Hrdinové s otazníkem 1/10 (2015)

Cyklus krátkých rozhlasových dokumentárních her. Tomáš Vondrovic (1), Pavel Molek (3), Robert Tamchyna (4), Jitka Škápíková (5), Bronislava Janečková (2, 7).  Spolupráce Doubravka Olšáková. Dramaturg Hynek Pekárek (1, 2, 5, 7, 8), Klára Novotná (3), Kateřina Rathouská (4), Daniel Moravec (2, 5). Režie Tomáš Vondrovic (1, 8), Vít Vencl (3), Petr Mančal (4), Dimitrij Dudík (2, 5), Lukáš Hlavica (7).

Natočeno 2015.  Premiéra 14. – 25. 9. 2015 (ČRo 1 Radiožurnál, 15:10 h.; ČRo Dvojka, 16:30 h. v pořadu Jak to vidíte; ČRo Plus, 9:30 h. v pořadu Pro a proti).

1. Král komiků? aneb Hvězdy nad Baltimore. Tomáš Vondrovic. Zvukový mistr Jitka Kundrumová. Hudební a zvuková spolupráce Jiří Litoš. Použitá hudba Siegfried Bethmann (Hinaus in die Ferne), Václav Dobiáš – Vilém Závada (Příchod Rudé armády), Radim Drejsl – Miroslav Zachata (Rozkvetlý den – Bez chleba nelze žít), Alexandr Vasiljevič Alexandrov – Vasilij Lebeděv-Kumač (Svatá válka), Jiří Šlitr – Pavel Kopta (Dnes naposled ze hry Bapopo), Pierre Henry (Odlesky na kamenech).

Osoby a obsazení: Vlasta Burian (Josef Dvořák), Nina, Burianova žena (Carmen Mayerová), pan N. / soudruh N. (Jiří Žák),
1. hlas (Hanuš Bor), 2. hlas (Milan Stehlík).

Natočeno 11. – 15. 5. 2015 (režie + studio 6, 14:00 – 18:00 h.). Premiéra 15. 9. 2015 (ČRo 1 Radiožurnál, 15:10 h.; ČRo Dvojka, 16:30 h. v pořadu Jak to vidíte; ČRo Plus, 9:30 h. v pořadu Pro a proti).

2. Smrt v pravý čas. Bronislava Janečková. Zvukový mistr Ladislav Reich. Hudební a zvuková spolupráce Petr Šplíchal. Spolupráce Doubravka Olšáková. Produkční Jaroslava Červená. Hudba Petr Mandel, hraje Jan Sládeček. Použitá hudba František Škroup (Kde domov můj). Dramaturg Hynek Pekárek a Daniel Moravec. Režie Dimitrij Dudík.

Osoby a obsazení: Emil Hácha (Josef Somr), lékař (Miroslav Táborský), Adolf Hitler (Ivan Řezáč), hlas 1 (Jaroslav Plesl), hlas 2 (Jan Vlasák).

Natočeno 1. – 5. 6. 2015 (studio 31 – studio B, 19:00 – 23:00 h.). Premiéra 18. 9. 2015 (ČRo 1 Radiožurnál, 15:10 h.; ČRo Dvojka, 16:30 h. v pořadu Jak to vidíte; ČRo Plus, 9:30 h. v pořadu Pro a proti).

Pozn.: V pořadu je použit snímek z revolučního vysílání Čs. rozhlasu z května 1945.

3. Křeslo pro svobodu. Pavel Molek. Zvukový mistr Dominik Budil. Hudební spolupráce Vít Vencl, Josef Plechatý. Použitá hudba Kurt Weill (Die Moritat von Mackie Messer). Spolupráce Doubravka Olšáková. Dramaturgie Klára Novotná. Režie Vít Vencl.

Osoby a obsazení: Klement Gottwald (Miroslav Táborský), Ludvík Svoboda (Martin Finger), úvodní věta (Petr Mančal).

Natočeno 30. 6. – 3. 7. 2015 (studio 6, 9:00-13:00 h.). Premiéra 22. 9. 2015 (ČRo 1 Radiožurnál, 15:10 h.; ČRo Dvojka, 16:30 h. v pořadu Jak to vidíte; ČRo Plus, 9:30 h. v pořadu Pro a proti).

4. Mějte mě na talíři, tak jak jsem… Robert Tamchyna. Produkční Jaroslava Červená. Zvukový mistr Ladislav Reich.
Spolupráce Doubravka Olšáková. Zvukové efekty Ladislav Železný. Dramaturgie Kateřina Rathouská. Režie Petr Mančal.

Osoby a obsazení: Miloš Kopecký (Tomáš Töpfer), novinář (Vladimír Kroc), ženský hlas (Zita Senková), hlas 2 (Luboš Veselý),
hlas 3 (Ivan Řezáč), hlas – popisek (Hana Kofránková).

Natočeno 29. 6. – 3. 7. 2015 (studio 6, 9:00 – 13:00 h.). Premiéra 21. 9. 2015 (ČRo 1 Radiožurnál, 15:10 h.; ČRo Dvojka, 16:30 h. v pořadu Jak to vidíte; ČRo Plus, 9:30 h. v pořadu Pro a proti).

5. Smrt v cele 138. Jitka Škápíková. Produkční Jaroslava Červenková. Spolupráce Doubravka Olšáková. Hudba Petr Mandel, hraje Jan Sládeček. Zvukový mistr Dominik Budil. Hudební a zvuková spolupráce Petr Šplíchal. Dramaturg Daniel Moravec a Hynek Pekárek. Režie Dimitrij Dudík.

Osoby a obsazení: soudce (Antonín Hardt), Pavel Wonka (Marek Holý), bachař (Tomáš Novotný), bratr (Tomáš Kobr), M1 (Ivo Theimer), M2 (Adam Ernest), M3 (Kryštof Nohýnek), ženský hlas (Eliška Boušková).

Natočeno 7. – 10. 7. 2015 (studio 31 – studio B, 14:00 – 18:00 h.). Premiéra 16. 9. 2015 (ČRo 1 Radiožurnál, 15:10 h.; ČRo Dvojka, 16:30 h. v pořadu Jak to vidíte; ČRo Plus, 9:30 h. v pořadu Pro a proti).

6. Zpověď dítěte mého věku. Pavel Stehlík. Spolupráce Doubravka Olšáková. Použitá hudba Jad Mhanna (Essence of Arabia). Zvukový mistr Radek Veselý. Zvuková a hudební spolupráce Jiří Litoš. Dramaturg Hynek Pekárek. Režie Vladimír Rusko.

Osoby a obsazení: Pavel (Matouš Ruml), Monika (Stanislava Jachnická), Petra (Barbora Mošnová), lékař (Zdeněk Dolanský), velitel (Lukáš Hlavica), hlas (Jan Szymik).

Natočeno 22. – 26. 6. 2015 (studio R-34 – studio F, 14:00 – 18:00 h.). Premiéra 17. 9. 2015 (ČRo 1 Radiožurnál, 15:10 h.; ČRo Dvojka, 16:30 h. v pořadu Jak to vidíte; ČRo Plus, 9:30 h. v pořadu Pro a proti).

7. Přízrak. Epizody z příběhu Josefa Hasila jako Krále Šumavy. Bronislava Janečková. Produkční Jaroslava Červenková. Použitá nahrávka – Projev Klementa Gottwalda před odletem na pohřeb J. V. Stalina, 1953. Použitá hudba Philip Glass (Freezing, zpěv Linda Ronstadt). Zvukový mistr Karolína Škápíková. Zvukové efekty a hudební spolupráce Petr Šplíchal. Spolupráce Doubravka Olšáková. Dramaturg Hynek Pekárek. Režie Lukáš Hlavica.

