Hana (2018)

Alena Mornštajnová. Kompletní audiokniha. Režie Jitka Škápíková. Obal CD Veronika Kopečková, Jindřich Loučka. Záznam a střih Karolína Škápíková. Mastering Pavel Krch. Produkce Martin Pilař.

Čte Lenka Vlasáková a Tereza Dočkalová.

Natočeno 2018. Vydal OneHotBook, květen 2018 (1 CD MP3; katalogové č.: AK190; EAN: 8594169481906; celková délka nahrávky 9 hodin 20 minut).

Ukázka k poslechu

Pozn.: Devítiletá Mira zlobila a za trest nedostala na rodinné oslavě zákusek. Řízením osudu je právě tohle zlomový moment, který spoutá její budoucnost s životem podivínské, nemluvné tety Hany a odhalí pohnutou rodinnou historii. Co se vlastně stalo tetě Haně, dříve rázné dívčině a vyhlášené místní krasavici? Je možné nést si v sobě celoživotní vinu za něco, k čemu došlo spíše souhrou náhod a dějinných okolností?

​Křest audioknihy se uskutečnil v sobotu 12. května od 14 hodin v Sále audioknih v rámci programu veletrhu Svět knihy za přítomnosti autorky Aleny Mornštajnové, herečky Lenky Vlasákové a režisérky Jitky Škápíkové.

Alena Mornštajnová  (* 1963)

Vystudovala angličtinu a češtinu na Filozofické fakultě Ostravské univerzity. V současné době pracuje jako lektorka anglického jazyka a překladatelka. Žije ve Valašském Meziříčí. Literárně debutovala románem Slepá mapa (Host, 2013), který se dostal do užší nominace na Cenu Česká kniha 2014. Její druhá kniha Hotýlek (Host, 2015) i její třetí román Hana (Host, 2017) se setkaly s pozitivními ohlasy jak u čtenářů, tak u kritiky.

Lenka Vlasáková (* 1972)

Vystudovala herectví na pražské DAMU a už při studiu začala hostovat v Divadelním spolku Kašpar, po absolutoriu  působila sedm let ve stálém angažmá v Divadle Rokoko a v současnosti se objevuje na různých scénách (např. Divadlo Bez zábradlí, Divadlo Na Jezerce, Divadlo ABC). První filmovou roli dostala už v roce 1990 v dramatu Věry Plívové-Šimkové Houpačka, proslavila ji hlavní role ve filmu Lea z roku 1996, za kterou získala Českého lva, a role Terezy ve snímku Paralelní světy. Od té doby se na filmovém plátně objevuje pravidelně (např. U mě dobrý, Kawasakiho růže, Ženy v pokušení, Nikdy nejsme sami, Lída Baarová). Televizní diváci ji mohou znát z řady seriálů (např. Prima sezona, Ulice, Cesty domů, Neviditelní, Polda, Bohéma) a z dabingu je známý také její hlas.

Tereza Dočkalová (* 1988)

Už během studia herectví na ostravské Janáčkově konzervatoři hostovala v Těšínském divadle, v Divadle loutek a posléze v Komorní scéně Aréna v Ostravě, kde na sebe upozornila jako Nina Zarečná v Čechovově Rackovi. Sem také po škole nastoupila do stálého angažmá. Od roku 2013 je členkou souboru pražského Divadla pod Palmovkou, kde se objevuje v řadě představení. V roce 2018 obdržela Cenu Thálie za mimořádný jevištní výkon v inscenaci Henrika Ibsena Nora a o šest let dříve získala stejné ocenění v kategorii herečka do 33 let. Pravidelně spolupracuje s Českou televizí a rozhlasem.

Lit.: anonym (= Nováková, Šárka?):  Nošení příběhu do ucha. Rozhovor s herečkami Lenkou Vlasákovou a Terezou Dočkalovou, interpretkami audioknihy Hana. OneHotBook, květen 2018 (promo rozhovor). – Cit.:  Čím vás román Hana oslovil?

Lenka Vlasáková: Byla to velká shoda náhod, protože těsně před tím, než mě vydavatelství oslovilo s četbou audioknihy, jsem tu knížku s velkým zápalem asi za tři dny přečetla. Román jsem zhltla a sotva jsem jej zavřela, podívala jsem se na text od OneHotBook a zjistila jsem, že jde o stejné vyprávění. To bylo neskutečné. Byla jsem úplně nadšená, strašně mě potěšilo, že mám možnost to načíst. Ten příběh se mi zdá neuvěřitelně silný, je to krásně napsané a byla jsem ráda, že jsem se s autorkou mohla osobně potkat na křtu audioknihy na veletrhu Svět knihy.

