Všichni žijem v blázinci (2020)

Přidal: Premek |

Červenec 14, 2020

Renata Červenková, Radkin Honzák. Kompletní audiokniha. Režie Olga Walló.

Čte Jiří Prager, Milena Steinmasslová.

Natočeno 2020. Vydalo Voxi v roce 2020 (MP3, celková délka 6 hod. 54 min.). Ukázka k poslechu zde.

Pozn.: „Všichni žijem’ v blázinci,“ tvrdí renomovaný psychiatr a psychoterapeut Radkin Honzák, muž vzdělaný a také vtipný, který už padesát let naslouchá lidským strastem. V rozhovorech s novinářkou Renatou Červenkovou se zamýšlí nad způsobem života, který dnes vedeme, i nad stavem společnosti, v níž duchovní rozvoj výrazně pokulhává za technickým. Co nám to přinese? Opravdu nám psychofarmaka pomohou k pocitu štěstí? Nejsou některé nové choroby spíš zlozvyky? Proč se mlčí o odvrácené straně papírových plen? Je psychoterapie léčba, nebo ztracený čas? Je pravda, že u vesla jsou teď psychopati? Proč umíráme v nemocnicích – tedy tam, kde nechceme?

„Z návštěvy u doktora zapomene pacient především to, co dělat vůbec nechce, protože by mu to kazilo život. My doktoři jsme totiž nosiči nemilých, nepohodlných, nepříjemných zpráv. Podívejte se, kdyby do mého kvartýru přišel architekt a kázal mi, že mám přemalovat všechny zdi úplně jinak, vyhodím ho. A my kecáme pacientům do života mnohem drsnějším způsobem! Vždyť to je násilí. Proto musí být nemocný na to, že mi bude chtít uvěřit a udělat změnu, naladěn. Poctivě vzato, pokud neudělá kýžené změny kvůli sobě, protože mu z hloubi duše záleží na tom, aby se uzdravil, a podstupuje je trpitelsky kvůli manželce nebo dětem, nemůže mu to odhodlání dlouho vydržet. Stačí, aby ho potomci nebo žena dřív či později něčím naštvali, a hned má důvod se na to vykašlat. Člověk musí zkrátka vzít sám sebe jako významnou osobu, která si zaslouží změnu se slušným výsledkem.“

Lit.: Gregor, Lukáš: Hovory s R. H. In web Naposlech.cz, 13. 7. 2020 (recenze). – Cit.: Čtyři roky před úspěšným knižním rozhovorem s profesorem Kolářem (Labyrint pohybu) vyzpovídala Renata Červenková psychiatra a psychoterapeuta Radkina Honzáka. Jedna z hlášek „Všichni žijem’ v blázinci“ trefně zastřešila jeho postřehy, směřované nejen k profesionální praxi, ale i k dění ve společnosti a okolo nás.

Charakteristickým rysem knižních rozhovorů Renaty Červenkové je, že i přes pečlivé definování prostoru, ve kterém se bude se zpovídaným pohybovat, klade autorka dotazy tak, jako by se ptal každý z nás, kdo se o probíraná témata alespoň trošku zajímá. Stále však z pozice laika, byť sebevíc zvídavého. Dosvědčuje to i nyní načtený dialog s Radkinem Honzákem.Červenková otevírá většinu oblastí tak, aby navodila spíše ne-vědomost a ne-orientaci, čímž nechává Honzákovi prostor pro lepší vymezení a definici problému. Někdy onu „laickou“ roli ještě znovu zopakuje, někdy (občas trochu zbytečně) potvrzuje a kvituje to, o čem její „protihráč“ mluvil, jindy zúročí své rešerše a dobře formulovaným a mířeným dotazem jde hlouběji do tématu nebo k tomu, co si o něm Honzák myslí.

Obecně lze říci, že čím je probírané téma odbornější, tím více míří Renata Červenková otázkami pod povrch běžně známých informací a zkušeností. Jakmile se rozhovor týká názorových oblastí, komentování života a společnosti, tazatelka spíše naslouchá. Rozhodně nijak nepolemizuje, ani nikterak neprovokuje a neoponuje. Tento přístup nepřekvapuje, současně by ale rozhovor mohl být méně bezpečným monologem (jako například ve Sběrné knize, kde opačný přístup i přes vzájemný respekt mezi Pavlem Kosatíkem a Helenou Třeštíkovou nebránil několika poměrně otevřeným výměnám názorů a nepohodlné konfrontaci ze strany tázajícího se Kosatíka).

Stejně tak jako Labyrint pohybu, i starší Všichni žijem v blázinci vydalo nakladatelství Vyšehrad. Zatímco se však rozhovor s Pavlem Kolářem objevil ve zvukové podobě pod hlavičkou téhož vydavatelství, dialog s Radkinem Honzákem vychází už pod značkou Voxi, kterou si pro audioknižní tvorbu založila společnost Albatros Media. Co do zpracování byla „starší novinka“ ve výhodě. Přeci jen hlas profesora Koláře není natolik známý jako projev Radkina Honzáka a tak bylo možno snadněji akceptovat jiného interpreta. U Honzáka bude posluchači dost možná několik kapitol trvat, než přistoupí na projev Jiřího Pragera. Ten sice co do barvy hlasu, způsobu dikce i využitých hlasových gest dělá kus dobré práce, Honzákův hlas a způsob jeho mluvy je ale natolik svébytný, že nutně dochází k jisté „deformaci“ řečených myšlenek. I dikce totiž může posunout význam a řada informací a výpovědí, které Honzák dokáže obdařit jemnou ironií a nadhledem, působí ve zvukové nahrávce méně přirozeně. Podobně jako kladení dotazů (Renatu Červenkovou čte Milena Steinmasslová), kde soužití otázek a odpovědí ve zvukové verzi doprovází „odér“ studia, zatímco při běžném rozhovoru jedno s druhým přímo koexistuje a spolupracuje.

Lze ale předpokládat, že valná většina posluchačů bude s povděkem kvitovat, že se v mnoha ohledech inspirativní kniha Renaty Červenkové dá nejen číst, ale také slyšet.

Mluvené slovo na zvukových nosičích