektiv), který po vzoru Dismanova souboru vychovával děti pro rozhlasové účinkování (ostatně – i v inscenaci, o níž píšeme, vystupoval jeden z nich: v roli Kateřinina synka Fedi hrál Zdeněk Prajzner).

Kateřina Izmajlovová dodnes oslňuje vynikajícími hereckými výkony. Titulní roli ztvárnila Vlasta Fialová, která svou Kateřinu obdařila nervním, horkým hlasem plným vášnivosti, oddanosti, nenávisti i zoufalství. Podomek Sergej v podání Josefa Karlíka nabízí skutečný posluchačský požitek nad proměnlivým hereckým výkonem; Karlíkův antihrdina dokáže být lyrický a něžný, když Kateřinu svádí a zároveň podle a cynicky hrubý a lhostejný, ba nenávistný, když nedostane, co chce; jeho hlas dokáže jemně hladit i obhrouble vyštěkávat cynické uštěpačnosti. Je to hotová herecká magie, s níž dokáže přinutit Kateřinu k vraždě manžela i vlastního synka a s níž ji pak ponižuje na galejích… Vše vhodně doplňuje Otakar Dadák v roli vypravěče; střídá pasáže, v nichž nezúčastněně komentuje, s místy, kde se dostává do užšího kontaktu s pocity postav. Zároveň překlenuje pasáže, které sovětští autoři úpravy Košelev a Petrejkov neuznali za hodny dramatického vyprávění.

Inscenace zároveň zachycuje herecké výkony legendární generace počátku století; v roli stařeny vystupuje Zdeňka Gräfová, Mavru Petrovnu Jarmila Kurandová. V postavě trestance lze uslyšet i bratra Karla Högra Rudolfa.

Historická, leč přesto dodnes působivá nahrávka by si jistě zasloužila reprízu.

Historie zvukového záznamu