Tereza Dočkalová: Já knížku předtím neznala, ale moje známá, která se věnuje židovské tematice, mi říkala, že to četla, a dávala to přečíst i mojí mámě. Vlastně jsem nic neočekávala, nebrala jsem to jako nějaký aktuální literární hit, což je lepší – zážitek byl pak umocněnější, protože člověk vůbec neví, co se mu dostalo do ruky. To mám radši. Pak jsem text četla na hájovně u rodičů, která je kousek od Frenštátu pod Radhoštěm, jednu zastávku vlakem od Valašského Meziříčí, kam je příběh zasazen. Dlouho jsem si myslela, že už mám to téma nějak zpracované. Viděla jsem spoustu filmů, četla mnoho knih, shlédla celé Lanzmannovo Šoa, hrála ve hrách George Taboriho, ale díky Haně jsem zjistila, že ještě ne – což je právě tím lokálním dopadem. Ve Valašském Meziříčí se potkali moji rodiče a já jsem se narodila v Novém Jičíně, kde se děj také odehrává, takže mě příběh strašně dostal, protože ta místa znám. Musela jsem to chodit rozdýchávat ven.

Co ve vás nejvíc rezonovalo?

Lenka Vlasáková: Že je to silný a přitom jednoduchý, upřímně napsaný hluboký příběh. Upřímnost je tam pro mě nejsilnější – v osudech židovské rodiny, které se odvíjejí nejen za války, ale i po ní. Ve všem, co si potom lidi v sobě nesou dál a jak má každý z nás jiné dispozice k tomu se s tím vyrovnat – někdo má předpoklady se oklepat a jiný si ta traumata nese v sobě.

Tereza Dočkalová: Představa Hany jako dívky plné života, která má svoje lásky a nejhustší vlasy ve městě. Je divoká a má svoje sny… Vidíte člověka a pak torzo toho, co z něj zbylo. To je na tom to děsivé, že si člověk najednou uvědomí, kolik vztahů a kolik snů válka zpřetrhala. Kolik duševního vlastnictví sprovodila ze světa. To mě na tom dostalo. To zlomení člověka. Že se vrátí jen kostra, která už ani nechce být na světě. A optikou dítěte je to pak taková podivná teta, jejíž přítomnost všechny obtěžuje.

Jak byste popsala „svou“ postavu Hany/Miry, z jejíž perspektivy příběh čtete?

Lenka Vlasáková: Myslím si, že Hana je bytost, která přitahuje všechny bolesti světa. Je silná v tom, že to všechno zvládla a přežila, i když ona sama se tak nevidí. Je mi na ní sympatická vůle a odhodlanost žít dál, kterou v sobě má, ačkoli ona si to nemyslí, a přesto je nakonec silnější než všichni ostatní, víc než sama tuší.

Tereza Dočkalová: Na Miře se mi líbí, že osud jí i celé její rodině hrozně naložil, ale ona se z toho vždycky nějakým způsobem dostane a žije dál, že to nevzdává. Je mi hodně sympatická i jistou nepoddajností. Jak to hned v úvodní kapitole píše sama autorka – že je to příběh o tom, jak zlobení a drzost mohou člověku zachránit život.

Jak jste s režisérkou Jitkou Škápíkovou přistupovaly k hrdinkám, jak moc jste se chtěly ponořit do jejich perspektivy?

Lenka Vlasáková:  Snad se mi to nějak podařilo. (směje se) Hanina zdánlivá mlčenlivost a vtahování se do minulosti je pro mě hrozně silné – a kdybych prožila to co ona, tak bych to asi měla stejně –, ale zároveň je v ní vůle tady být a vnímat život. Hana má pocit, že je nehybná, ale přitom to není pravda. Sama sebe popisuje, že jenom jakoby sedí a všechny vzruchy a emoce současného světa jdou mimo ni, což ji vlastně spíš vrací do minulosti. Ale zároveň je schopná vychovat svoji neteř, postarat se o ni, dát jí nějaké zázemí, což si uvědomí až zpětně.

Tereza Dočkalová: Vzhledem k tomu, že příběh vlastně vypráví retrospektivně už dospělá Mira, jsme si řekly, že není potřeba tlačit na stylizaci holčičky. Když poslouchám mluvené slovo, líbí se mi, když se interpret lehce upozadí a nechá spíš vyniknout příběh, než aby to nějakým způsobem příliš bral za své nebo herecky přibarvoval pocity a názory.

Zajímá vás nějak víc osobně téma, o němž příběh pojednává?

