Variace na Perníkovou chaloupku

Přidal: Premek |

Květen 28, 2014

Jakub Kamberský

Není velkým tajemstvím, že se Český rozhlas dlouhodobě potýká s problémem, jak a čím zaujmout dnešního dětského posluchače.

Je zřejmé, že rozhlas už nezaujme děti tolik, jako v 60. až 90. letech. Tomu odpovídá nižší počet premiér pohádek pro děti a her pro děti a mládež. Letos bylo zatím odvysíláno něco kolem sedmi premiérových pohádek a šesti her. Co jsme mohli slyšet? Jednu nechtěnou parodii na Verna (Škola robinsonů), jeden překombinovaný western s nevyváženým jazykem (Darebáci), jedno překotné rádoby sci-fi (Princezna je nahraná), jeden infantilní příběh o tučňácích (Tučňáci na Arše) a pouze jednu kvalitní Verneovku (Tajemství Viléma Storitze). Po takovém debaklu jsem se nesmírně těšil na novou hru Jany Knitlové Dík za perník, kterou odvysílala Dvojka v premiéře v sobotu 7. prosince. Byl jsem potěšen, že příležitost dostala i režisérka Mária Křepelková, která s rozhlasem spolupracuje už pouze externě.

Příběh pojednává o devítiletém chlapci, který skončí v dětském domově. Jeho trauma ze smrti maminky se projevuje přehnanou chutí na sladké. Chlapec se potkává se zlobou některých dětí, jeho nová macecha ho odmítá přijmou do rodiny, on sám se staví odmítavě k těm, kteří mu nabízejí pomoc. Honzík často mívá sny o perníkové chaloupce, které ho nakonec dovedou k pokoře a pochopení. Od současné hry pro mládež bych čekal možná větší drama a dojití k pokoře a pochopení přirozenou cestou. Takové snění by spíš obstálo v nedělní pohádce pro děti.

Janu Knitlovou považuji za renomovanou autorku, která vždy uměla vystavět příběh, jak pro dospělé, tak pro děti, neměla nikdy problém s trefnými dialogy a jazykovými schopnostmi. Tři roky staré Dívenky na galejích, či ještě o něco staší pohádka Skoč tam, jsou toho dokladem. Ovšem tady se všechno nepovedlo tak, jak by mělo. Oceňuji pokus o sociální příběh. Ovšem nevyvážené jazykové prostředky znehodnocují celkové vyznění hry. Skoro to vypadá, jakoby Jana Knitlová uvízla někde na konci 80. či na počátku 90. let (např. pokřik dětí na romku „přičmoudlá trhlina“, slovní spojení „máš toho plný kecky“ a další). Knižní jazyk se zde střídá s módní, tudíž gramaticky nesprávnou mluvou („půjdeš do toho perníku se mnou“). Ke všemu se „snovou linkou“ sama autorka vykrádá (pohádka Skoč tam). Vrcholem všeho je ale hudba, která silně evokuje umělý pop 80 let. Když ji člověk slyší jako podkres rapujícího Honzíka, nelze se ubránit úsměšku a pocitu trapna. Slyšel autor hudby René Krupanský někdy současný hiphop? Vyznívá to jako tuzemské pokusy z 80. let. Navíc rapování o tom, jak mě nikdo nemá rád, zde funguje jen jako výplň, nemající vliv na děj.

Možná by stálo za to se inspirovat slovenskými hrami, které reálněji odrážejí současnou dětskou problematiku.

Potěšující na realizaci bylo obsazení mnoha dětských představitelů, i jasné vedení režisérky. Moc oceňuju výkon Veroniky Jeníkové v roli vrány, přeci jen Jeníkovou často v rádiu neslýcháme. I ostatní vrány působily vcelku roztomile.

Ve výsledku by šlo o vcelku přijatelnou pohádkovou hru, nebýt výše popsaných přehmatů.

Názory a komentáře