Obracím se na Vás v souvislosti s útokem některých členů rady na stanici Vltava, jmenovitě na pořad Ahoj! Aneb na počátku byla voda, vysílaný stanicí Vltava v sobotu 7.7. Konkrétním terčem vyjádření členů rady byl citát z díla britského spisovatele Alana Hollinghursta.
Dílo Alana Hollinghursta několik let pozorně sleduji, psal jsem doslov k druhé jeho česky vydané knize a učím ho ve svých seminářích na univerzitě. Když jsem slyšel slova radních, měl jsem zprvu dojem, že je to nějaký žert. Bohužel nebyl.
Alan Hollinghurst patří k nejrespektovanějším současným britským spisovatelům. Dlouho byl významným kritikem listu Times Literary Supplement, kam psal o literatuře a opeře, posléze se etabloval jako prozaik. Je to autor spíše introvertní a po řadu let se těšil pověsti spisovatele oceňovaného hlavně ostatními autory a literární kritikou. Průlom přišel právě s románem Linie krásy (titul je inspirován kunsthistorickým pojmem Nicholase Pevsnera), za který obdržel Bookerovu cenu.
Domnívám se, že členové rady by měli být přiměřeně vzdělaní a soudní. Samozřejmě jim nevytýkám, že neznají Hollinghurstovo dílo, ostatně mantrou současného vzdělání je to, že se má zaměřit na vyhledávání informací, kritickou práci s textem a schopnost jazykového vyjádření. V tom všem tři členové rady, pánové Kňourek, Vejvoda a Jandák, absolutně selhali.
Má-li společnost fungovat, musejí její členové používat jazyk určitým způsobem a ctít ustálené významy — prostě a jednoduše proto, abychom se domluvili. Termín pornografie má v kulturní oblasti poměrně ustálený význam a není možné s ním šermovat jako nadávkou kvůli jednomu, dvěma slovům (z nichž jedno je anatomický výraz, druhé termín zhusta používaný i v českém politickém diskursu). Žádná z knih Alana Hollinghursta definici pornografie nenaplňuje.
Rovněž si myslím, že členové rady by se měli vyjadřovat věcně a přímo. Pokud člen rady používá metafory typu „tvrdé maso“, plete si žánry — je radní, nikoli básník. Stejně tak jsem hluboce přesvědčen, že by radní neměl otevřeně lhát. Alan Hollinghurst je autor spíše nenápadný, rozhodně není žádný aktivista. Mimo svá díla mluví o své sexuální orientaci jen velice zdrženlivě. To, že jeden z členů rady spojil román z osmdesátých let s vlastní kritikou poměrů ve Velké Británii, pokládám již za naprostý úlet — a ponechávám přitom stranou otázku, zda je náplní funkce radního se ze své pozice vyjadřovat k mezinárodní situaci.
Pokládám za nutné se proti vyjádření členů rady důrazně ohradit. Útok těchto tří členů rady je neinformovaný, nepodložený, obsahuje zjevné lži a vzbuzuje oprávněné otázky, zda jsou dostatečně kvalifikovaní zasedat v takovém orgánu. Jejich útok by měl být všemi zúčastněnými rázně odmítnut a měl by zůstat tím, čím je od samého počátku, totiž soukromou ostudou těchto pánů Kňourka, Vejvody a Jandáka.
doc. PhDr. Ladislav Nagy, Ph.D.
ředitel Ústavu anglistiky
Filozofická fakulta Jihočeské univerzity
Michala Marková, překladatelka propírané pasáže z Linie krásy, je natolik skvělá (o jejím citu pro češtinu ani nemluvě), že to samo by mělo stačit ke smetení celé této věci do odpadkového koše. Kromě toho si p. Kňourka (k němuž se vrátím ještě na závěr) dovoluji upozorniti, že přeložila rovněž román Bezuzdná blahoslavenství Baltazara B., který by se mu mohl líbit nejméně ze dvou důvodů: na obálce českého vydání je obraz heterosexuálního páru a v románu se upozorňuje na islámské nebezpečí.
Nemohu bohužel říci, že by mne překvapila reakce p. Jandáka (včetně onoho dodatku, který, objektivně vzato, je „šokující“, abych použil jeho aktuálního výrazu: „Stanic je moc. Já nechápu, proč některé vůbec existují.“), protože již před lety prohlásil v televizi „(…) nebudu podporovat bulvár, nebudu podporovat bigbít, ale určitě budu podporovat krásnou literaturu (…)“ Jak vidno, Alana Hollinghursta, o němž Vám jistě napsali nebo napíší povolanější, než jsem já, za krásnou literaturu nepovažuje.
Není mi možno vyjádřit se k reakci p. Vejvody, neboť jeho výrazu „Drsné maso“ nerozumím – pro mne představuje cokoliv od zamilovaného páru ošetřujícího řízek šmirglpapírem až po můj dodnes prosím nikým nezopakovaný výkon sjetí z nejvyššího kopce lesa k rybníku bez brždění.
Doporučil bych všem třem pánům, aby si – v době, kdy budeme slavit třicet let od Sametové revoluce – přečetli například knihu Když klec je pořád na spadnutí od Antonína Přidala a Jana Zábrany, kteří se oba potýkali s cenzurou týkající se údajných vulgarismů a příliš otevřeného sexu (v případě toho prvního např. v knize Den zkázy v Britském muzeu, v případě druhého pak v slavném Prezidentovi krokadýlů, který nakonec vyšel pouze „pro studijní účely“). Tyto současné půtky vrací naši zemi nejméně tam, kde byl Západ (k němuž se tak hrdě hlásíme) před půlstoletím, kdy proběhly slavné procesy týkající se knih jako Odysseus (jeho osud za komunistického režimu byl u nás podobně tristní jako u výše zmíněného Prezidenta krokadýlů), Obratník Raka, Milenec lady Chatterleyové, Nahý oběd atd. atd. – vesměs knih řazených nyní do kánonu angloamerické klasiky. Otažte se svých srdcí a svého svědomí, Vy tři pánové: opravdu chcete naší zemí znovu švenknout někam, odkud jsme doufali být již dávno pryč? A Vy ostatní, prosím, zamyslete se nad tím, zda daní pánové nespadají pod § 6, odst. (2) bodu b) zákona č. 484/1991 Sb. ((2) Poslanecká sněmovna člena Rady z funkce odvolá, b) narušil-li závažným způsobem důstojnost funkce člena Rady nebo dopustil-li se takového jednání, které zpochybňuje jeho nezávislost nebo nestrannost při výkonu funkce člena Rady).
Na závěr ještě dodatek k vyjádření p. Kňourka: pokud jej šokuje a vyděsí slovo tak doslova antiseptické a klinické, jako je penis – podotýkám, že já sám jsem katolík a nešokuje mne vůbec –, nevím dobře, jak může přežívat v současné době, kdy například tolik reklam (jimž je vystaveno jistě nesrovnatelně více lidí než stanici Vltava) splňuje definici pornografie, jak ji stanovil Nejvyšší soud USA (o jehož kompetenci asi v této společnosti příliš pochybovat nelze): sexuální obsah bez vyvažující umělecké hodnoty.
Jeho další vyjádření stran A. Hollinghursta představuje tak absurdní oslí můstek k nenávisti, že jsem jej shledal zcela impenetrabilním. Troufám si říci, že i kdybych si na to pozval komisi složenou ze zoologa z Akademie věd (oslí můstek), tureckého tradičního stavitele (oslí můstek), barona Prášila (absurdno) a skupinu žáků velkého profesora Tarského (logika), stejně bychom nad tím zůstali sedět bezradni. Ať si to tedy vyřídí s Prorokem, imámem a vlastním svědomím. Dovolím si mu navrhnout alespoň ještě jednu maličkost, konejšivou radu – protože z jeho zoufalství cítím jakousi vzběsenou sílu: zavolejte p. Vaderovi, že Hvězda smrti bude připravena k použití včas přesně podle plánu.
Mír s Vámi,
M. Fišmeister, spisovatel
„Alan Hollinghurst je podle mě homosexuální aktivista převlečený za spisovatele. Uvedené oplzlosti svědčí o úrovni společenského života Velké Británie, země, která je dobrovolně zaplavována tou nejodpudivější formou islámu, kdy do některých městských čtvrtí domorodci raději nechodí, ‚lidé‘ se asi z dlouhé chvíle polévají kyselinou a bodají nožem. Fakt, že je zde za slavného spisovatele vydáván chlípník, nelegitimuje Český rozhlas, aby takové prasečiny poslouchaly naše děti. Tak špatně, jak dnešní Velká Británie, na tom ještě Česká republika není a doufám, že nikdy nebude.“
Zdá se nám nepřípustné, aby v demokratické společnosti nějaký veřejný činitel, placený z koncesionářských příspěvků posluchačů rozhlasu, takto šířil xenofobii, islamofobii a homofobii. Ze slov pana Kňourka vyplývá snaha o cenzuru nejen rozhlasového vysílání, ale společnosti vůbec. Slovník, který používá, smutně připomíná nacistické a posléze komunistické zakazování „zvrhlého umění“ a zavírání do pracovních táborů takto ocejchovaných umělců či prostě „zvrhlíků“, lišících se od většinové populace třeba sexuální orientací – nebo také inteligencí, talentem apod.