Lenka Vlasáková: Myslím si, že jak Hana, tak její matka podcenily situaci. Podle mě to tehdy byla tragédie mnoha židovských rodin – nám se to teď lehce říká, protože víme, k čemu to spělo –, ale většina Židů si to v té době nedokázala představit, ani se zkušeností první světové války, že po dvaceti letech přijde ještě silnější rána. Nepodcenila to jenom židovská komunita, ale celá vládnoucí garnitura v Anglii, ve Francii, nikdo si tehdy v Evropě nedokázal představit, že druhá válka přijde tak brzo a s takovou intenzitou. Ještě v padesátých a šedesátých letech pak o tom, co se dělo, celá společnost mlčela, nikdo se s tím nechtěl konfrontovat. Nikdo to neřešil a jsme schopní se o tom bavit až teď. Ovšem těsně po válce, ale ani třeba dvacet nebo třicet let poté, se o tom nehovořilo. Lidé, kteří se vrátili, nebyli nijak ošetřeni, s jejich posttraumatickou poruchou nikdo nepracoval. Prostě je v tom nechali a všichni jen dělali „zaplať pámbu, máme to za sebou“ a jedeme dál. A právě i Hana v tom zůstane, nikdo jí s tím nepomůže. Už v Bibli je uvedeno, že až do sedmé generace člověk zodpovídá za činy svých předků… Hluboký motiv jednání minulých generací, které ovlivňují moje jednání, vnímám i v sobě.

Tereza Dočkalová: O téma holokaustu jsem se hodně zajímala a stále se o něj zajímám, protože v rámci toho, co se teď děje ve střední Evropě, že se zase vrací extremistické názory, je to nasnadě. Lidé mají krátkou paměť, často nemají vzdělání a nečtou, protože kdyby četli, tak by se stejně jako já báli, že se to může vrátit.

Jaké pro vás bylo natáčení audioknihy?

Lenka Vlasáková: Pro mě je to vždycky trochu oříšek – není pro mě snadné potýkat se s textem. Myslím, že se mnou měla režisérka hodně práce, ale hlavní je ten výsledek, kdy posluchač už dostane tu nejčistší a nejlepší verzi bez jakýchkoli chyb. A to se snad nakonec povedlo.

Tereza Dočkalová: Pro mě to byla první audiokniha. Mám zkušenosti s rozhlasem, kde jsem poměrně často, z čehož mám velkou radost, protože ,mluvené slovo‘ je nádherná disciplína a mě to hrozně baví. Ale audioknihu jako takovou, vyprávění delší než deset stran, jsem doteď ještě nedělala.

Co pro vás bylo nejtěžší?

Lenka Vlasáková: Dlouho se soustředit. Zjistila jsem, že mi to moc nejde.

Tereza Dočkalová: Načítání audioknih je těžší, protože v tom je člověk sám a musí se soustředit daleko delší dobu a intenzivněji. Navíc jsou v textu velmi rozvité věty, takže je někdy náročné je umyslet tak, aby to člověk nepřečetl jen nějak automaticky. Po dvou hodinách čtení – jak s tím nemám moc velkou zkušenost – jsem k tomu někdy měla sklony, což ale paní režisérka pokaždé hned slyšela, upozornila mě na to a opravovaly jsme.

Jak jste se na nahrávání ve studiu připravovala?

Lenka Vlasáková: Text si vždycky sama několikrát přečtu – čtu si ho nahlas a dělám si do něj poznámky. V souvětích, která jsou na tři čtyři řádky, si hledám smysl a význam a propojuju si to, spojuju, něco si podtrhávám, dělám si značky. Mám to natrénované z rozhlasu a z práce na rozhlasových hrách. Tam je to ovšem trochu něco jiného, jste v určité situaci, ale tady si ty situace vytváříte sami. Hrozně ráda čtu v rámci akce Noc literatury, kde už jsem četla asi pětkrát. Celý večer, třeba desetkrát nebo patnáctkrát za sebou, čtete jeden text. Máte na to čtvrthodiny, pak se lidi přesunou, a vy to čtete znova, jen jinému publiku. Je pro mě zajímavé, jak se ten text během večera proměňuje, jak máte čím dál větší šanci ho hrát, jak se do něj víc dostáváte. U audioknih čtete pořád dál a dál a to je pro mě mnohem těžší.

Tereza Dočkalová:  Hodně jsem si text poznámkovala a několikrát četla první kapitolu jako takový vstup do vyprávění, který je potřeba dobře znát, ale potom dál už jsem to neměla tolik načtené a snažila jsem se hlavně soustředit na to, že je to příběh. Paní režisérka mi poradila dobrou fintu – že si člověk neustále musí to, co čte, představovat, aby byl pořád v tom příběhu. Což je náročné na koncentraci, ale je to výborná pomůcka.

Posloucháte audioknihy?

Lenka Vlasáková: Audioknihy miluju a hodně jich mám od i od OneHotBook. Poslouchám je v autě nebo večer s dětmi.

Co ráda čtete?

Tereza Dočkalová: Mám strašně velký rozptyl – ale miluju Petera Høega. Z českých próz mě strašně bavilo Jezero od Bianky Bellové a od Marka Šindelky Mapa Anny nebo Únava materiálu.

V čem je načítání audioknih jiné, než když hrajete celým tělem v divadle?

