Unesený Západ aneb Tragédie střední Evropy (2024)

Přidal: Premek |

Duben 2, 2024

Milan Kundera. Kompletní audiokniha. Dva eseje. Překlad Anna Kareninová. Mastering Petr Mašek.

Čte Radúz Mácha.

Natočeno 2024 (studio V-Zenit). Vydal Supraphon 5. 4. 2024 ( SU 6820-2, celkem 84 min.). Ukázka k poslechu zde.

Pozn.: Dva eseje celosvětově uznávaného spisovatele o významu a síle kultury. Zvuková verze knihy, vydané nakladatelstvím Atlantis pod názvem Unesený Západ, obsahuje dva eseje Milana Kundery. První z nich, nazvaný v knize Nesamozřejmost národa, je záznamem vstupního projevu Milana Kundery na sjezdu spisovatelů v roce 1967. Upozornil v něm na ohroženost kultury a vyzval k návratu k evropským hodnotám, protože překračování národních kultur považoval za výrazný rys českého bytí v dějinách. Druhý text, francouzsky psaný esej Unesený Západ aneb Tragédie střední Evropy (přeložený do češtiny Annou Kareninovou), byl poprvé otištěn v roce 1983 v časopise Le Débat. Je apelem k ochraně evropské duchovní identity, vzpomínkou na rok 1956 a vpád ruských tanků do Maďarska. Tuto událost považuje za tragédii střední Evropy a též západu, tehdy do sebe zahleděného. V konfrontaci se současným celosvětovým děním je řada myšlenek Milana Kundery téměř vizionářská. V interpretaci Radúze Máchy se text stává výrazným a silným, velmi aktuálním sdělením. (anotace)

Lit.: Tarnovský, Marek: Kunderův evropský truchlozpěv. In web Naposlech.cz, 23. 8. 2024 (recenze) – Cit.: Položíme-li si otázku, která díla Milana Kundery jsou celosvětově nejvlivnější, kromě globálního románového bestselleru Nesnesitelná lehkost bytí musíme jmenovat také esej Unesený Západ. Esej hutnou a sice už přes čtyřicet let starou, avšak vzhledem k tomu, jak dlouho už trvá společenská debata o hodnotovém, kulturním a politickém ukotvení Česka (a potažmo dalších zemí s obdobnou historickou zkušeností), tak rovněž až nepříjemně aktuální.

Formálně jednoduchý a dobře strukturovaný text tematizuje pojem střední Evropy a dokládá, jak kulturně přináleží k Západu jako jeho „nejkřehčí součást“. Staví portrét střední Evropy na jménech a intelektuálních výdobytcích, které rezonovaly v západním veřejném prostoru té doby – a které přirozeně rezonují dodnes: Franz Kafka, Jaroslav Hašek, Béla Bartók, Witold Gombrowicz, Sigmund Freud, Pražský lingvistický kroužek a jeho „vynález“ strukturalismu jako jedné z nejvlivnějších (nejen) lingvistických metodologií 20. století atd.

V tomto kontextu se pak ptá: Je střední Evropa celek? Kde má hranice? Podle Milana Kundery je střední Evropa „kultura a osud“, cosi s imaginárními hranicemi, které je třeba v každém okamžiku znovu vytyčovat. Přes mnohé události vojenské, sociální či politické je pro Kunderu definice střední Evropy vždy kulturní. Její kulturní originalita pak vyplývá z historické zkušenosti: střední Evropa je domovem malých národů, takových, jejichž existence může být kdykoli zpochybněna a které mohou kdykoli zaniknout. A jsou-li dějiny dějinami vítězů, pak středoevropské národy figurují jako rub dějin, jako jejich oběti a outsideři.

Pojímání dějin jako martyria se obzvlášť v českém prostředí, kde se historická paměť dlouhodobě orientuje na postavy mučedníků, může zdát nešťastné. Je ale smutnou pravdou, že se středoevropský prostor – po všech hrůzách, které do té doby zažíval – po druhé světové válce proměnil v obří sovětskou gubernii. Právě ruskou civilizaci, která je podle Kundery radikálním popřením Západu, pokládá autor za viníka, který ze střední Evropy unesl Západ, za viníka barbarského a radikálně protizápadního. Je třeba ovšem dodat i to, že za pravou tragédii pokládá skutečnost, že se samotná (západní) Evropa vzdala sebe sama jakožto hodnoty – a tento truchlivý, nicméně i burcující závěr je nakonec možná nejpodstatnější z Kunderových myšlenek.

Je asi očekávatelné, že nejvíce kontroverzí a kritiky vzbudila Kunderova prozíravá esej právě mezi ruskou uměleckou emigrací, přičemž zásadní námitky se rozhodl uvést básník a nobelista Josif Brodskij, který tehdy působil jako profesor literatury v Massachusetts. Ten v únoru 1985 publikoval v New York Times rozsáhlý článek Proč se Milan Kundera mýlí v Dostojevském. Svou polemiku vedl vlastně očekávatelným způsobem: to, čím je ruská (sovětská) komunistická civilizace barbarská a totalitární, přišlo ze Západu – jako ohlas francouzského osvícenství nebo pokračování německého komunismu: „Neměli bychom zapomínat, že (Marxův) Kapitál byl přeložen z němčiny do ruštiny,“ ne naopak.

Nelibost ruských autorů se naplno projevila v roce 1988 na spisovatelské konferenci, kterou v Lisabonu pořádala Wheatland Foundation. Zde totiž byli sovětští exiloví spisovatelé konfrontováni jak s ideou středoevropského kulturního prostoru (kterou sem přinášely těžké váhy tehdejší literatury jako Susan Sontagová nebo Czesław Miłosz, ale také třeba Josef Škvorecký), tak z myšlenek postkoloniálních studií vycházející kritikou, kterou pronesl například známý romanopisec Salman Rushdie. Jako by ani ruská intelektuální elita nedokázala opustit povýšený ruský nacionalismus…

Kundera svůj francouzsky psaný text poprvé publikoval v roce 1983 v časopise Le Débat, knižně vyšel v roce 2021 pod názvem Unesený Západ aneb Tragédie střední Evropy, a českého vydání se dočkal v roce 2023 v krásném překladu Anny Kareninové v „Kunderově“ nakladatelství Atlantis, a to společně s přepisem projevu, který Kundera pronesl na IV. sjezdu spisovatelů v Praze v červnu 1967 a který dostal název Nesamozřejmost národa.

Obsahem audioknihy, kterou nyní vydal Supraphon, jsou pak oba texty. Audiokniha je bez hudby, jen jako prostá četba a zkušený divadelní herec i audioknižní interpret Radúz Mácha čte věcně a s pochopením, ale také nezaujatě, což v tomto případě bohužel znamená bez zájmu. Vysoce nepříjemné je pak zpracování poznámek pod čarou, které jsou od ostatního textu odděleny jakýmsi potlačením zvuku. Sice jsou takto zřetelné, ale zároveň nebývale rušivé. Supraphon tentokrát – dlužno říci, že zcela ojediněle – nepředvedl zrovna ideální práci.

Mluvené slovo na zvukových nosičích