S Českým rozhlasem, a zejména se stanicí Vltava, my literární překladatelé rádi a často spolupracujeme: nejen že se někdy čte z našich překladů, také tam chodíme besedovat, účastníme se kritických klubů, děláme rozhovory se zahraničními spisovateli atd. Velmi nám záleží na tom, aby si Vltava uchovala svou tradičně vysokou uměleckou kvalitu, jejíž zárukou jsou erudovaní redaktoři a jejich spolupracovníci. Útok na slavného anglického spisovatele vnímáme jako útok na svobodnou literaturu a umění jako takové, na práci redaktorů Vltavy i nás všech, kdo přispíváme k šíření dobrých knih v češtině. Kvalitu literatury stejně jako rozdíl pornografie a erotiky by měli posuzovat odborníci. Obáváme se, že pan Kňourek k nim nepatří, jeho nenávistný text postrádá soudržnost, strukturu i věcnou argumentaci.
Byli bychom rádi, kdyby v Radě Českého rozhlasu pracovali skuteční odborníci, a důrazně protestujeme proti pokusům zavést mravnostní či jakoukoli jinou cenzuru.
PhDr. Anežka Charvátová
V Praze 30. 7. 2018
Lit.: Lauder, Silvie:
Pornografové obvykle Man Bookerovu cenu nedostávají, říká překladatelka románu, který pobouřil radní ČRo. In web Respekt, 1. 8. 2018 (rozhovor). – Cit.: S překladatelkou románu Linie krásy britského autora Alana Hollinghursta Michalou Markovou.Na první pohled to vypadá jen jako zčeření poklidných letních mediálních vod, ale přitom může jít o další signál o hlubší společenské změně. Stanice Vltava odvysílala hudebně-literární pořad Ahoj! aneb Na počátku byla voda, v rámci něhož zazněl také úryvek z románu britského autora Alana Hollinghursta Linie krásy. Několik členů Rady Českého rozhlasu pobouřila několikasekundová pasáž popisují erekci jednoho z hrdinů, a vyzvala šéfa ČRo, aby se k věci vyjádřil. V otevřeném dopise na nastalou debatu reaguje i překladatelka Michala Marková.O románu Allana Hollinghursta Linie krásy jste napsala, že se v něm hrdina střetává se světem pokrytectví a privilegovaných, nekulturních buranů. Nemáte pocit, že tady život tak trochu napodobuje umění?Ta kniha je o člověku plném ideálů, který si začne zahrávat se světem vysoké politiky a skončí to určitým rozčarováním.Rozčarování zažíváte zjevně i vy, soudě podle otevřeného dopisu, který jste napsala Radě Českého rozhlasu a řediteli.Mě ta situace hodně zaskočila. Linie krásy tu vyšla před dvanácti lety, nevzbudila žádný velký rozruch, příjemně se prodávala a sklidila příznivé recenze. Kniha se za několik let dočkala druhého vydání a mezitím u nás vyšel i další Hollinghurstův román. Byla jsem velmi ráda, že jsem tak krásnou knihu mohla přeložit. A najednou přijde doba, kdy si někdo tento poměrně starý text vezme jako záminku k neuvěřitelným útokům.Tady navíc šlo o reprízu rozhlasového pořadu, který při loňské premiéře rovněž nikomu nevadil. Když mluvíte o zámince, myslíte si tedy, že jde ve skutečnosti o něco jiného? A o co případně?Já jsem překladatelka, do politiky nedělám. S tímto textem jsem spjatá tak, že jsem mu dala českou podobu. Ale můžu k tomu říci to, že podle reakcí tří radních, kteří s textem měli problém, je patrné, že se ani náznakem neseznámili s tím, o jakého jde autora a text. A to mě překvapilo, protože jsem předpokládala, že v těchto orgánech zasedají lidé, kteří mají velkou míru kompetence, jsou vzdělaní a schopni si udělat základní rešerše. Byla jsem vyvedena z omylu. Obávám se, že lidem z toho nakonec utkví v hlavě zejména informace, že stanice Vltava vysílala porno pro děti.Jak je Allan Hollinghurst vnímán v Británii? Vzbuzují jeho texty kontroverze?Někdy je označován za gay autora, ale on sám se za „pouhého“ tribuna gay komunity nepovažuje. Jeho romány jsou společenské, vztahové a jelikož je homosexuál, píše o vztazích, s nimiž má sám zkušenost. Pokud vím, tak politicky se neangažuje. Jinak je ale vnímán jako jeden z velkých současných autorů, čehož důkazem je fakt, že za Linii krásy dostal Man Bookerovu cenu. Podle knihy rovněž vznikla minisérie BBC. Není mi známo, že by kolem jeho díla vznikaly nějaké skandály a rozhodně není označován za pornografa. Pornografové obvykle Man Bookerovu cenu nedostávají. I ona inkriminovaná pasáž se do pořadu na Vltavě dostala proto, že byla britským tiskem oceněna jako jedna z nejkrásnějších plaveckých pasáží v současné britské literatuře.Jaké máte zatím reakce na váš otevřený dopis?Má poměrně značný ohlas na sociálních sítích. To jsem ani nečekala. A jsou spíš pozitivní. Vyskytly se sice úvahy o tom, zda jsem uvedená slova přeložila přesně, ale ty mě vlastně docela baví (jak to je doopravdy, to si lze zjistit srovnáním s originálem, já se samozřejmě snažila být přesná a výstižná). Zareagovala Obec překladatelů nebo Asociace spisovatelů, přibyly další otevřené dopisy. Z oslovených míst v rozhlase nemám zatím reakci žádnou.Je mi jasné, že jste chtěla otevřeným dopisem přinést jiný pohled na Linii krásy a jejího autora, než jaký poskytli radní Českého rozhlasu. Má ten dopis ještě nějaký jiný cíl? A co budete považovat za úspěch?Chtěla jsem se té knížky zastat. Za úspěch považuji už to, že se to šíří a že to zjevně lidem není jedno. A za velký úspěch bych považovala, kdyby na toto téma Rada Českého rozhlasu debatovala a kdyby ta debata byla střízlivější, fundovanější a informovanější. Jestli jsem správně informovaná, tak o tom mají znova jednat na přelomu srpna a září.A obecněji – také v souvislosti s kontroverzí kolem hry Naše násilí a vaše násilí se objevují názory, že se dostáváme do doby připomínající druhou republiku v tom smyslu, že se stále častěji točí na „zdegenerované“ a „zvrhlé“ umění. Co si o tom myslíte?I mně jako člověku poměrně apolitickému připadá, že se v současnosti na strunu prudérnosti hraje poměrně dost. A je fakt, že řada lidí si myslí, že útoky proti divadelní hře v Brně i Hollinghurstovi se nesou na stejné vlně. Když jsem Linii krásy před lety překládala, tak jsem si byla vědoma toho, že spousta čtenářů knihu odloží, protože jim její ladění nebude vyhovovat. Ale přišlo mi naprosto samozřejmé, že ostatním čtenářům bude tahle kniha k dispozici. V posledních měsících mi však začíná připadat, že to přestává být samozřejmost, že přicházíme o možnost poznávat i ty věci, s nimiž nejsme všichni ve shodě a vnitřně v souladu. Jako bychom se někam vraceli.Lit.: Procházková, Andrea:
Společnost • Rozhovor .Petr Fischer: Pro radní jsme sprostí podezřelí. Se šéfredaktorem kulturní stanice Vltava o penisu, postoji rozhlasové rady a licoměrnosti české společnosti. In web Respekt, 3. 8. 2018 (rozhovor). – Cit.: Posledních několik dní mediální prostor plní zprávy o pobouření některých radních Českého rozhlasu, kteří mají za úkol kontrolovat nestrannost a kvalitu rozhlasového vysílání. Reagují tak na v červnu odvysílaný hudebně-literární pořad
Ahoj! aneb Na počátku byla voda, v rámci jehož zazněl úryvek z románu britského autora Alana Hollinghursta
Linie krásy. Kontroloři několikasekundový popis erekce jednoho z hrdinů například označili za „tvrdou pornografii“ nebo „drsné maso“.
Šéfredaktor stanice Vltava Petr Fischer ale nevidí na odvysílání nic problematického a výroky radních ho překvapily. „Radní by k nám přece mohli přistupovat jako k partnerovi, ne jako k potenciálním zločincům, Rada není trestní tribunál. Podle některých výroků radních to nyní může vypadat, že v Českém rozhlasu Vltava jsou samí neprofesionálové, nezkušení, nevzdělaní lidé, manipulátoři, anarchisti, navíc bez empatie. Obávám se, že tahle nedůvěra v budoucnu nebude ve prospěch nikomu,“ říká Fischer.
Jak hodnotíte celou situaci, která před několika dny vznikla v reakci na odvysílání krátkého citátu z knihy Linie krásy britského spisovatele Alana Hollinghursta, který zazněl na Vltavě v ranních hodinách ve dvouhodinové kompozici Ahoj! aneb Na počátku byla voda?
Vnímám to na jednu stranu pozitivně, totiž v tom, že vznikne společenská debata na téma, jak nakládat s moderním uměním ve vysílání Českého rozhlasu a ve vysílání vůbec. V současnosti nejsou v této oblasti jasně nastavené normy a výklad zákona je dost zmatený. Proto bychom něco podobného potřebovali, abychom přesně věděli, jak se v této věci chovat. Zároveň mi je smutno z toho, jak se takhle jednoduchým a nezodpovědným způsobem vytváří mylná představa o tom, co Český rozhlas Vltava skutečně dělá.
Jak to myslíte?