Tereza Dočkalová: Pro mě je to jiné hlavně v tom, že v divadle se snažíme být co nejvíc uvnitř příběhu a víme o něm všechno. To, co člověk po dvou měsících vidí na jevišti, je špička ledovce, důsledek mnoha debat a zkoušení různých cest, je za tím hromada práce a to, co jde vidět, už jsou jenom metafory nebo obrazy toho, na co člověk spolu s ostatními přišel nebo čeho se dotkl. Za výslednou nahrávkou je samozřejmě taky schovaná spousta neviditelné práce množství lidí, ale z mého pohledu jsem to nakonec jen já s režisérkou, kdo se snaží o ten nejlepší tvar. Načítání audioknihy je takové „nošení příběhu do ucha“.

Lit.: Tománková, Alena: Žloutkové věnečky dvakrát jinak. In web Naposlech.cz, 26. 6. 2018 (recenze). – Cit.: Hana. Jméno, které v japonštině znamená květinu, v arabštině ženu šťastnou, v našem prostředí se traduje nejvíce hebrejský původ s významem Bůh je milostivý. K Haně, jejíž jméno je současně názvem románu Aleny Mornštajnové, však Bůh příliš milostivý nebyl. Autorka ji nechala prožít si to, čím si prošly miliony lidí během druhé světové války. Hana je totiž židovského původu. Jisté Boží milosti se však přeci jen dočkala. Přežila.

Její příběh ale začíná vyprávět někdo jiný – Mira. V 50. letech ani ne devítileté děvče, které spolu s tím, jak dospívá, objevuje temnou minulost své zamlklé a vyhublé příbuzné. Miřiny úlohy se pod režisérskou taktovkou Jitky Škápíkové ujala dvěma Tháliemi oceněná herečka Tereza Dočkalová. Její jméno je známo především rozhlasovým posluchačům, Hana je její první „velkou“ audioknihou.

Tereza Dočkalová má mírně zastřený, nakřáplý hlas. O tom, že by se nehodil pro roli malé dívky, však nemůže být řeč. Herečka jej dokáže obdivuhodně přizpůsobit jednotlivým postavám, někde zvolnit, jinde vhodně přitlačit. Spolu s tím, jak Mira vyrůstá, nabývá hlas mírně ironického, vzpurného podtónu, který dívčinu situaci dokonale dokresluje.

První třetinu knihy tvoří Miřina současnost v letech 1954 až 1963, ve druhé se Mira obrací k minulosti, ke svým předkům. Líčí předválečnou a válečnou situaci Židů od roku 1933 až do konce války, zejména Hanino velké tajemství a dospívání vlastní maminky.

Závěrečnou část audioknihy tvoří výpověď samotné Hany, jejíž interpretace se ujala Lenka Vlasáková. Smutná, ztrápená duše ženy, která vypadá výrazně starší, než ve skutečnosti je, této herečce sedla. Hana, která začíná vyprávět o svém životě ve věku, kdy jí bylo něco přes dvacet, ústy čtyřicátnice promlouvá o strastech nacistických koncentračních táborů i událostech, které předcházely Miřinu vyprávění z úvodu knihy. Projev Lenky Vlasákové je klidnější a celkově pomalejší než předcházející části Terezy Dočkalové, ale čtenář, resp. posluchač již chápe proč. Celá Hanina tragédie do sebe začíná zapadat, a je to právě Lenka Vlasáková, jejíž hlas korunuje dílo, za které Alena Mornštajnová sklízí nadšené ovace od kritiků i širší veřejnosti.

Pozoruhodným prvkem této audioknihy jsou hudební znělky, které zkomponovala a nahrála Karolína Škápíková, jinak zvukařka tohoto díla. Jednoduché houslové motivy jsou inspirovány lidovými melodiemi, každý z nich je unikátní a všechny tesklivě doplňují atmosféru knihy.

Hana od OneHotBook přichází na trh jen krátce poté, co jiné její zvukové zpracování mohli slyšet posluchači Českého rozhasu. Desetidílná četba na pokračování v podání Barbory Goldmannové však byla krácena na méně než poloviční rozsah, a tak z příběhu vypadly osudy některých vedlejších postav, ale také prakticky celé dospívání Miry a značná část dospělého života její maminky. Dvojhlasá audiokniha s ikonickým věnečkem na obálce se svými více než devíti hodinami poslechu z původní předlohy nevypouští vůbec nic.

Hana by se mohla (a dle názoru recenzentky měla) stát četbou doporučovanou na školách, neboť poutavou formou přibližuje osudy Židů za druhé světové války a také část moderních poválečných dějin. Její audioknižní zpracování je rozhodně důstojným a doporučeníhodným kouskem, který si pochvaluje i sama autorka knižní předlohy.

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Zatím nemáte žádné komentáře.

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)