Osoby a obsazení: Hasil (Petr Lněnička), žena (Dana Černá), hlas 1 (Zdeněk Velen), hlas 2 (Michal Zelenka), hlas 3 (Zdeněk Dolanský).

Natočeno 3. – 7. 8. 2015 (studio 34 – studio F, 14:00 – 18:00 h.). Premiéra 23. 9. 2015 (ČRo 1 Radiožurnál, 15:10 h.; ČRo Dvojka, 16:30 h. v pořadu Jak to vidíte; ČRo Plus, 9:30 h. v pořadu Pro a proti).

8. Válka bratří Mašínů. Hynek Pekárek. Produkční Jaroslava Ćervená. Spolupráce Doubravka Olšáková. Použitá hudba Karel Kryl (Morituri te salutant), Arhur Johnston (My Old Flame, hraje Darren Grant), Zdeněk Liška (Třicet případů majora Zemana – znělka). Zvukové efekty a hudební spolupráce Jiří Litoš. Zvukový mistr Radek Veselý. Dramaturg Tomáš Vondrovic. Režie Hynek Pekárek.

Osoby a obsazení: /Ota/ Rambousek (Oldřich Vlach), /Ctirad/ Mašín (Jiří Klem), /Josef/ Škvorecký (Jaromír Meduna), /Zdena/ Salivarová (Hana Kofránková), Ctirad /Mašín/ (Michal Zelenka), Josef /Mašín/ (Kajetán Písařovic), Milan /Paumer/ (Dan Kranich), Zbyněk Janata (Vít Roleček), Václav /Švéda/ (Kryštof Nohýnek), Honzátko, příslušník SNB (Tomáš Racek), zvukař ve studiu RAF (Jaroslav Kodeš), hlášení tlampače v němčině (Karel Weinlich).

Natočeno 29. 6. – 3. 7. 2015 (studio 31 – studio B, 14:00 – 18:00 h.). Premiéra 14. 9. 2015 (ČRo 1 Radiožurnál, 15:10 h.; ČRo Dvojka, 16:30 h. v pořadu Jak to vidíte; ČRo Plus, 9:30 h. v pořadu Pro a proti).

Lit.: Hošna, Jiří: Český rozhlas chce rozpoutat debatu o hrdinech s otazníkem, odvysílá portréty i dokumenty. In web ČRo Hrdina.cz, 8. 9. 2015 (článek). – Cit.: Herec Vlasta Burian, prezident Emil Hácha, bratři Mašínové a řada dalších jmen dodnes rozděluje českou společnost v názoru na to, jestli to byli hrdinové nebo zbabělci. Český rozhlas proto zahájí v polovině září projekt Hrdinové s otazníkem, jehož smyslem je rozptýlit černobílé vnímání osobností, které se nejednoznačně zapsaly do české historie posledních několika desítek let.

„Český rozhlas vytipoval 10 diskutovaných jmen moderních dějin a nabídne kromě detailních informací o jejich činech i spektrum často protichůdných názorů odborníků. Do debat přes sociální sítě a web zapojíme také širokou veřejnost. Stanice Radiožurnál, Dvojka a Plus odvysílají v druhé polovině září o Hrdinech s otazníkem sérii portrétů, hraných dokumentů, rozhovorů a debat,“ uvedl náměstek generálního ředitele pro program a vysílání René Zavoral.  (…)

Posluchači budou moci na webu www.hrdina.cz a na sociálních sítích o všech deseti vybraných osobnostech diskutovat a ohodnotit jejich historické vyznění. Prvními, kteří v pondělí 14. září seriál zahájí, budou bratři Mašínové.

„Když před sedmi lety dostali Mašínové Plaketu předsedy vlády, začala velmi ostrá diskuze o tom, jestli byli hrdinové nebo při svých operacích zabíjeli zbytečně. Dodnes oba tábory nenašly společnou řeč. Tyto ostré hrany bychom rádi otupili tím, že nabídneme fakta a názory v atraktivní formě a umožníme vyjádřit názor i těm, kteří se do diskuze zatím nezapojili,“ říká Ondřej Kopa, ředitel Centra vysílání Českého rozhlasu.

Součástí projektu Českého rozhlasu Hrdinové s otazníkem jsou hrané dokumenty, které zachycují klíčové okamžiky v životech deseti vybraných osobností. Scénáře vznikaly ve spolupráci s historiky, aby všechna fakta byla uvedena přesně a nevznikly žádné pochybnosti. Do hlavních rolí Český rozhlas obsadil například herce Josefa Dvořáka (ztvárnil Vlastu Buriana), Marka Daniela (role Jana Antonína Bati), Josefa Somra (role Emila Háchy) a další.

Seriál Hrdinové s otazníkem je součástí celoročního projektu Českého rozhlasu HRDiNA.CZ. Na jaře byl v jeho rámci odvysílán seriál příběhů k 70. výročí konce 2. světové války a v létě uveden seriál k 600. výročí upálení Jana Husa. V říjnu projekt vyvrcholí seriálem příběhů nazvaným Hrdinové kolem nás a velkým listopadovým Koncertem pro hrdiny v Ostravě.

Pozn. (Taurus): Na první pohled by se zdálo, že na různých stanicích ČRo běží totéž. Upřesnění vysílacího schématu (po 2 dnech vysílání):

- Vltava – 5:35
Pouze mikrohra bez komentářů (délka cca 10 minut)

- ČRo Plus – 9:30 (reprízy 21:10 a další den 3:40 v noci)
V rámci programové řady „Pro a proti“.
Mikrohra + navazující diskuse.
Celková délka cca 30 minut.

- Dvojka v 16:30
V rámci programové řady „Jak to vidíte?“
Mikrohra + názory hostů (jiných než Plusu).
Celková délka cca 30 minut.

- Radiožurnál – cca v 15:10 v rámci proudového vysílání (Odpolední Radiožurnál).
Žádná mikrohra, ale „Miniportrét“ + komentář hosta (jiného než ostatních stanicích.)
Proloženo písničkou (aby toho mluveného slova nebylo moc najednou…).
Čistá délka (bez písničky) cca 6-7 minut.

Lit.: anonym: Český rozhlas chce rozpoutat debatu o hrdinech s otazníkem, odvysílá portréty i dokumenty. In Parlamentní listy, 9. 9. 2015 (zpráva). – Cit.: Herec Vlasta Burian, prezident Emil Hácha, bratři Mašínové a řada dalších jmen dodnes rozděluje českou společnost v názoru na to, jestli to byli hrdinové nebo zbabělci. Český rozhlas proto zahájí v polovině září projekt Hrdinové s otazníkem, jehož smyslem je rozptýlit černobílé vnímání osobností, které se nejednoznačně zapsaly do české historie posledních několika desítek let.

Reakce:
To zase budou prolhané žvásty,, mamca1, 9. 9. 2015 17:16:14
ještě že Český rozhlas neposlouchám.Mašíni byli vrazi a né hrdinové.

Vrahy dávat do jednoho pytle s Burianem ,atd , vala, 9. 9. 2015 17:09:19
,ČT je příšerná žumpa !!

Lit.: anonym: Mašínové: Hrdinové odboje nebo vrazi? In web ČRo Hrdina.cz, 8. 9. 2015 (článek). – Cit.: Pro někoho hrdinové protikomunistického odboje, pro jiné vrazi, kteří neváhali zabít i bezbranného člověka. Činy odbojové skupiny bratří Mašínů dodnes rozdělují společnost.