Nebylo moc příjemné, že na nás Rada Českého rozhlasu, aniž by nám dala šanci ihned cokoliv vysvětlit, takovým způsobem vystartovala a na naší adresu říkala polopravdy i věci, které nejsou pravda vůbec. Doufám, že je to chvilkový impuls, možná že bylo léto příliš horké a že tahle potřeba vytvořit nějaký skandál se naskytla omylem či shodou náhod. K tvorbě programu přistupujeme velmi zodpovědně, nechceme nikoho ničím provokovat.
A proč jsme odvysílali dvouhodinový pořad o vodě a plavání i s citátem z knihy Alana Hollinghursta? To je jednoduché: nikdo z redakce ani ze zkušených tvůrců si nemyslel, že bychom tím někoho mohli ohrožovat a že je to v rozporu se zákonem. Zvlášť když jsme to samé dílo vysílali už v červnu 2017 a nikdo se proti tomu neozval, nikdo nás nekritizoval, žádná paní na Facebooku si nestěžovala.
Na druhou stranu radní reagovali na tuto stížnost, která byla uveřejněna na Facebooku, a proto se to rozhodla řešit. Není tohle právě její pravomoc?
Obecně ano. Ale obvykle je to tak, že stížnost někdo oficiálně zašle Radě ČRo, vedení ji rozebere, dá zaměstnancům Českého rozhlasu možnost se k tomu vyjádřit a buď to skončí vyřešením během uzavřeného jednání, nebo se to poté probírá veřejně, ale už s našim stanoviskem. Radní Tomáš Kňourek řekl na veřejném zasedání, že dostal tento tip od známých. Já už jsem sice na tuto kritiku na Facebooku reagoval, ale Rada nám šanci na oficiální vyjádření předem nedala.
Z naší strany nemohly zaznít žádné argumenty, Rada ani neocitovala moji reakci z Facebooku, odkud měl pan Kňourek svůj zdroj. Nikdo nám nedal dopředu vědět, že je nějaký problém. Já i generální ředitel René Zavoral jsme ke všemu byli na dovolené. Mohlo se to vše vyřešit hned, najednou, v klidu, ale nyní je do dalšího zasedání měsíc než se naším stanoviskem bude Rada Českého rozhlasu zabývat a věc si ve veřejném prostoru žije svým podivným životem.
Takže se žádnou námitkou Rady ČRo nesouhlasíte?
To ne, považuji za důležité se slušně a korektně bavit o tom, jak nakládat ve vysílání s citlivějšími pasážemi z uměleckých děl. Otázkou je, zda a jak se to týká umělecké či kulturní stanice, tak aby nešlo o cenzuru a nepřístojný zásah do umělecké tvorby. To vše je velmi potřebné. Rozhodovat to ale musí velká rada, RRTV, Rada ČRo o tom s námi může debatovat, kritizovat, posuzovat soulad s Kodexem ČR a případně dát podnět velké radě, zasahovat do obsahu jí ale nepřísluší, natož rozhodovat o tom, zda šlo či nešlo o pornografii. To vše beru. Kritika patří k naší práci. Přijde mi ale smutné, že nás někteří radní už předem podezřívají z toho, že bychom chtěli šířit pornografii. Jsme pro ně předem „sprostí podezřelí“. A to pomíjím úplně zbytečné vulgární výpady vůči mně a Vltavě v některých specializovaných médiích. Tohle podle mého názoru do diskuse o obsahu a správnosti vysílání nepatří.
Nicméně padl i argument, že doba vysílání – tedy během víkendového dopoledne – nebyla zvolena vhodně. S tím také nesouhlasíte?
Oficiální stanovisko Českého rozhlasu je, že jsme ohledně času udělali dramaturgickou chybu. Já se k němu jako loajální zaměstnanec rozhlasu hlásím. Ale chtěl bych dodat, že vnitřní debata redakce vypadala trochu jinak a nedopadla úplně totožně. A poté, co se podobná debata rozjela i ve veřejnosti a v médiích, mám pocit, že převažuje hledisko, že to zaprvé nebyla žádná pornografie a že čas nebyl nepřiměřený vzhledem ke kontextu celého dvouhodinového pořadu. Protože jen kontext dává smysl dílu a pokud si ta tři slova a celý kritizovaný citát posluchač zasadil do dvouhodinového celku, musel dojít k tomu, že se nic zlého tímto výrokem nestalo. Stojím si za tím, že se nejedná o samoúčelné pornografické provokování vzrušení a že citát měl jasnou funkci v poměrně složité a rozsáhlé kompozici.
Obávám se, abychom nedošli k tomu, že budeme před každým umělecky laděným pořadem říkat, že tenhle pořad není vhodný pro děti, protože ve 24. minutě Oldřich Kaiser čtoucí Švejka čte „hovno“.
Pokud si tedy stojíte za tím, že se odvysíláním zmiňovaného výroku nic zásadního nestalo, proč by měli podle vašeho názoru radní zájem vystupovat proti kulturní stanici Vltava?
Musíte se na zeptat radních. Nevím například, proč pan radní Jandák tvrdil, že jsem víc na ČRo Plus než na Vltavě a ještě za to beru peníze navíc, když to není pravda. Stačí se podívat do archivu, kolikrát jsem za poslední rok a půl na Plusu mluvil. Nenechávám si platit ani moderování, produkční, překladatelskou či tvůrčí práci, kterou dělám nad rámec své šéfredaktorské povinnosti, připadalo by mi to nemravné.
Český rozhlas má na základě zákona stanovené různé okruhy, které by měl plnit a zákon jasně stanoví, že rozhlas má zevrubně pokrývat kulturu a vyrábět umělecká díla, a to děláme. Musím se stále ptát, jestli je nutné, aby kontrolní orgán jmenovaný Poslaneckou sněmovnou k nám přistupoval tímto zvláštním způsobem. Kritizovat a tvrdě kritizovat se přece dá i vstřícně, s vědomím spoluodpovědnosti za celý rozhlas. Radní by k nám přece mohli přistupovat jako k partnerovi, ne jako k potenciálním zločincům, Rada není trestní tribunál. Podle některých výroků radních to nyní může vypadat, že v Českém rozhlasu Vltava jsou samí neprofesionálové, nezkušení, nevzdělaní lidé, manipulátoři, anarchisti, navíc bez empatie. Obávám se, že tahle nedůvěra v budoucnu nebude ve prospěch nikomu.
Změnilo se vaše vnímání hranice, co vysílat a co už ne?
Ne, ale myslím, že vzniká tlak na proměnu procesu posuzování jednotlivých příspěvků. A možná že i vzniká mnohem opatrnější přístup v tom smyslu, „abychom byli z obliga“ a bránili se předem napadání a kritice. Obávám se, abychom nedošli k tomu, že budeme před každým umělecky laděným pořadem a během něj několikrát říkat, že tenhle pořad není vhodný pro děti, protože ve 24. minutě Oldřich Kaiser čtoucí Švejka čte „hovno“. Máme se soustředit na tvorbu co nejzajímavějšího uměleckého obsahu, ne na „vypípávání“ slov z uměleckých děl. Navíc když se v tomhle konkrétním případě jednalo jen o popis situace.
Pokud bychom došli k tomu, že budeme muset k takovému přístupu přejít, bude to jasná zpráva o společnosti, která, upřímně řečeno, bude pro mě potom velmi licoměrná. Veřejný prostor je dnes plný sprostoty, dokonce na politické scéně se pravidelně objevují expresivní až vulgární výroky. Nechápu, jak v tomto prostoru všeobecné vulgarity můžeme být zároveň popotahováni za to, že v uměleckém díle u nás zaznělo lékařské slovo penis, které je oproti tomu nevinné.
Snažil se vám někdo z Rady ČRo kontaktovat a vysvětlit vám svůj postoj?
Ne. Dozvěděl jsem se vše až díky dotazu České televize, když jsem byl na dovolené, ani od té doby nic.
Budete s nastalou situací nyní něco dělat?
Byl jsem požádán o vyjádření, které napíši a zřejmě prostřednictvím generálního ředitele, jako obvykle, bude předáno Radě Českého rozhlasu. Pokud si mě budou chtít radní pozvat na veřejné jednání, rád přijdu a vysvětlím náš postoj. Jak si veřejnost poradí s homofobními a anti-britskými výroky a denunciaci spisovatele Hollinghursta, které se radní Tomáš Kňourek v této souvislosti dopustil v médiích, je už věc jiná. Já se v té věci angažovat nebudu. Věřím ale, že jsme vyspělá společnost a že lidé mají pořád dostatek rozumu, aby věc sami rozumně posoudili.
Lit.: 
Minařík, Pavel: Penisy si do uší cpát nenecháme. In Reflex 31/2018, s. 54 (článek).
Lit.: Rejžek, Jan: Žádám mravokárného rozhlasového radního „Penise“ Kňourka… In Facebook, 9. 8. 2018 (status). – Cit.: Žádám mravokárného rozhlasového radního „Penise“ Kňourka, aby s bedlivostí jemu vlastní zabránil na Vltavě jakékoliv citaci z románu Juliana Barnese Než potkala mě, který právě vydal Odeon v překladu Jiřího Hanuše a s doslovem Ládi Nagye. Tam se to jen hemží čuráky a vagínami a onanií, k níž má radní Kňourek a jeho kolegové zjevně rozpačitý postoj.
Lit.: Březina, Jan: Pseudo „porno“ kauza. In Týdeník Rozhlas 33/2018, s. 4 (reakce čtenáře). – Cit.: Rád bych využil aktuální pseudo „porno“ kauzy k vyjádření maximální míry podpory stanice Vltava, kterou s manželkou dlouhodobě posloucháme, jelikož je to naše jediná stanice (částečně s Proglasem), která nabízí kvalitní muziku a kulturu obecně. Já osobně vysoce oceňuji zejména pravidelné jazzové pořady. Díky, a držte se nad vodou.
Lit.: Ponomarev, Miroslav: Nekorektnost najednou vadí? In Týdeník Rozhlas 33/2018, s. 4 (reakce čtenáře). – Cit.: Radě Českého rozhlasu se nelíbil pořad stanice Vltava Ahoj! aneb Na počátku byla voda!. V dvouhodinovém pásmu se vyskytuje jedna věta se slovy „koule“ a „penis“. A to prý je porno. Pořad je na internetu kdykoliv k poslechu. Každý si může udělat vlastní názor. Osobně se obávám tohoto útoku proti Českému rozhlasu Vltava. Podle mého názoru je to nejlepší rozhlasová stanice v éteru. Mluví se často o politické korektnosti. Pokud ta věta je nekorektní, pak buďme rádi. Stále slyším a čtu o mainstreamu, ja k je korektní, a najednou nám vadí nekorektnost?
Lit.: Krubner, Tomáš: Vltavě vděčím za mnohé. In Týdeník Rozhlas 33/2018, s. 4 (reakce čtenáře). – Cit.: Chci stanici Vltava vyjádřit svou plnou podporu v rozruchu kolem pořadu o vodě reprízovaného 7. července. Jsem zhrozen negativními reakcemi a kritikou v té věci. Jsem posluchačem Vltavy od patnácti let a formativní vliv na mou psychiku vnímám jako nejvýše pozitivní. Vltavě vděčím za mnohé.
Lit.: Matoušková, Lenka: Vltava pro mladší. In Týdeník Rozhlas 34/2018, s. 4 (reakce čtenáře). – Cit.: Ještě než jsem zaznamenala „porno kauzu“ (TR 33/2018) na stanici Vltava, pustila jsem si kritizovaný pořad o plavání Ahoj! aneb Na počátku byla voda! čistě ze zvědavosti. Od prvních minut jsem byla nadšená. Musela jsem ho poslouchat po částech, protože jsem se chtěla soustředit na každé slovo. Obzvlášť jsem ocenila skvěle vybranou literaturu a ukázky, neznala jsem totiž žádnou, autoři nesáhli po klasice, a pomohli tak posluchačům rozšířit obzory. Díky za to. A nejen za tuto četbu. Nepatřím asi mezi běžné posluchače Vltavy – je mi třicet, mám dvě malé děti a nepřipadám si jako intelektuálka, ale Vltavu poslouchám už deset let téměř nepřetržitě. Jistě, program mi nevyhovuje stoprocentně, ale beru to jako nenásilné rozšiřování znalostí. Díky Petrovi Fischerovi, že zaměřil Vltavu právě směrem k nám mladším.
Lit: Bican, Jaroslav: Porno na rozhlasových vlnách? In web Tiscali.cz, 27. 8. 2018 (komentář). – Cit.: Radní Českého rozhlasu dali před časem najevo své rozhořčení nad ukázkou z románu Linie krásy, která zazněla na stanici Vltava. Hovořili o tvrdé pornografii. Možná by si měli přečíst erotický román Vesnický závod. Ani ten však není drsným masem, o kterém se na radě mluvilo.
Nedávná kauza, kdy na vlnách stanice Českého rozhlasu Vltava v sobotu dopoledne zazněla ukázka z románu Alana Hollinghursta Linie krásy, vyvolává řadu otázek. Radní Českého rozhlasu na ukázku zareagovali slovy o „tvrdé pornografii“ či „drsném mase“. Jak se pozná pornografická literatura od literatury krásné? Jaká je mezi nimi hranice? A jak do toho zapadá literatura erotická?
Vybraná pasáž z Hollinghurstova románu se objevila v rámci hudebně-literární koláže k tématu voda s názvem „Ahoj! Aneb na začátku byla voda!“. Z vyjádření radních a jejich pobouření se zdálo, že je minimálně velmi explicitním a servítky si neberoucím popisem sexuálního aktu. O nic takového ale nešlo.
Pozdvižení vyvolala nevinná ukázka popisující dění na plovárně, kdy erotikou zavání snad jen popis jednoho z hrdinů knihy v plavkách: „S úsměvem si prohlížel Waniho těsné černé plavky, jeho hladké, křehké světle hnědé tělo a jako obvykle provokující penis, který mu zrovna teď trčel nad koulemi drze jako vykřičník“.
Na tom samozřejmě není nic „drsného“ ani „tvrdého“ a o pornografii nemůže být řeč ani náhodou. V Hollinghurstově knize sice můžeme najít i mnohem odvážnější a barvitější pasáže, ale na to, abychom mohli hovořit o erotické, natož o pornografické literatuře, to v žádném případě nestačí.
Erotika a motivace čtenářů
Zajímavé je srovnat Linii krásy s letos vydaným erotickým románem Vesnický závod, jehož autoři knihu sami označují jako „opravdu erotický gay román“. Rozdíl mezi oběma knihami spočívá v tom, jakou roli v nich hrají expresivní sexuální pasáže a také kolik prostoru zabírají.
Vesnický závod zachycuje letní prázdniny roku 1992 a soupeření dvou part kluků z dvojice vesnic nedaleko Mladé Boleslavi. Erotické scény zde hrají nezastupitelnou úlohu a jsou podstatné pro samotný děj knihy. Přesto ani v případě Vesnického závodu nejde o pouhou pornografii. S erotikou a popisem sexuálních scén kniha pracuje a přikládá jim zásadní význam, ale ani tady nejde jen o upocené porno, které by kromě vzrušení už nepřinášelo nic dalšího.
Při porovnání s Linií krásy však vynikne, v čem se od sebe liší erotický román a román, kde sice místy jsou erotické pasáže, kniha si však docela dobře vystačí i bez nich, protože pro vyznění knihy a pro to, aby držela vůbec pohromadě, nejsou zdaleka tak důležité.
Jinak řečeno, Linii krásy si asi nikdo nepořídí a nepřečte kvůli částem pojednávajícím o sexu nebo kvůli jednomu trčícímu penisu. U Vesnického závodu to asi naopak bude hlavní motivace většiny čtenářů. Ti ovšem navíc dostanou propracovaný a napínavý příběh, několik zajímavých a uvěřitelných postav a řadu originálních úvah.
Rozhlasové čtení na vlnách Vltavy
Linie krásy pojednává o touze Nicka Guesta zapadnout do vyšší společnosti, o vnímání estetiky a krásna, o britské společnosti za vlády Margaret Thatcherové, o pokrytectví a morálních standardech, které se dávají na odiv, ale nedodržují se, nebo o epidemii AIDS.
Stejně tak Vesnický závod není jen o sexu, byť je ho tam výrazně více než v Hollinghurstově románu. Vypráví o počátku 90. let na českém venkově, o době, kdy jsme neměli mobily ani počítače a kluci pobíhali po lesích a polích a měli jiné starosti než sjíždět sociální sítě.
Tématem Vesnického závodu jsou i role a konvence ve společnosti, ctižádost, která člověka žene vzhůru, aby stoupal po společenském žebříčku, schopnost se svých ambicí v určitý moment vzdát pro něco důležitějšího a také zodpovědnost a zátěž, která je spojená s mocí a rozhodováním, kdy naplnění touhy vést a ovládat druhé je vykoupené zvláštní nesvobodou.
Vesnický závod je rovněž o střetu pudů a společenských zákonů, racionalitě a tajemnu jako součásti skutečného světa. Velkou roli v něm hraje i nostalgie a vzpomínky na léto, kdy má člověk čerstvě po maturitě a nemá nic lepšího na práci než několik měsíců trávit na kopcích, stráních a oraništích se svými kámoši.
Rozhlasová stanice Vltava by měla unést čtení nejen z takového románu, jakým je Linie krásy, ale třeba i z Vesnického závodu. U něj sice pobouřené výkřiky, kterých se dopustili členové Rady Českého rozhlasu na adresu ukázky z Hollinghurstovy knihy, mohou být o něco více namístě, přesto nejde o nic nevkusného, čemu by se kulturní stanice, jako je Vltava, musela vyhýbat. I když v tomto případě by asi bylo opravdu lepší, aby se rozhlasové čtení z románu odehrávajícího se kolem dvojice vesnic Semčice a Žerčice uvedlo až po 22. hodině.
Varování před nebezpečná sekvence
Rada Českého rozhlasu si na své červencové schůzi schválila usnesení, ve kterém žádá generálního ředitele o vyjádření týkající se pořadu „Ahoj! Aneb na začátku byla voda“. Chce ho do příští veřejné schůze 29. srpna. Uvidíme, jak se k tomu generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral postaví.
Dosavadní výsledek kauzy je úsměvný. Celá více než dvouhodinová koláž je nyní „na základě mnoha žádostí posluchačů a širší veřejnosti“ na neomezeně dlouhou dobu k dispozici k veřejnému poslechu na webových stránkách Vltavy s roztomilým upozorněním: „Pořad byl veřejně kritizován na zasedání Rady Českého rozhlasu a byl některými členy Rady označen za ‚pornografický’. Upozorňujeme rodiče, že dvouhodinové literárně-hudební pásmo není v jedné velmi krátké sekvenci vhodné pro děti“.