Bratři Ctirad a Josef Mašínové se narodili do rodiny československého důstojníka a legionáře Josefa Mašína st. Podplukovník Mašín se během druhé světové války proslavil jako člen odbojové skupiny Tři králové. Oba bratři se k němu velmi vztahovali a také toužili po vojenské kariéře.

Zbraně si začali opatřovat už krátce po válce. Krátce po únoru 1948 založili odbojovou skupinu, v níž byl kromě obou bratrů Milan Paumer, Václav Švéda a Zbyněk Janata.

V září 1951 přepadli bratři Mašínové spolu s Milanem Paumerem služebnu Sboru národní bezpečnosti v Chlumci nad Cidlinou. Chtěli získat zbraně a výbušniny. Při přepadení zastřelili příslušníka SNB Oldřicha Kašíka.

Pořady o bratrech Mašínech poslouchejte ve vysílání Českého rozhlasu 14. září 2015:
05:30 Vltava – Válka bratří Mašínů (dokument)
09:30 Plus – Pro a proti
15:10 Radiožurnál
16:30 Dvojka – Jak to vidíte

Podobným způsobem přepadla skupina bratří Mašínů i služebnu SNB v Čelakovicích. Pod záminkou nehody vylákali ven příslušníka SNB Jaroslava Honzátka, kterého odzbrojili, omámili chloroformem a svázali. Odbojáři si opatřili zbraně a střelivo a následně Ctirad Mašín svázaného Honzátka podřízl dýkou.

Oba bratři byli o měsíc později zatčeni StB. Nestalo se tak kvůli přepadení policejních stanic, se kterými je tehdy ještě nikdo nespojoval, ale kvůli plánovanému útěku za hranice. Josef byl brzy propuštěn, Ctirad odsouzen na dva a půl roku, ale trest mu zkrátila amnestie prezidenta Zápotockého v květnu 1953.

Mezi tím přepadli Josef Mašín s Václavem Švédou na Chrudimsku vůz, který převážel mzdy pro zaměstnance společnosti Kovolis ve výši téměř 900 000 korun. Během akce zastřelili ozbrojeného účetního Josefa Rošického, který peníze převážel.

V září 1953 zapalovali Ctirad Mašín a Václav Švéda stohy slámy, čímž podle svých slov bojovali proti kolektivizaci. Při potyčce s místními hasiči pak Ctirad vážně postřelil Jána Leciána. Skupina bratří Mašínů prý rovněž uvažovala o atentátu na prezidenta Klementa Gottwalda, k žádné praktické realizaci ale nikdy nepřistoupila.

V říjnu 1953 se skupina pokusila přejít do západního Německa. Na území NDR ale byla odhalena a pronásledována. Skupina se však opakovaně dokázala z obklíčení prostřílet. Vážně poraněni a zadrženi byli při útěku Zdeněk Janata a Václav Švéda. Bratřím Mašínům a Milanu Paumerovi se ale podařilo dosáhnout západního Berlína.

V důsledku činnosti skupiny Bratří Mašínů zahynulo sedm lidí. Popraveni byli také dva členové skupiny a příbuzný Mašínů Ctibor Novák.

Činnost bratří Mašínů je dodnes vnímána velmi kontroverzně. Část veřejnosti a politiků je považuje za hrdiny, kteří měli právo bojovat proti komunistické totalitě všemi prostředky. Jiní je považují za vrahy a připomínají, že neváhali zabít i bezbranného a svázaného člověka. Další oceňují jejich odboj, ale nesouhlasí s prostředky, jakými jej vedli.

Po listopadu 1989 se bratři Mašínové dočkali ocenění z rukou premiéra Mirka Topolánka a mistra Alexandra Vondry. Žádný z prezidentů jim ale vyznamenání neudělil.

Hlasovat o bratrech Mašínech budete moci na těchto stránkách od pondělí 14.září 2015. V ten den zde zveřejníme i životopisné dokumentární drama.

Lit.: Radovanovič, Dušan: Osudný skeč Vlasty Buriana. In web ČRo Hrdina.cz, 8. 9. 2015 (článek). – Cit.: Král českých komiků, mistr improvizace a legenda prvorepublikového filmu. Kvůli propagandistickému skeči byl ale po válce souzen jako kolaborant.

Vlasta Burian se narodil v Liberci. V deseti letech se rodina přestěhovala do Prahy a Burian se vyučil obchodním příručím. Od mládí ho to táhlo k divadlu, vynikal ve zpěvu a také ve sportu.  Na doporučení Karla Hašlera začal poprvé vystupovat v kabaretech. Jeho kariéru ale přerušila první světová válka. Aby se vyhnul vojně, hrál po českých vesnicích, byl ale chycen a odsouzen. Po propuštění působil ve vojenské kapele.

V roce 1925 si Burian založil vlastní Divadlo Vlasty Buriana. Díky výjimečnému talentu i tvrdé píli se brzy stal nejpopulárnějším komikem v Československu. Zlatou éru pro něj znamenala 30. léta, kdy se stal hvězdou mnoha legendárních filmových komedií.

Pořady o Vlastovi Burianovi poslouchejte ve vysílání Českého rozhlasu 15. září 2015:
 
 5:30 Vltava – hraný dokument Král komiků
9:30 Plus – Pro a proti
15:10 Radiožurnál
16:30 Dvojka – Jak to vidíte

Ve své úspěšné kariéře pokračoval Burian i po Mnichovu a během okupace Československa. Otevřeným proněmeckým postojům se ale vyhýbal a nebyl členem žádné kolaborantské organizace. Burian se vyhnul i účinkování v německém velkofilmu Cyrano z Bergeracu. Přestože uměl dobře německy, zkoušku z němčiny údajně záměrně zkazil natolik, že o roli přišel.

V prosinci 1941 ovšem účinkoval v antisemitském rozhlasovém skeči s názvem Hvězdy nad Baltimorem. V pořadu parodoval tehdejšího exilového ministra zahraničních věcí Jana Masaryka, z kterého udělal alkoholika. Někteří svědkové později tvrdili, že hru sehrál záměrně natolik špatně, že Masaryka téměř nebylo možné poznat.

Přestože se dalším podobným angažmá vyhnul, stanul Burian po válce před soudem za účinkování v oné hře i za přátelení s nacisty. První soud jej osvobodil, druhý odsoudil ke třem měsícům vězení. Divadlo po válce nesměl obnovit a byl mu zabaven rozsáhlý majetek. Nějakou dobu pracoval na horských chatách.

Teprve v padesátých letech se směl Burian částečně vrátit. Hrál v karlínském divadle, vystupoval na estrádách a zvládl i několik filmů. Dřívějších úspěchů ale i kvůli podlomenému zdraví nedosahoval. Zemřel v roce 1962 na plicní embolii.

Hlasovat o Vlastu Burianovi budete moci na těchto stránkách od úterý 15. září 2015. V ten den zde zveřejníme i životopisné dokumentární drama a obsáhlý článek.

Lit.: anonym: Pavel Wonka: Poslední oběť komunistického režimu. In web ČRo Hrdina.cz, 8. 9. 2015 (článek). – Cit.: Pavel Wonka se stal poslední obětí komunistického režimu, která zemřela na následky věznění. Byl Wonka charakterní disident nebo excentrista ochotný spolupracovat i s StB?

Pavel Wonka se narodil roku 1953 v česko-německé rodině ve Vrchlabí. Otec brzy zemřel a Pavla s bratrem vychovávala matka. Vyučil se automechanikem, tíhl ale k právu. Na studium však nebyl nikdy přijat.