Takže radní zatím dosáhli jen toho, že si komponovaný pořad zřejmě poslechlo mnohem více lidí, než by si ho jinak vůbec všimlo. A samozřejmě na webu stanice si ho může v kteroukoli denní dobu, třeba i v sobotu v devět ráno, kdy byl původně vysílán na Vltavě, poslechnout kdokoli, ať už je mu kolik chce let.
Samotní radní Českého rozhlasu si ale inkriminovanou pasáž z Linie krásy na své poslední červencové veřejné schůzi nakonec nepustili. Učinili tak (patrně nedočkavě) už dopoledne před svým zasedáním. Bohužel mimo záznam.
Pokud na nadcházející veřejné schůzi ukázka zazní, mohli by si radní pro srovnání předčítat i z Vesnického závodu, aby se správně nakalibrovali na patřičný literární žánr. Jistě by mohli sáhnout i po něčem „nadupanějším“, když už hovoří o „tvrdé pornografii“ a „drsném mase“, ale Vltava je přece jen kulturní stanice a měla by se držet literatury, která má alespoň nějaké umělecké ambice.
Lit.: Dvořáková, Michael: Pořad na Vltavě porušil zákon, tvrdí rozhlasová rada. Bylo to pochybení, řekl Zavoral. In web Aktuálně.cz, 29. 8. 2018 (článek). – Cit.: Kritizovaný pořad „Ahoj! Aneb na počátku byla voda!“ odvysílala 7. července stanice Vltava. Jeho obsahem byl i úryvek z knihy Linie krásy britského spisovatele Alana Hollinghursta.
Praha – Český rozhlas porušil podle Rady ČRo zákon o rozhlasovém a televizním vysílání, když v červenci odvysílal pořad obsahující údajné vulgarismy. Generální ředitel ČRo René Zavoral připustil, že pořad neměl být v dopoledních hodinách odvysílán bez upozornění, že je nevhodný pro děti a mladistvé. Stanovisko rady ČRo je ale pouze informativní, o věci v září rozhodne velká vysílací rada.
„Pokud se někdo bude točit na tom, že jednotlivá slova jako pták nebo koule nejsou vulgarity a nemohou děti nijak ovlivnit, tak dle mého musíme toto posuzovat podle daného kontextu. A ten kontext vulgární byl,“ řekla předsedkyně rady ČRo Hana Dohnálková. Podle ní se tak Český rozhlas dopustil porušení zákona. Na její výzvu rada Českému rozhlasu doporučila, aby se do budoucna vysílání vulgarit a nevhodných pořadů v čase mezi 6. a 22. hodinou vyvaroval.
Generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral považuje na základě právní analýzy obsahu pořadu jeho odvysílání za pochybení. A to i přesto, že podle jejích závěrů samotné pojmy „koule“ nebo „penis“ vulgární nejsou.
„Považuji za nevhodné vysílat tuto část v dopoledních hodinách. Pokud už ano, a i tady bych byl velmi opatrný, tak celé pásmo mělo být označeno tím, že obsahuje úryvky, které nejsou vhodné pro děti a mladistvé,“ vyjádřil se. Zdůraznil nicméně, že nehodnotí samotnou uměleckou hodnotu citovaného díla.
Kritizovaný pořad „Ahoj! Aneb na počátku byla voda!“ odvysílala 7. července stanice Vltava. Jeho obsahem byl i úryvek z knihy Linie krásy britského spisovatele Alana Hollinghursta. Ten v plavecké literární scéně popisuje mužské tělo a „…provokující penis, který mu zrovna teď trčel nad koulemi drze jako vykřičník.“
Jedna z posluchaček následně napsala na Facebook příspěvek, v němž se ohradila proti údajné vulgaritě pořadu. „Jste veřejnoprávní stanice, placená z daní, jak proboha můžete vysílat takovou s..čku v deset dopoledne??? A ne, nejsem nikterak vulgární, protože jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá,“ uvedla v něm.
Pobouřená reakce vyvolala proti odvysílanému pořadu nevoli i mezi radními Českého rozhlasu. Předsedkyně rady Dohnálková záhy řekla, že požádají šéfredaktora Vltavy Petra Fischera o vysvětlení. Místopředseda rady Jiří Dolejš na konto pořadu uvedl, že je to „drsné maso“.
Jiří Kamen, redaktor stanice Vltava a spoluautor pořadu o plavání, ale hodnocení pořadu jako pornografického odmítl. „Pasáže, které v pořadu zazněly, nejsou obscénní ani mimo prostor románu, tedy umění,“ napsal v článku na webu rozhlasové stanice. „S erotikou nebo s vulgarismy zacházíme velmi obezřetně,“ dodal.
Velká vysílací rada se bude nyní zabývat tím, zdali odvysíláním pořadu „Ahoj Aneb na počátku byla voda!“ porušil Český rozhlas zákon.
Lit.: Semotamová, Tereza: Penis zrovna trčel nad koulemi drze jako vykřičník. In Faceboo, 29. 8. 2018 (komentář). – Cit.: Byla jsem dnes na zasedání Rady ČRo, kde se měla projednávat mimo jiné „kauza Hollinghurst“. Šla jsem tam, protože jsem chtěla vidět na vlastní oči, jak naší radní cupují Hollinghursta. Šla jsem tam za Obec překladatelů, za Michalu Markovou, za Matěje Samce, který román Linie krásy skvěle zdramatizoval pro plzeňské divadlo Divadlo J. K. Tyla, za Alana Hollinghursta. Dovolím si pár zmatených dojmů.
Bylo vydáno usnesení, že pořad Ahoj! Aneb na počátku byla voda!, vysílaný v sobotu 7. července 2018, ČRo Vltava od 10:15 dopoledne, porušil zákon týkající se vysílání vulgarit a bylo vysloveno nabádání, aby ve vysílacích hodinách mezi 6:00 a 22:00 opravdu nebyly vysílány vulgarity v rozporu se zákonem. Vyřknout, zda byl zákon porušen či ne, a vyvést důsledky však může teprve Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, která zasedá v září.
„Pokud se někdo bude točit na tom, že jednotlivá slova jako pták nebo koule nejsou vulgarity a nemohou děti nijak ovlivnit, tak dle mého musíme toto posuzovat podle daného kontextu. A ten kontext vulgární byl,“ řekla předsedkyně rady ČRo Hana Dohnálková. Podle ní se tak Český rozhlas dopustil porušení zákona.
(Konkrétní pasáže:
„provokující penis, který mu zrovna teď trčel nad koulemi drze jako vykřičník“
„nemotorně se snažili shodit blonďatého svalnatého teplouše“ (Pozn. Výraz „teplouš“ je dle právníka povolaného ředitelem Zavoralem nadávka čili také nemá ve vysílání co dělat)
„pohled na svěšené nohy, scvrklé ptáky v bizarních úhlech, mokré pramínky vlasů a lesklou kůži, vor plný mužů jako živý obraz vznášející se proti nebi…“)
Na zasedání nedošlo ke skutečné diskusi, ta nejspíš probíhala v kuloárech. Radní Kňourek pouze podotkl, že vyjádřil-li se o úryvku v pořadu jako o „pornografii“, vyslovil svůj vlastní názor, nikoli názor Rady ČRo. Předsedkyně Rady ČRo Dohnálková za sebe s tímto tvrzením nesouhlasila, vyslovila, že ji zajímá pouze to, zda došlo k porušení zákona. Generální ředitel ČRo René Zavoral připustil, že pořad neměl být v dopoledních hodinách odvysílán bez upozornění, že je nevhodný pro děti a mladistvé. Uznal však, že daný zákon má své mouchy a je příliš příkrý k současné vysílací praxi.
Ano, zákon byl porušen, ale nikoho nezajímá kontext a do jaké situace se dostáváme, pokud Rada reaguje na podnět posluchačky, který zaujal radního Kňourka a ten si hned něco myslel o této „pornografii“. Ani Zavoral, ani Dohnálková, potažmo mlčící radní, se nezabývali kontextem. Poslouchají vůbec stanici Vltava? Citované pasáže zkrátka do knihy uznávaného spisovatele Hollinghursta patří. Měli je autoři Jiří Kamen a Tomáš Dimter vymazat? To by bylo správné? Ví vůbec, jak vzniká literární pořad? Že redaktor necenzuruje, ale snaží se dílo posluchačům zprostředkovat v co nejúplnějším znění?
A teď přijde to úplně nejdůležitější: za celou situaci si můžeme sami, protože kontext vidí jen ti, kdo kontext vidět chtějí a kdo kontext vidět dokáží. Kdyby v Radě seděl někdo, kdo má zkušenost s redakční prací s textem, vyjádřil by se a pořad by podpořil. Takhle se vše šinulo k zaklínáním se právním státem, který je nadevše. NADEVŠE. Aha?
Tohle všechno se děje, protože máme takové radní, jaké máme. Nám tzv. chytrým lidem se v nich totiž nechce vysedávat. Proto v nich sedí Vítězslav Jandák, Zdeněk Mahdal, Ivan Vodochodský, Petr Arenberger, Tomáš Kňourek atd. A ti při diskutování podnětu mlčí. Víte, že jsem moralistka, tak dostojím své pověsti: nechali jsme si přechytralou aktivní pasivitou vzít něco fakt velkýho. A teď už se jenom divíme.