Wonka usiloval o přijetí k policejním složkám i k pohraničníkům. V obou případech však neúspěšně. Existuje také Wonkou podepsaný závazek spolupráce s StB. Ve filmu dokumentaristky Libuše Rudinské zaznívají prohlášení bývalých agentů a některých dalších lidí, kteří tvrdí, že o spolupráci s StB sám Wonka aktivně usiloval.

V roce 1984 byl poprvé odsouzen za rozkrádání socialistického majetku, čehož se měl dopustit krádeží automobilových součástek a poukázek na benzín. Wonka soud ostře kritizoval, za což si vysloužil trest 14 měsíců nepodmíněně, který si odseděl ve věznici na Borech.

Pořady o Pavlu Wonkovi poslouchejte ve vysílání Českého rozhlasu 16. září 2015:
 
 5:30 Vltava – hraný dokument Smrt v cele číslo 138
9:30 Plus – Pro a proti
15:10 Radiožurnál
16:30 Dvojka – Jak to vidíte

V roce 1986 se pokusil kandidovat ve volbách jako nezávislý kandidát, což bylo sice teoreticky zcela legální, ale v rozporu se státní praxí. Následovalo Wonkovo odsouzení za pobuřování (obviněn byl i z podrvracení republiky), které měl spáchat šířením letáků se svým volebním programem. Wonka byl odsouzen na 21 měsíců. Ve vězení v Minkovicích Wonku bachaři šikanovali a týrali.

Ve vězení zahájil Wonka protestní hladovku. V jejím důsledku i v důsledku týrání se vážně zhoršil jeho zdravotní stav. Po propuštění mu byl nařízen tzv. ochranný dohled, kdy se měl pravidelně hlásit na služebně SNB ve Vrchlabí. To však Wonka neplnil jak ze vzdoru, tak kvůli svým zdravotním problémům.

Po zkušenostech z věznice se Wonka rozhodl pro vystěhování do Německa. Ještě před tím byl ale zadržen kvůli neplnění podmínek ochranného dohledu a odsouzen. V dubnu 1988 Wonku okresní soud v Trutnově odsoudil k trestu pěti měsíců nepodmíněně.

Během svého věznění v Hradci Králové pak Pavel Wonka 26. dubna 1988 za dosud nevyjasněných okolností zemřel. Na jeho smrti se zřejmě podílelo celkové vyčerpání organismu v důsledku další hladovky i šikana a neposkytnutí pomoci ze strany dozorců.

Po Pavlu Wonkovi je pojmenováno několik ulic. V roce 2013 jej prezident Miloš Zeman vyznamenal medailí Za zásluhy in memoriam. O rok později měl však premiéru film Libuše Rudinské, v němž představuje Wonku jako velmi komplikovanou a problematickou osobnost, která vědomě spolupracovala s StB.

Lit.: anonym: Čeští vojáci v Afghánistánu. Hrdinové nebo žoldáci? In web ČRo Hrdina.cz, 8. 9. 2015 (článek). – Cit.: Čeští vojáci v Afghánistánu. Pro někoho mohou být obyčejní žoldáci, kteří na druhé straně světa bojují za cizí zájmy, pro druhé jsou hrdiny, kteří bojují proti teroristům z Talibanu a nasazují životy ve službě vlasti.

Českoslovenští vojáci v Afghánistánu. Pro někoho mohou být obyčejní žoldáci, kteří na druhé straně světa bojují za cizí zájmy, pro druhé jsou hrdiny, kteří bojují proti teroristům z Talibanu a nasazují životy ve službě vlasti.

Jedním z vojáků sloužících v Afghánistánu byl i praporčík Pavel Stehlík. Po maturitě na sportovním gymnáziu se přihlásil do armády. Absolvoval výcvik ve Vyškově a v roce 2010 odletěl na misi do Afghánistánu, kde působil jako zdravotník a specialista na odhalování nástražných bomb. Sloužil v Logáru u českého Provinčního rekonstrukčního týmu. Měl za úkol chránit civilní inženýry a specialisty, kteří plánovali rozvoj regionu.

Stehlík měl v terénu nacházet bomby a určovat, čím jsou nebezpečné. Informace pak předával dál pyrotechnikům, kteří na místo mohli přijet už připravení a vědomím, co je čeká. Největší problém podle Stehláka představovaly domácí bomby, které si z Talibanci připravovali prakticky doma na koleně.

Pořady o Pavlu Stehlíkovi a vojácích v Afghanistánu poslouchejte ve vysílání Českého rozhlasu 17. září 2015:
 
 5:30 Vltava – hraný dokument Zpověď dítěte mého věku
9:30 Plus – Pro a proti
15:10 Radiožurnál
16:30 Dvojka – Jak to vidíte

Po návratu z Afghánistánu domů ho ale postihlo vážné nádorové onemocnění. Jeho překonání jej motivovalo k napsání knihy o misi v Afghánistánu pod titulem „Do temnoty. Zpověď českého vojáka v Afghánistánu.“  V Afghánistánu dosud sloužilo na 5000 českých vojáků. Sedm z nich ve službě zahynulo.

Co soudíte o roli československých vojáků v Afghánistánu? Hlasovat budete moci na těchto stránkách od čtvrtka 17. září 2015. V ten den zde zveřejníme i životopisné dokumentární drama zachycující osud Pavla Stehlíka.

Lit.: Radovanovič, Dušan: Emil Hácha: Prezident neexistujícího státu. In web ČRo Hrdina.cz, 8. 9. 2015 (článek). – Cit.: Byl Emil Hácha kolaborantem, který odsouhlasil okupaci vlasti nacisty a napomohl Hitlerovi se správou protektorátu, nebo vlastencem, který se snažil dělat v rámci omezených možností to nejlepší, aby uchránil český národ od zbytečných ztrát?

Třetí Československý prezident Emil Hácha se narodil v jihočeských Trhových Svinech. Stal se respektovaným právníkem, autorem právně-teoretických děl a dokonce i poesie. Po roce 1918 stál u vzniku Nejvyššího správního soudu a v roce 1925 se stal jeho prezidentem.

Po Mnichovské dohodě a abdikaci prezidenta Edvarda Beneše jej politické špičky navrhly jako respektovaného odborníka v oboru na prezidenta okleštěné Druhé republiky. Háchova hlavní devíza spočívala ve schopnosti vést větší instituci a především v tom, že stál dosud mimo rozháranou stranickou politiku. Nestranický a dlouho i apolitický právník nevadil nikomu. Hácha se rozhodl nabízený post přijmout.

Dne 14. března 1939 jej v Berlíně donutil Adolf Hitler pod pohrůžkou zničení obrany neschopné země souhlasit se vznikem Protektorátu Čechy a Morava a začleněním republiky do Třetí říše. Hácha nátlaku podlehl. Slovy historiků Kvačka a Tomáška se tak „z převážně reprezentativního prezidenta těžce zasaženého státu změnil ve státního prezidenta státu neexistujícího“.

Pořady o Emilu Háchovi poslouchejte ve vysílání Českého rozhlasu 18. září 2015:
 
 5:30 Vltava – hraný dokument Smrt v pravý čas
9:30 Plus – Pro a proti
15:10 Radiožurnál
16:30 Dvojka – Jak to vidíte

Mezi lidem si tím vysloužil přezdívku „dědek podpisový“. Je ale třeba zdůraznit, že nebránila-li se republika v době Mnichovské krize, byla naděje na obranu v březnu 1939 prakticky nulová.

Hácha udržoval kontakt s exilem a podílel se na vzniku Národního souručenství. Zpočátku vystupoval poměrně aktivně i jako prezident, byť se jednalo často spíše o symbolické kroky. V říjnu 1939 například odmítl slib věrnosti Hitlerovi a o měsíc později protestoval proti zatčení vysokoškolských studentů. V některých případech jeho intervence skutečně pomohly.