A smráká se nad další velkou věcí. Radní totiž neví, že kulturní rádio typu Vltava je chloubou každé evropské rozhlasové stanice. Řídí se poslechovostí, která klesá. Přitom zásadním specifikem a podmínkou kulturní stanice je právě nízká poslechovost, protože je to stanice pro náročné. V Česku Vltavu lidí poslouchá pramálo, slyšíme pořád. Asi v Česku holt není moc náročných posluchačů. Ale jsou tu. A Vltavu si vzít nenechají.
Lit.: Hanáčková, Andrea: Srpnové sympatie rozhlasu. Na jak dlouho? Andrea Hanáčková ve svém novém blogu shrnuje současnou situaci kolem Českého rozhlasu jako veřejnoprávního média v době „osmičkového“ výročí. In web DokRevue, 30. 8. 2018 (článek). – Cit.: Blog píšu na sklonku srpna 2018, ve dnech, kdy doznívá vysílání koncentrované k datu 21. srpna 1968. Ať zapnu rozhlas na kterékoliv stanici, všude někdo vzpomíná, popisuje, jak to bylo, nesentimentálně mluví o tom, že většina lidí jednala tehdy intuitivně a podle zaběhnutých pracovních návyků. Vyšly skvělé speciály, znovu vysílá Rádio Retro, komentátoři se přou o ne-vhodnost lidové nespokojenosti při pietním aktu před rozhlasem, kdy dav přepískal projev premiéra Babiše. K rozhlasu je upřena pozornost a mnoho lidí si vzpomíná na nejlepší léta strávená právě s tímto médiem. Otázkou je, jak Český rozhlas s touto pozorností a nostalgickou vděčností naloží. Brzy totiž přijde podzim a s ním nutné dozvuky rozhlasové zimy, jara a léta.
Pamětníci stárnou
Kulatá výročí obvykle vyvolávají v rozhlase paniku. Osmičkové výročí! Zase! Co s tím? Husarské kousky, které se ještě před patnácti dvaceti lety dařily špičkovým rozhlasovým reportérům, už není snadné zopakovat. Kdo vyslechl před lety strhující pátrání Marka Janáče po studiu 7 v labyrintu rozhlasových chodeb a schodišť, kterým dokazoval, jak obtížné bylo pro okupanty rozhlasové vysílání skutečně vypnout, kdo slyšel podobnou rekonstrukci Tomáše Černého mimo jiné o srpnovém vysílání na severu Čech, ví, jak postupně pamětníci – stále stejní respondenti těchto dokumentů – stárnou a jak je těžké uchovat vzpomínkám auditivní svěžest.
Výrazně se to projevilo v ambiciózním projektu Radiožurnálu a Českého rozhlasu Plus Studio 68, kdy moderátoři Jan Pokorný a Martin Veselovský hostili po celou „okupační“ noc z 20. na 21. srpna komentátory, pamětníky, tehdejší rozhlasáky a mluvili s nimi o událostech před půl stoletím. Pomalé a často usedavé vzpomínky, jakkoli zajímavé, v horizontu mnoha hodin však přece jen občas únavné, ožily vždy v okamžiku, kdy se z terénu hlásili reportéři s inscenovanými reportážemi rekonstruujícími události okupační noci. Slyšeli jsme o mostech, po kterých právě „teď“ přejíždí těžká vojenská technika, o střelbě v konkrétních ulicích českých měst, o tom, jak fungovaly v dané době telefony, vlaky, letiště či pošty. Všechno působilo velmi autenticky, reportéři si dali záležet i na zvukových podkresech. Skutečně reportážní popis toho, co se přesně dělo v jednotlivých chvílích daných dní, to však nebyl, naštěstí vyšel už v roce 2008 v Radioservisu na CD Srpen 1968 jako desetihodinový komentovaný výběr autentických nahrávek. (Kdo by chtěl syrovou chronologicky řazenou auditivní svodku srpnových dnů, najde ji i na bohaté stránce Ústavu pro studium totalitních režimů.)
Skvělou práci odvedlo opět Centrum Nová média, které připravilo webový speciál 1968. Vynikající interaktivní mapa, vrstevnatá časová osa Den po dni, soutěž o nejlepší fotku roku 1968, při níž vyšly na světlo někdy skutečně vynikající černobílé reportáže. Analytický charakter výročí logicky nahrál spoustě fundovaných pořadů na Plusu, ale výborné rozhovory zněly i ve dvojkové Kávě o čtvrté nebo u Lucie Výborné na Radiožurnálu. Intenzivně promoval rozhlas i historicky první společné vysílání stejného programu na všech stanicích, původní rozhlasovou hru Petra Kazdy Včera, dne 20. srpna. Přestože autoři použili několik autentických hlášení, nešlo o dokudrama, i když postavy konkrétních rozhlasových techniků i reportérů byly inspirovány skutečnými rozhlasáky.
Jakkoli je osmičkový rok podle Jiřího Pehe pravidelně přehlídkou národních traumat, rozhlasáci bývají připraveni dobře. Otázkou je, co se stane, až srpen pomine.
Co je viditelné hned a co až pozdějiV rozhlase se toho totiž nasbíralo za poslední měsíce opravdu hodně a těžko říci, kdo z toho má radost. Je ale poměrně jasné, kdo z toho může profitovat a politicky těžit. Od sporu generálního ředitele Zavorala s reportérem Jankem Kroupou a následnou vlnou vzdoru v samotném rozhlase působí každá další zpráva jako odkrytí neuralgických bodů současné podoby veřejnoprávního média. Od počátku roku avizované propouštění zaměstnanců se v souvislosti s událostmi uvnitř rádia nutně jeví jako normalizační opatření, jakkoli se vedení rozhlasu opakovaně zaklíná větami o optimalizaci. Odvolání na platovou politiku působí krajně alibisticky v situaci, kdy se od roku 2005 nezvedl rozhlasový poplatek a žádný ředitel neměl od té doby odvahu sdělit koncesionářům, že v 21. století není možné dělat moderní veřejnoprávní rozhlas za cenu jednoho cappuccina měsíčně. Nejasně komunikované personální kroky a ekonomicky i eticky pochybné teorie o tom, že ušetřené peníze propuštěných kolegů umožní navýšit plat těm, kdo měli štěstí a mohli v rádiu zůstat – to je hořký obraz současných, mediálně hojně propíraných vztahů vrcholného managementu a rozhlasových odborů. Petice, otevřené dopisy, napjatá atmosféra mezi zaměstnanci, zprávy o účelových osobních dotaznících a personálních pohovorech, nic z toho obrazu rozhlasového média u veřejnosti neprospívá. Je pravda, že generální ředitel mluví i o pravděpodobnější příčině napjaté finanční situace v rozhlase – budoucí novele o DPH, která by zrušila výjimku pro veřejnoprávní média. Právě na tomto poli je zřejmě nutné efektivně jednat o zachování této výjimky.
Velmi ztuha se v Čechách prosazují základní etická pravidla pro lidi pracující v médiích ve vztahu k jejich politickým ambicím. Různé experimenty a testy flexibility zákonů nebo profesního kodexu se nevyhýbají ani Českému rozhlasu. V létě vyšly brzy po sobě dvě zprávy o neetickém chování lidí z veřejnoprávních institucí: Člen Rady ČTK Petr Žantovský v rozporu se zákonem účinkuje v pořadech Českého rozhlasu a jako externista si zde nechává honorovat své diskuzní příspěvky v programu vlastní manželky. Ředitel brněnského studia Jaromír Ostrý zase nevidí problém v tom, že by se případně po neúspěšném pokusu o zisk senátorského křesla za hnutí ANO vrátil do křesla ředitele brněnského studia Českého rozhlasu. „Z principu svého zaměstnání pro něj platí mnohem přísnější kritéria nezávislosti a profesní etiky než v případě soukromých médií,“ glosuje druhý případ přiléhavě Jan Motal.
A pohlédněme ještě na orgán, který to má všechno kontrolovat a velmi přiměřeně a uvážlivě regulovat, tedy na Radu Českého rozhlasu. To, co probíhá dlouho skrytě v parlamentních kuloárech, přes lobbisty a důvěrné informace při volbě nových radních do Rady Českého rozhlasu, se pak projeví jako velký průšvih ve chvíli, kdy takoví radní začnou skutečně mluvit o tom a do toho, co rozhlas vysílá a jak. To jim mimochodem podle zákona naprosto nepřísluší, neomalenost je však už jaksi zakotvena v profesních profilech některých radních. Konkrétně nás tedy rada uprostřed léta obdařila neuvěřitelně trapnou kauzou údajného auditivního „porna“ v dopoledním vysílání stanice Vltava, ještě konkrétněji tří slov ve třech lehce vulgárních obrazech, jež byly citací uměleckého díla (románu Alana Hollinghursta Linie krásy). K čemu tento záhadný poukaz na neslušnost artové stanice sloužil, bylo zjevné velmi brzy z komentáře radního Tomáše Kňourka v Parlamentních listech, kdy do jednoho pytle naházel zvrhlou Británii, literární prasečiny a jistěže islamisty (bez prolinku, ať si to laskavý čtenář dohledá). Podobně případně se vyjádřil radní Vítězslav Jandák, který z vyslechnutého úryvku literárního pořadu usoudil, že „stanic je moc“. Smát se tomu nelze, protože jednání těchto lidí vůči rozhlasu je nebezpečné a jejich vyjadřování bohorovné a zcela nekompetentní. Naprosto zarážející je především reakce celé rady, která ochotně panu Kňourkovi skočila na špek a místo prostého požadavku na nutný čas k seznámení se s celým pořadem (šlo o hudebně-literární koláž Ahoj! aneb Na počátku byla voda!) vynesla okamžitě příkrá hodnocení na základě několikaminutové ukázky. Orgán volený Poslaneckou sněmovnou, skupina lidí, která má kontrolovat činnost Českého rozhlasu a střežit jeho veřejnoprávní poslání, posuzuje na základě nahodilého podnětu dvouhodinový pořad podle jediné citace vytržené z kontextu. Kdyby to nebylo tak tristní, mohli bychom se tomu smát jako scéně z Cimrmana, když Lehár, Kalmán, Nedbal a Piskáček nahlédnou do partitury operety Proso a jurodivě vykřikují své posudky na něco, co nikdy neslyšeli („tvrdá pornografie“, „drsné maso“). Teprve se uvidí, jaký efekt bude mít množství rozhořčených reakcí posluchačů, překladatelů, literátů na Facebooku i přímé písemné stížnosti na chování radních, jež mířily k samotné radě i do Poslanecké sněmovny.
Samozřejmé věci
V loňském roce Český rozhlas velmi efektivně a zcela v duchu média „veřejné služby“ oslovil českou veřejnost projektem Ježíškových vnoučat. Díky rozhlasu se zvedla obrovská vlna solidarity vůči seniorům a rozhlas byl na několik měsíců lídrem těch nejlepších společenských pohnutek lidí v této zemi.
Dva tři týdny srpna 2018 podobně připomněly v multimediálním kontextu, že před půl stoletím byl Československý rozhlas progresivním, úctyhodným a respektabilním médiem. Vůbec není od věci opakovat zdánlivě obyčejné věci, které pamětníkům připadají banálně samozřejmé, lidem mladším čtyřiceti let však možná už nepředstavitelné.
Při pietním aktu 21. srpna 2018 před budovou rozhlasu na Vinohradské ulici připomněl generální ředitel René Zavoral ve svém projevu jedinečnou vlastnost rádia a jeho vysílání: možnost identifikovat si slyšenou informaci s konkrétní hodnotou, například svobodou, a být ochoten pro zachování takové hodnoty něco udělat. V roce 1968 jít k budově rozhlasu a bránit ji.A tu nejvíce „samozřejmou“ věc ve veřejném prostoru řekl při stejné příležitosti předseda Senátu Milan Štěch: „Právě rok 1968 ukázal, jak zásadní roli mohou v kritických chvílích života společnosti sehrát veřejnoprávní média. /…/ Považuji různé pokusy o diskreditaci veřejnoprávních médií: Českého rozhlasu, České televize a ČTK za nepřijatelné, neboť bez nich bychom zůstali odkázáni pouze na soukromá média a jen obtížně bychom rozlišovali objektivní a účelové informace.“
Bylo by vynikající, kdyby vysoký kredit, který značce Český rozhlas buduje den za dnem tisícovka rozhlasáků, většinou dobře vzdělaných, s pevně ukotvenými zásadami profese a perfekcí, neničily nepromyšlené výroky, osobní výpady a zbytnělá ega jednotlivců. Každý další otřes nahrává všem prorokům konce veřejnoprávních médií, všem kreativním dobrodincům, kteří by rušili koncesionářské poplatky, všem chytrákům, kteří by nejraději sloučili rádio s televizí, aby se to pak jednodušeji celé ovládalo přes jedinou radu. S pohledem na okolní země přestalo být ohrožení latentní. Manévry na hranicích demokratických médií jsou zjevně v plném proudu.
Lit.: Rožánek, Filip: Obskurní kauza s větou o penisu v literární ukázce na Vltavě… In Facebook, 4. 9. 2018 (status). – Cit.: Obskurní kauza s větou o penisu v literární ukázce na Vltavě pronikla i na jednání mediálního výboru sněmovny. Poslanci to zhodnotili víceméně jako „kravinu, kterou se nikdo normální nemůže zabývat“ (slovy Z. Stanjury z ODS). Vysílací rada na svém dnešním zasedání porušení zákona neshledala a věc odložila. Prská tedy jen malá rozhlasová rada.
Lit.: Rožánek, Filip: Vysílací rada i poslanci odmítají řešit “porno na Vltavě”. In web Marketing a Media, 4. 9. 2018 (článek). – Cit.: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání odložila podnět na rozhlasový pořad “Ahoj! aneb Na počátku byla voda”, který podle kritiků mohl ohrozit děti a mládež. Jeho repríza totiž běžela dopoledne a ve dvouhodinovém pásmu zazněla v rámci několikaminutové literární ukázky věta o “penisu, který drze trčel nad koulemi jako vykřičník”.
Zatímco “malá” Rada Českého rozhlasu otevřela téma na dvou zasedáních a někteří její členové neváhali označit pořad za “porno” a “drsné maso”, podle “velké” vysílací rady se nestalo nic zvláštního.
“Je to věc rozhlasové dramaturgie. Neshledali jsme žádné porušení zákona,” prohlásila členka vysílací rady Jana Kasalová. Předseda vysílací rady Ivan Krejčí věc označil za marginálii, regulátor řeší vážnější věci.
K tématu se Krejčí i Kasalová vyjadřovali při zasedání mediálního výboru sněmovny, ke kterému se podněty k pořadu na kulturní stanici Vltava dostaly také. Poslanci kauzu vesměs komentovali tak, že nechápou, co by s takovou věcí měli dělat. “To člověk nevymyslí… Co k tomu máme říct? Každý normální člověk se takovou kravinou nebude zabývat,” poznamenal Zbyněk Stanjura z ODS.
Jediným orgánem, který měl s odvysíláním zmíněné ukázky v dopoledním pořadu problém, tak zůstává Rada Českého rozhlasu. Na svém srpnovém zasedání nakonec doporučila rozhlasu, aby se v době od 6 do 22 hodin “vyvaroval nevhodných vulgarit”.
Poslanci z mediálního výboru se však zajímají o kandidaturu ředitele brněnského rozhlasu Jaromíra Ostrého v senátních volbách. Rozhlasový manažer se o místo v horní komoře parlamentu uchází za hnutí ANO. Prohlásil, že pokud neuspěje, chce se na ředitelský post vrátit. “To je jednosměrka,” varoval poslanec Stanjura.
Mediální výbor si kvůli tomu pravděpodobně pozve zástupce rozhlasu na své příští zasedání. Předsedkyně Rady Českého rozhlasu Hana Dohnálková poslancům sdělila, že radní se budou věcí zabývat na svém zasedání v září. Podotkla, že pokud by jí byl Ostrý navržen do funkce ředitele Českého rozhlasu Brno, neznamená to, že ho rada schválí.
Lit.: Putna, Martin C.: Poslední slovo. Naše pornostanice. In Lidové noviny, 5. 9. 2018 (článek).
Lit.: Šídlo, Jindřich: Šťastné pondělí: Jsme zpátky a začínáme zostra. Našli jsme porno, v němž hraje Vítězslav Jandák. In web Seznam, 10. 9. 2018 (video).
Lit.: Šídlo, Jindřich: Šťastné pondělí: Víme první! Po pornu na Vltavě má Český rozhlas další skandál. Šíří nenávist k Rusku. Už brzy… In Seznam Zprávy, 5. 11. 2018 (anotace + video). – Cit.: Pletou se vám poslanci Ondráček (KSČM) a Vondráček (ANO)? Poradíme vám, jak je rozeznat. Zarecitujeme básně prezidentem oceňeného umělce a pustíme skandální pohádku Českého rozhlasu. Další díl satirického pořadu Jindřich Šídla.
Lit.: Fischer, Petr: Petr Fischer: Paradoxní hnutí nové pruderie. In web ČRo 3 Vltava, 14. prosinec 2018 (článek). – Cit.: „Už to tak je,“ řekl mi nedávno Jiří Peňás, „žijeme v době nové pruderie.“ Něco na tom je. Minimálně od Frljičovy hry v Brně, kde se na těle Ježíšově a na látce symbolu státní vlajky mělo hazardovat s dědictvím západní civilizace, a také od letní rozmarné debaty na téma porno na Vltavě se ve veřejném prostoru šíří výpady vůči modernímu umění, které je, krom jiného prý zbytečně, prvoplánově, a tudíž záměrně vulgární.
Vysílat filmy ze současnosti před 22. hodinou v souladu se zákonem se téměř nedá, protože chtějí-li být tato díla současná a autentická, nemohou mluvit jinak, než jak to běžně činí společnost.
Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, regulátor mediální scény a dnes už také hlídač vysílané „čistoty jazyka“, se poté jala pečlivě sledovat mluvu v televizích (zákon je zákon…ale předtím nebyl?), a tak se zápisy z jejích zasedání plní sprostými slovy, ať už jde o odkazy na novácký formát Tvoje tvář má známý hlas, na horolezecký dokument nebo na umělecky ambiciózní seriál Lynč, vyrobený ve spolupráci s nejznámější evropskou uměleckou televizí Arte.
Vysílat filmy ze současnosti před 22. hodinou v souladu se zákonem se téměř nedá, protože chtějí-li být tato díla současná a autentická, nemohou mluvit jinak, než jak to běžně činí společnost. Ano, dnešní jazyk je prošpikován vulgarismy, které však často plní jen funkci slovní vycpávky a v mnoha kontextech už nemají ani pejorativní či útočný, nebo dokonce urážlivý význam, protože jsou něčím jako hybridním slangem, výrazem příslušnosti k určité subkultuře. Staré dobré „vole“ dnes automaticky, tedy mimovolně vyslovují (podobně fungují psané zkratky na sociálních sítích „woe“, „tvl“) i poslanci či moderátor populárního zábavného pořadu (nejen Jan Kraus).