Po atentátu na Reinharda Heydricha a popravě bývalého premiéra Aloise Eliáše přestal být Hácha schopný odolávat nátlaku nacistů i kolaborantů v čele s Emanuelem Moravcem. Hácha oficiálně odsoudil atentát i politiku Edvarda Beneše. Kontakty s exilem přerušil zřejmě v přesvědčení, že v zahraničí nerozumí vážnosti domácí situace.

V posledních dvou letech války se Emil Hácha z politiky postupně vytratil, na čemž mělo hlavní zásluhu jeho podlomené zdraví i psychické problémy a senilita. Krátce po osvobození 13. května byl zatčen a po šesti týdnech zemřel ve vězeňské nemocnici na Pankráci.

Kritikové považují Háchu za kolaboranta, který – byť z donucení – spolupracoval s nacistickými okupanty a měl podíl na úpadku demokracie již za tzv. druhé republiky. Obhájci upozorňují na jeho kontakty s exilem, na fakt, že uchránil České země od zničení válkou a připomínají některé jeho významné intervence ve prospěch nacisty zadržených. Zdůrazňují také, že v posledních letech svého života nebyl za své jednání v důsledku nemoci odpovědný.

Hlasovat o Háchovi budete moci na těchto stránkách od pátku 18.září 2015. V ten den zde zveřejníme i životopisné dokumentární drama a obsáhlý článek.

Lit.: Radovanovič, Dušan: Miloš Kopecký: Když se zbabělec vzchopí, tak to stojí za to. In web ČRo Hrdina.cz, 8. 9. 2015 (článek). – Cit.: Populární herec si zadal s komunistickým režimem, když moderoval protiemigrantský pořad. V roce 1987 ale vystoupil s kritickým projevem na sjezdu umělců, kde vyzval vládní představitele k odchodu.

Herec Miloš Kopecký se narodil v Praze v roce 1922. Kvůli židovskému původu strávil konec války v nacistickém pracovním táboře.

Po válce se stal Miloš Kopecký krátce členem KSČ, dokonce se zachovaly jeho polemické dopisy s Ferdinandem Peroutkou. Brzy byl ale ze strany vyloučen kvůli neplnění stranických povinností. Jako herec strávil největší část kariéry v divadle na Vinohradech, kde působil mezi lety 1966 – 1991. Proslavil se řadou úspěšných filmových rolí.

Kopecký trpěl vážnými psychickými problémy, které údajně pocházely z doby, kdy jeho židovská matka zahynula v Osvětimi kvůli tomu, že se s ní její manžel, Kopeckého otec, rozvedl. Sám Kopecký strávil konec války v nacistickém pracovním táboře. V pozdějším věku mu byla diagnostikována maniodepresivní psychóza.

Pořady o Miloši Kopeckém poslouchejte ve vysílání Českého rozhlasu 21. září 2015:
 
 5:30 Vltava – hraný dokument Mějte mě na talíři
9:30 Plus – Pro a proti
15:10 Radiožurnál
16:30 Dvojka – Jak to vidíte

Právě jeho popularita, enormní zvláště po vysílání legendárního seriálu Nemocnice na kraji města, vedla k nápadu, aby se stal Kopecký počátkem osmdesátých let moderátorem protiemigrantského seriálu Československé televize s názvem Krok do neznáma. Pořad se sice tvářil poměrně umírněně, ve svém principu ale hanil emigranty a přinášel zavádějící informace o životě na Západě a o podmínkách v uprchlických táborech.

Kopecký se své účasti na pořadu původně bránil, nakonec ale souhlasil. Pořad mu výrazně poškodil reputaci. Neznámí lidé mu mimo jiné posprejovali usedlost v jižních Čechách hanlivými nápisy.

V roce 1987 vystoupil Miloš Kopecký jako Národní umělec na IV. sjezdu Svazu československých dramatických umělců v Praze. V odvážném projevu kritizoval současnou politickou situaci a vyzval čelní představitele státu k odchodu z funkcí. Jeho kritický projev vysílala Svobodná Evropa a kopie kolovaly po celé republice.

Hlasovat o Miloši Kopeckém budete moci na těchto stránkách od pondělí 21. září 2015. V ten den zde zveřejníme i životopisné dokumentární drama a obsáhlý článek.  

Lit.: Radovanovič, Dušan: Od legií po normalizaci. Dlouhý život Ludvíka Svobody. In web ČRo Hrdina.cz, 8. 9. 2015 (článek). – Cit.: Statečný legionář i architekt a velitel československé armády na východní frontě ve druhé světové válce. Ale také muž, který umožnil komunistický puč a v roli prezidenta nezabránil normalizaci země po roce 1968. To všechno byl Ludvík Svoboda.

Generál a sedmý československý prezident Ludvík Svoboda se narodil v Hroznatíně na Českomoravské vysočině v roce 1895. Jelikož pocházel ze selské rodiny, vystudoval Zemskou zemědělskou školu a věnoval se i vinařství.

V roce 1915 byl odveden do rakousko-uherské armády. Na východní frontě ale přešel Svoboda ještě téhož roku do ruského zajetí a v roce 1916 se přihlásil do československých legií. Zúčastnil se zásadních bojů u Zborova i u Bachmače a absolvoval celou cestu Sibiřskou magistrálou přes Spojené státy do Československa. Do vlasti se vrátil v hodnosti kapitána.

Po válce se Svoboda krátce vrátil na rodný statek, brzy byl ale znovu povolán kvůli událostem v Maďarsku a v armádě poté již zůstal. Ve 20. letech působil na Podkarpatské Rusi a poté na Vojenské akademii v Hranicích. V roce 1938 vedl mobilizovaný prapor v Kounicích u Brna. Po obsazení republiky ubytoval Svoboda ve svém domě v Kroměříži dvě rodiny vyhnané z pohraničí.

Pořady o Ludvíku Svobodovi poslouchejte ve vysílání Českého rozhlasu 22. září 2015:
 
 5:30 Vltava – hraný dokument Křeslo pro Svobodu
9:30 Plus – Pro a proti
15:10 Radiožurnál
16:30 Dvojka – Jak to vidíte

Po 15. březnu 1939 byl penzionován a dostal nabídku stát se správcem octárny v Bzenci. Svoboda se ale zapojil do organizování domácího odboje v Kroměříži. V červnu 1939 přešel ilegálně do Polska. V té době patřil mezi nejstarší a nejzkušenější důstojníky, kteří se k odchodu odhodlali. Velel vojenskému táboru v Krakově, přes který přecházelo do zahraničí mnoho československých vojáků.

Po porážce Polska ustoupil Svoboda se skupinou více než 700 vojáků a důstojníků do Sovětského svazu. Ústup byl předem vyjednán a vojáci přešli beze zbraní. V Sovětském svazu byli internováni, ale za důstojných podmínek.

Svoboda vyjednával s tehdy neutrálním Sovětským svazem a podařilo se mu vypravit celkem 12 transportů vojáků do zemí, které bojovaly s nacistickým Německem. Po napadení Sovětského svazu se podílel Svoboda na dohodě se SSSR a organizoval samostatnou československou vojenskou jednotku. V jednotce mohli být kromě Čechů, Slováků a Rusínů i němečtí či maďarští antifašisté a (navzdory řádu československé armády) i ženy.

V hodnosti plukovníka velel Svoboda československému praporu v bitvě u Sokolova. Po osvobození Kyjeva, na němž se Svobodův prapor významně podílel, získal hodnost brigádního generála. Po neúspěšném začátku karpatsko-dukelské opera vyměnil na rozkaz maršála Koněva v čele 1. čsl. armádního sboru generála Kratochvíla. Sbor zesílený o Volyňské Čechy se v bojích vyznamenal.

Když v dubnu 1945 jmenoval prezident Beneš novou tzv. Košickou vládu, nabídl Svobodovi jako nestraníkovi post ministra obrany.

Svobodova žena Irena v protektorátu pomáhala přecházet vojákům a později u sebe ukrývala parašutisty. Po odhalení v listopadu 1941 gestapem se jí podařilo i s dcerou ukrývat až do konce války. Svobodův syn Miroslav ale zahynul v koncentračním táboře Mauthausen.

Poválečná armáda byla budována na základě všech složek domácího i zahraničního odboje. Postupně v ní ale získávali na vlivu politicky dosazovaní představitelé. V únoru 1948 zůstala armáda podle rozhodnutí Svobody i prezidenta Beneše neutrální. Svoboda nepatřil mezi ministry, kteří podali demisi a de facto tak podpořil komunistický převrat. V říjnu 1948 vstoupil přímo do komunistické strany. Nesl také spoluzodpovědnost za první čistky v řadách důstojnického sboru.

Svobodu však přesto vnímali komunisté jako nespolehlivého a váhajícího. Podporu ztrácel také ze strany Sovětského svazu. V roce 1950 jej proto z postu ministra odvolali a nahradili loajálním Gottwaldovým zetěm Alexejem Čepičkou. O dva roky později dokonce Svobodu zatkli v souvislosti s procesem Rudolfa Slánského. Na intervenci Moskvy byl ale propuštěn a dán do důchodu.

Po uvolnění poměrů v polovině padesátých let byl ale rehabilitován a stal se náčelníkem Vojenské akademie Klementa Gottwalda. Svoboda se pak angažoval ve snaze o rehabilitaci neprávem perzekvovaných vojáků. Často besedoval s mládeží o druhé světové válce a sepsal dvě knihy pamětí.

Během Pražského jara byl v březnu 1968 na návrh Alexandra Dubčeka zvolen prezidentem ČSSR. Krátce po svém zvolení jmenoval novou převážně reformní vládu. Svojí autoritou podporoval Dubčeka, přímý vliv na politiku ale příliš neměl.

Po okupaci Československa vojsky zemí Varšavské smlouvy v srpnu 1968 Svoboda intervenci jednoznačně odsoudil. Protestoval proti únosu československých představitelů do Moskvy a odmítl nový stav legalizovat. Odmítl také jmenovat navrhovanou kolaborantskou vládu v čele s Aloisem Indrou.

Svoboda odletěl do Moskvy, kde si vynutil ukončení internace československých představitelů v čele s Dubčekem a jejich zapojení do delegace. Podařilo se mu tak obnovit legální vedení strany a státu z doby před intervencí.

Spolu se všemi členy delegace vyjma Františka Kriegla ale podepsal Sověty diktované Moskevské protokoly, které de facto znamenaly popření reformní linie Pražského jara a akceptovaly invazi jako bratskou pomoc SSSR. Svoboda se však alespoň postavil za Kriegla, když odmítl z Moskvy odletět bez něj.

Svoboda nebyl schopen nastupující normalizaci čelit. Podpořil dokonce volbu Gustava Husáka do funkce prvního tajemníka. Husáka vnímal jako racionálního a energického politika (a bývalého umírněného stoupence reforem), který bude v dané situaci potřeba. Zároveň sázel na jeho zkušenost z 50. let, kdy byl Husák vězněn, s tím, že nepřipustí opakování podobných procesů.

Husák však Svobodu rychle odstavil na druhou kolej a prezident nedokázal vzdorovat normalizační likvidaci elit, ani novému nástupu cenzury. Zakázáno bylo dokonce nové vydání jeho vlastních pamětí.

Navzdory těmto událostem i mozkové příhodě ale obhajoval svůj post prezidenta a v roce 1973 byl znovuzvolen. Opakované vážné zdravotní problémy ale vedli k tomu, že ve funkci předčasně skončil v roce 1975. Jeho nástupcem se stal architekt normalizace Husák.

Zbytek života dožil po boku své ženy Ireny v Praze na Břevnově. Svoboda je oceňován jako legionář za první světové války i jako (spolu)tvůrce československé armády v Sovětském svazu za druhé světové války. Kritici připomínají jeho angažmá v roce 1948 i podíl na normalizaci po roce 1968.

Hlasovat o Ludvíku Svobodovi budete moci na těchto stránkách od úterý 22.září 2015. V ten den zde zveřejníme i životopisné dokumentární drama. 

Lit.: anonym: Dilema Krále Šumavy Josefa Hasila. In web ČRo Hrdina.cz, 8. 9. 2015 (článek). – Cit.: Josef Hasil byl legendární převaděč přes česko-bavorskou hranici, nazývaný Král Šumavy, ale také člověk, kvůli kterému skončila celá rodina v komunistických vězeních.

Josef Hasil vyrostl na Šumavě. Za druhé světové války byl nuceně nasazen v německém Pasově. V březnu 1945 ale utekl do Čech a do konce války se skrýval a působil jako partyzánská spojka.

Po válce nastoupil ke Sboru národní bezpečnosti a působil u pohraničního útvaru na česko-německo-rakouském trojmezí. Po komunistickém převratu v únoru 1948 začal převádět přes hranice lidi, ohrožené komunistickým režimem. Svoji pozici v SNB k tomu využíval.

V říjnu téhož roku byl ale Hasil na základě udání zatčen a za zločin úkladů proti republice odsouzen na devět let vězení. Byl vězněn na Borech a Českém Jiřetíně a pracoval v uhelných dolech. V květnu 1949 se mu ale podařilo se spoluvězněm uniknout a dostat se na západ.

Pořady o Josefu Hasilovi poslouchejte ve vysílání Českého rozhlasu 23. září 2015:
 
 5:30 Vltava – hraný dokument Přízrak
9:30 Plus – Pro a proti
15:10 Radiožurnál
16:30 Dvojka – Jak to vidíte

Dal se k americké zpravodajské službě, která ho kvůli jeho skvělé znalosti hraničních hor vydatně využívala. Převáděl lidi i dopravoval zprávy. V jižních Čechách vybudoval síť informátorů.

V roce 1950 zahynul při přestřelce jeho bratr Bohumil. Při jednom z přechodů byl postřelen i sám Hasil. Na základě jeho aktivit perzekvovali komunisté většinu jeho rodiny, přičemž mnoho členů skončilo ve věznicích.

V roce 1953 nechal režim postavit zábrany po celé délce hranice a převádění tak definitivně znemožnil. Josef Hasil se pak přestěhoval do Spojených států, kde pracoval jako dělník a kreslič pro General Motors.

Československý film Král Šumavy byl inspirován jeho činností a komunisté mu tím de facto vytvořili pomník. V roce 2001 byl Hasil prezidentem Václavem Havlem vyznamenán Medailí za hrdinství.

Hlasovat o Josefu Hasilovi budete moci na těchto stránkách od středy 23.září 2015. V ten den zde zveřejníme i životopisné dokumentární drama. 

Lit.: Radovanovič, Dušan: Vysoká hra Julia Fučíka. In web ČRo Hrdina.cz, 8. 9. 2015 (článek). – Cit.: Byl Julius Fučík hrdinný odbojář, který i jako vězeň dokázal vodit za nos gestapo a nikdy se nenechal zlomit, nebo komunistický propagandista, který navzdory tvrzení komunistů mluvil?