„Původní“ význam těchto i jiných slov, jestli něco takového existuje, se dávno setřel. Samostatnou otázkou je, jak v těchto souvislostech hodnotit třeba lascivní narážky v různých zábavních pořadech typu Moje zprávy, Všechnopárty či StarDance, což je rovina, kterou „hnutí nové pruderie“ paradoxně zcela přehlíží, ale to už by bylo trochu jiné téma. Postavení RRTV je v této věci nešťastně paradoxní: rada musí hlídat zákon a použití vulgarismů ve vysílání je v něm zkrátka upraveno tak, že je nelze použít ani v uměleckých dílech prakticky nikdy před 22. hodinou. A tak se regulátor stává čárkujícím automatem sledujícím výskyt explicitnějších výrazů ve vysílání. Absurdita situace, kdy zákon de iure omezuje odpovídající prezentaci moderního umění v časech, kdy ho většina společnosti může otevřeně a kriticky vnímat, a tím mu i rozumět, je bohužel pod vlivem nové pruderie často umocňována vpádem do končin, kde to ani z hlediska zákona není nutné.
Hanbatá barokní nahota
Takové je třeba napomenutí RRTV směrem k vysílání kultovního filmu Jima Jarmusche Mrtvý muž, který byl kritizován za to, že těsně před půlnocí bez varování „hvězdičkou“ obsahoval scény „kanibalismu a velmi necitlivého, neuctivého zacházení s lidskou mrtvolou“, což podle rady mohlo vést k ohrožení mravní výchovy dětí. Necháme-li stranou otázku, kolik dětí sleduje televizi čtvrt hodiny před půlnocí − a tedy kolik jich mohlo být reálně ohroženo −, zůstává daleko zásadnější námitka související s interpretací uměleckého díla. Film Mrtvý muž je nepřímým básnickým rozhovorem Jima Jarmusche se symbolistním, mystickým světem jiného básníka, Williama Blakea. Vše, co z tohoto filmu vyzařuje, je metaforické, básnické podstaty a vůbec to nelze brát v podivné „doslovnosti“, která našla místo v zápisu RRTV a která, ať už vědomě, nebo nevědomě pramení z prostředí „nové pruderie“. Nejde samozřejmě o český fenomén.
Podobná hypercitlivost či přecitlivělost se objevuje i v mezinárodních sítích. A tak se například stalo, že Facebook smazal Rubensovy obrazy, protože byly „hanbaté“. Čtyři sta let stará barokní nahota zřejmě mohla ohrozit mravní výchovu mládeže. Děje se to i na českých sociálních sítích. Facebook mi jednou zablokoval příspěvek, v němž jsem ke zveřejněnému článku o Frljičově hře v Brně přidal fotografie z inscenace Naše násilí, vaše násilí. Ačkoliv na fotografii nebylo fakticky odhaleno vůbec nic a nebyly ani explicitně násilné, příspěvek byl zablokován se zdůvodněním, že porušuje pravidla Facebooku (muž odhalený do půli těla). K podobnému zásahu došlo při naší síťové rozmarné hře s vizuálním umělcem Jiřím Davidem, který reagoval na můj post obrázku ženy se zdůrazněnými houslovými křivkami postem slavné fotografie Man Raye, která byla evidentně předlohou tohoto krásného exlibris. Žena sedící zády ke kameře a vystavující houslové vykrojení pasu své ikonicky ženské postavy byla pro Facebook moc. Klasik Man Ray dostal zákaz! A to ještě těsně předtím svobodně vtipkující Jirka David získal výmaz svého postu, na němž stojí nahý, ovšem zbavený ve photoshopu hrdosti přirození, aby usvědčoval algoritmus z neznalosti a špatného naprogramování nahoty.
Nová pruderie zabíjí kontext
Nová pruderie nemá jasné zákonitosti; je pružná, tendenční, výběrová. Otevřeně provokující hlava státu je za své výrazy částí veřejnosti vyzdvihována coby upřímný hrdina, který „vyslovuje věci tak, jak jsou“. Oplzlé výroky harašících veřejných figur jsou považovány za boj proti politické korektnosti, která je ale zároveň novou pruderií paradoxně vzývána, jde-li o nahotu či o otevřenost sexuální. Mozart, Shakespeare a další autoři se mohou změnit ve sprosťáky, protože „pod rouškou vznešené formy šíří lascivní a vulgární témata“, a skuteční oplzlí pěvci ulepené lásky dostávají se souhlasem lidu státní řády za zásluhy. „Proč nemůže dnešní spisovatel psát tak krásně a bez ošklivých slov jako kdysi Karel Čapek,“ ptal se mě posluchač, který zuřivě bojuje proti ostřejším výrazům v umění, neboť „nejsou nutné a dobrý spisovatel to zvládne i bez nich!“. „A víte, milý příteli,“ odpovídám, „že i ten úžasný a skvělý Karel Čapek dokázal napsat slova jako ‚prdel’, ‚hovno’, ‚idiot‘ či ‚debil’? Ale vždy v přesném kontextu, kdy to v rámci díla mělo smysl… a o to − o pravost a věrnost kontextu − jde i v současném umění.“
Orwell neskončil, Orwell trvá… a (někdy) dělá dobře mně i tobě.
Nová pruderie neútočí primárně na slova, míří na souvislosti, na kontext, tedy na určité způsoby myšlení. Vytrhává věci z kontextu, aby kontext zabila a s ním i interpretaci, smysl a určitý způsob přemýšlení a cítění. Touží po omezení perspektiv, po redukci pohledů na svět na jeden pohled. Proto také tak často míří na umění, které představuje úplně opačnou tendenci. Současné umění se ze všeho nejvíc podobá sociální laboratoři; společnost v tomto prostoru může objevovat nové souvislosti, uvidět to, co jinde vidět není, rozmluvit věci, které jinak nemluví, vyzkoušet jiné vidění a cítění, zažít zkušenost zjinačení sebe sama, což je specifická zkušenost, která je pohonem moderního světa. Neustálé stávání se jiným, a přitom zůstávat stejným, to je paradox moderní doby, na nějž dnešní lidé dokonale atomizovaného světa velmi často reagují tím, že brání koncept jakési vrozené neměnnosti: světa, životní moudrosti, sebe.
Všichni jsme metafyzici
S novou pruderií souvisí i ta podivná rozprava o homosexualitě a její nepřirozenosti, která zaplavuje veřejný prostor v mnoha podobách, ať už je to piťhovská „debata“ o istanbulské deklaraci či odpor vůči stejnopohlavním manželstvím, který se opět odvolává na „lidskou přirozenost“. Vzpomínám v této souvislosti na své setkání s hnutím Pegida v Drážďanech. Strávil jsem tehdy pozoruhodnou hodinku uprostřed demonstrace a byl udiven tím, kolik času řečníci hnutí (velmi charismatičtí) věnovali odsuzování homosexuálů, vyvolávání strachu z homosexuálního pošpinění lidské rasy, zejména pak prostřednictvím legitimizace homosexuality ve školních rozpravách o podstatě lidské. Slovo „homosexuál“ bylo na demonstraci Pegidy skloňováno podobně často a se stejným odporem jako výraz „muslim“. Snad jen s tím rozdílem, že muslim je cizinec, který přichází do západní, myšleno křesťanské kultury (ne, to opravdu není samo sebou, Západ není založením primárně křesťanský) z jiného civilizačního okruhu, a je tedy vnějším nepřítelem. Homosexuál je pro novou pruderii také cizím, jenže pochází z vlastního civilizačního okruhu, a je tedy nepřítelem vnitřním − muslimem své kultury. Někým, koho je legitimní omezit, marginalizovat, případně vypudit ve jménu přirozenosti, vycházející ze zvláštního kulturního dogmatismu, ze specifické západní víry.
V podtextu nové pruderie je tedy metafyzická rozprava o podstatě člověka, která byla v posledním století filozoficky, sociologicky i antropologicky rozmetána, protože každé pojednání o přirozených podstatách se nakonec ukazuje jako konstruktivistická fikce, byť někdy i užitečná. Přesto se najdou lidé, kteří tyto předměty metafyzické společenské víry považují za „tisícileté“ základy naší civilizace a ohání se jimi jako božími insigniemi. V mnoha podobách nové pruderie se nám vrací výrok tehdejšího prezidenta Václava Klause, který před deseti lety v otázce na metafyzickou podstatu jeho argumentace o lidské přirozenosti ve vztahu ke změnám klimatu a dalším hodnotovým otázkám odpověděl moudrým pokyvováním a prorockou větou: „My všichni jsme metafyzici.“ Doba postfaktická má mnoho bojišť, tím hlavním nemusí být politické pole na sociálních a jiných mediálních sítích, kde politici celého světa chtějí vyhrávat boj o vytvoření „svého lidu“, který je donese k moci. Jak naznačuje nová pruderie, esenciální změny se dějí v jazyce jako prostoru značení a interpretace, který je ve jménu metafyzických tisíciletých pojmů a věr dnes zase třeba omezit, svázat a poté ovládnout orwellovskou novořečí. Řečeno s moderní českou popovou klasikou: „Orwell neskončil, Orwell trvá… a (někdy) dělá dobře mně i tobě“.
Psáno pro Hospodářské noviny
Komentáře
Zatím nemáte žádné komentáře.
Napište komentář k článku