Novinář Julius Fučík se narodil v dělnické rodině na pražském Smíchově. Jeho otec – původně soustružník a ochotnický divadelní pěvec – později získal angažmá v divadle v Plzni, kde Julius vystupoval už jako malý chlapec.

Fučík studoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a v roce 1921 vstoupil do KSČ. Ve třicátých letech působil jako šéfredaktor Tvorby a redaktor Rudého práva. Zaujal především svými reportážemi ze Sovětského svazu s názvem „V zemi, kde zítra již znamená včera“, v nichž poněkud nekriticky oslavoval Sovětský svaz.

Za provolávání komunistických hesel si odseděl desetidenní politický trest a kvůli trestnímu stíhání v roce 1933 dokonce na čas odešel do ilegality. Byl považován za bohéma a lva salónů.

Pořady o Julku Fučíkovi poslouchejte ve vysílání Českého rozhlasu 24. září 2015:
 
 5:30 Vltava – hraný dokument Mluvil jsem tedy
9:30 Plus – Pro a proti
15:10 Radiožurnál
16:30 Dvojka – Jak to vidíte

Po okupaci Československa a prvním zatýkání komunistů žil nejprve v ústraní u Domažlic v domě svých rodičů, následně ilegálně přesídlil do Prahy. K paktu mezi Hitlerem a Stalinem byl kritický, nicméně plně se do odboje zapojil až po napadení Sovětského svazu.

Vydával Rudé právo, šířil protinacistické tiskoviny a snažil se organizovat odboj komunistické inteligence. V letech 1941-42 byl členem druhého ilegálního ústředního výboru KSČ.

Fučík si liboval v převlecích a rád se vydával za starého, vousatého a kulhajícího prof. Horáka. V převlecích vyrážel i na procházky po Praze, což je mu někdy vyčítáno jako zbytečný hazard.

V dubnu 1942 jej ale v bytě manželů Jelínkových zatklo gestapo. Byl vězněn na Pankráci po více než rok a vyslýchán a mučen ve smutně proslulém Petschově paláci. V cele Fučík sepsal své nejslavnější a skutečně unikátní dílo: Reportáž psaná na oprátce. Díky dvěma ochotným dozorcům se podařilo texty v celkem 167 motácích propašovat ven jeho ženě Gustě.

Jak vyplývá z Fučíkových záznamů, vydržel nemluvit sedm týdnů. Tím splnil pravidlo, podle něhož měl každý odbojář vydržet nevypovídat alespoň tři dny, aby mohl odboj zamést stopy. Pak začal mluvit, ale tak, aby odvedl pozornost od skutečně ohrožených a navedl gestapo na falešnou stopu. Jednou je prý dokonce přesvědčil, že je dovede k jednomu z předních komunistů Janu Švermovi, který už byl ovšem v té době v Sovětském svazu.

Podle svých vlastních slov hrál Fučík s gestapem „vysokou hru“. Věřil, že se mu podařilo gestapo zmást a odvést jeho pozornost od kulturního odboje (řečeno jeho vlastními slovy „všech těch Halasů, Neumannů, Olbrachtů), který se dostal do ohrožení kvůli výpovědím jiných lidí. Podle některých kritiků tím Fučík ohrožoval jiné členy odboje. Neprokázalo se ovšem, že by skutečně někdo na Fučíkovy výpovědi doplatil.

Snaha o natahování procesu až do konce války ale Fučíkovi nevyšla. V červnu 1943 byl odvezen do Berlína, kde byl odsouzen a 8. září 1943 ve věznici v Plötzensee popraven oběšením.

Po válce vytvořila KSČ z Fučíkova příběhu symbol komunistického odporu vůči nacistům. Z vydání jeho Reportáže dokonce vyškrtla část, v níž sám píše o tom, jak vypovídal u výslechů. Podle komunistických ideologů měl představovat symbol nezlomné vůle, která nikdy nezaváhala.

Po roce 1989 byly některé pamětní desky odstraněny kvůli tomu, že byl Fučík přesvědčený komunista a komunistický symbol. Nicméně v roce 2013 u příležitosti výročí 110 let od Fučíkova narození došlo ke znovu odhalení jeho sochy na Olšanských hřbitovech.

Hlasovat o Juliu Fučíkovi budete moci na těchto stránkách od čtvrtka 24. září 2015. V ten den zde zveřejníme i životopisné dokumentární drama a obsáhlý článek.  

Lit.: anonym: Jan Antonín Baťa mezi zrádcem a spravedlivým. In web ČRo Hrdina.cz, 8. 9. 2015 (článek). – Cit.: Jeden z nejúspěšnějších československých podnikatelů první republiky byl po válce označen za zrádce národa. Byl Jan Antonín Baťa zachránce Židů, nebo jen bezohledný podnikatel?

Jan Antonín Baťa se narodil v březnu 1898 z druhého manželství zakladatele firmy Antonína Bati. Ve společnosti, kterou vedl jeho nevlastní bratr Tomáš, prošel všemi výrobami, vyučil se řadě profesí a absolvoval praxe v zahraničí.

Spolupracoval na vedení podniku, řídil zásobování a zakládání zahraničních poboček. Od bratrovy smrti při leteckém neštěstí až do okupace v roce 1939 pak firmu vedl.

Měl řadu ambiciózních plánů, nejznámějšími byla dálnice z Aše do Mukačeva nebo průplav Dunaj-Odra-Labe. Po okupaci pohraničí nacistickým Německem vydal knížku Budujeme stát pro čtyřicet milionů.

Pořady o J. A. Baťovi poslouchejte ve vysílání Českého rozhlasu 25. září 2015:
 
 5:30 Vltava – hraný dokument Spravedlivý mezi národy
9:30 Plus – Pro a proti
15:10 Radiožurnál
16:30 Dvojka – Jak to vidíte

Baťa budoval pobočky firmy po celém světě. Podle některých tvrzení pak do nich záměrně posílal vybrané Židy, kterým tak zachránil život, neboť by je v protektorátu čekala smrt.

Podle tvrzení některých historiků ale Baťa vybíral pouze schopné lidi, kteří se mu hodili do filiálek. Někteří z nich byli Židé, ale jejich židovství nehrálo při výběru žádnou významnou roli. Naopak Židy, kteří pro něj neměli žádný ekonomický efekt, neváhal propouštět.

V červnu 1939 opustil Baťa zemi a odešel do Spojených států a později do Brazílie. Zde se dál věnoval podnikání. Na dálku se snažil své firmy v Evropě řídit a ovlivňovat, jeho vliv ale pomalu klesal.

Baťovské firmy v okupované Evropě vyráběly obuv pro wehrmacht a některé využívaly i nucené práce Židů. Jejich rozhodování ale mohl tehdy Baťa ovlivnit jen obtížně. Nicméně s nimi stále spolupracoval a dodával jim ze západu některé suroviny, což vedlo spojence tomu, že Baťovy závody zařadili na černou listinu podniků podporujících Němce.

Baťa ovšem zároveň finančně podporoval Benešovu exilovou válku. Po válce byl Baťa souzen jako kolaborant. Soud byl zřejmě do značné míry motivován tím, že v případě znárodnění by muselo Československo platit Baťovi astronomické odškodné. Baťa byl odsouzen k vězení a propadnutí majetku.

Jan Antonín Baťa se po válce natrvalo usadil v Brazílii, kde zakládal další firmy a města po vzoru Zlína. O řadu podniků se ale soudil se svými příbuznými. Zemřel v Brazílii v roce 1965. Jeho příbuzní usilovali po listopadu 1989 o očištění Baťová jména. V červnu 2007 Městský soud v Praze skutečně zrušil původní poválečný rozsudek.

Hlasovat o J. A. Baťovi budete moci na těchto stránkách od pátku 25.září 2015. V ten den zde zveřejníme i životopisné dokumentární drama.  

Lit.: Šinágl, Jan: Z českých médií – Ústavní soud vyhověl stížnosti Mašínové. Spor o rodinný statek pokračuje. Výsledky projektu ČRo O hrdinech s otazníkem? In web Šinágl, 1. 10. 2015 (článek). – Cit.: (…) Rozpoutat debatu o hrdinech s otazníkem se ČRo moc nepodařilo.

Dosavadní výsledky (hrdina NE/ANO), kde jsem se zúčastnil diskuse. Vynechal jsem pouze Pavla Stehlíka, Josefa Hasila a Miloše Kopeckého. Všichni jsou hrdinové až na odbojovou skupinu bratří Mašínů. Stále se potvrzuje, že nejsme národem bojovníků, proto ani nedokážeme ocenit skutečné hrdinství. Často jako hrdinu uznáváme ty, kteří jsou oběťmi boje. Těžko by byl hrdina Pavel Wonka, kdyby zabil ty, kteří ho cíleně, postupně zabíjeli.

Mašínové – 54% : 46% (47 komentářů)

Vlasta Burian – 4% : 96% ( 3 komentáře)

Pavel Wonlka – 30% : 70% (1 komentář)

Emil Hácha – 11% : 89% (2 komentáře)

Ludvík Svoboda – 29% : 71% (4 komentáře)

Julius Fučík – 35% : 65% (9 komentářů)

Jan Antonín Baťa – 19% : 81% (3 komentáře)

Lit.: Kamberský, Jakub: Otazníky nad Hrdiny s otazníkem. In Týdeník Rozhlas 42/2015 (recenze) – rozšířená verze na Panáčkovi.

Lit.: Kubalík, Štěpán: Hrdinové s otazníkem. In web DokRevue, 1. 10. 2015 (recenze). – Cit.: Štěpán Kubalík si ve svém blogu o rozhlasových dokumentech klade otázku, proč si neumíme spojit události minulé s aktuální situací. Je na vině jednoduchá schematičnost představy o hrdinství?
 
Český rozhlas v letošním roce realizuje rozsáhlý projekt s názvem Hrdina.cz. Myšlenka projektu byla inspirována především letošním šestistým výročím upálení Jana Husa a zároveň také sedmdesátým výročím Pražského povstání a ukončení druhé světové války. Součástí projektu je tak například seriál Rádio Retro 1938–1945 přinášející komentované koláže z dobového vysílání a představující málo známé příběhy z období druhé světové války. Anebo také právě probíhající hledání současného hrdiny v cyklu Hrdinové kolem nás vycházející z příběhů jedenadvaceti žijících Češek a Čechů, „kteří se rozhodli ve správný okamžik udělat správnou věc“. Nyní bych se chtěl zmínit o jiné sérii pořadů spadající pod tento rozsáhlý projekt, a to o Hrdinech s otazníkem, deseti krátkých (trvajících kolem deseti minut) hraných dokumentech, které mezi čtrnáctým a pětadvacátým zářím odvysílaly stanice Radiožurnál, Dvojka, Vltava a Český rozhlas Plus. Na Plusu byly jednotlivé díly odvysílány v pořadu Pro a proti, kdy po uvedení jednoho dílu cyklu vždy následovala debata dvou hostů. Postupně tak přišla řada na klasické „problémové“ postavy našich dějin dvacátého století, jako jsou bratři Mašínové, Vlasta Burian (pro jeho působení za protektorátu), Emil Hácha, Julius Fučík, Ludvík Svoboda či Pavel Wonka. Bohužel na žádnou hrdinku se nedostalo; máme jen samé hrdiny.

Jak uvádí sami autoři, smyslem seriálu a navazujících debat mělo být „rozptýlit černobílé vnímání osobností, které se nejednoznačně zapsaly do české historie posledních několika desítek let“. To není vůbec neambiciózní úkol. Podmínkou takovéto „dekonstrukce“ by ovšem ze všeho nejdříve mělo být přestat uvažovat v kategoriích „padouch, nebo hrdina“ a zaměřit se spíše na jednotlivé činy, motivace k nim a dobové souvislosti. To se většině dílů seriálu více méně daří. Soustředí se na kritické období života zvolené postavy a pokouší se, nakolik jim to velmi úsporná stopáž dovolí, umožnit posluchači zapojit vlastní představivost, postavit sebe sama na její místo a posoudit povahu jejích činů. V této souvislosti ale působí rozporuplně anketa na internetové stránce každého dílu (např. zde o bratrech Mašínech), v níž mají posluchači možnost hlasovat, zjednodušeně řečeno, opět na prosté ose dobro–zlo a jakékoli jemné nejednoznačnosti jdou stranou.

Nicméně pokud jde o naplnění snahy „rozptýlit černobílé vnímání“ historických postav, naráží seriál na jedno podstatné omezení. A tím je představa o povaze morálního dilematu, kterému musí hrdinové čelit. Až na díl o Pavlu Stehlíkovi, českém vojáku na misi v Afghánistánu v roce 2010, mají všechny sledované činy obdobnou povahu: jde o rozhodnutí učiněná v situaci, kdy je strana zla jasně identifikována. Z našich moderních dějin si tvůrci seriálu celkem tradičně vybírají dva takové nepřátelské režimy: nacistické Německo a totalitní komunistický stát. Jednotlivé postavy jsou tudíž posuzovány v podstatě pouze podle toho, nakolik se dokázaly této nepřátelské síle postavit na odpor (anebo naopak jí podlehly) a zda zvolené prostředky byly adekvátní. Typickým příkladem je Vlasta Burian přemítající o svém selhání, když přijal roli Jana Masaryka v nacistickém propagandistickém rozhlasovém skeči Hvězdy nad Baltimorem. Anebo Miloš Kopecký meditující nad svojí účastí v režimním televizním dokumentu o emigraci. Oba podlehli v kritickou chvíli nátlaku ze strany protivníka, neobstáli a následně svých činů litovali, případně se je snažili odčinit. V tom spočívá jádro nejednoznačnosti jejich hrdinského statusu: nedokázali obstát vůči nátlaku nepřítele bezvýjimečně.

V seriálu se tak nesetkáme s případem, kdy by předmětem dilematu bylo rozhodnutí, co je vlastně vůbec správné učinit, čeho se vyvarovat a podle jakých základních hodnotových ukazatelů se lze v takové situaci ještě orientovat (do jisté míry se snad vymyká případ prezidenta Háchy, ale jeho situace je vykreslena jako postrádající skutečnou možnost volby). Je pozoruhodnou shodou okolností, že rozhlasový „rok hrdinů“ připadl právě na letošek, kdy je celá Evropa včetně naší země vystavena novému historickému dilematu, který nás nutí zaujmout stanovisko. Současná imigrační vlna z Blízkého východu nabízí příležitost osvědčit, jaké zásady skutečně vyznáváme. Nejedná se o situaci, která by nás stavěla do opozice proti jednoznačně vymezenému nepříteli, kterého je nutné porazit (jak je tomu u většiny vybraných hrdinů s otazníkem). Zde se musíme opřít o vlastní úsudek a empatii. Náš postoj vůči uprchlíkům by se měl orientovat základním smyslem pro solidaritu s potřebnými a pro lidskou důstojnost, která by měla být uznávána zcela univerzálně.

Je tedy trochu nešťastné, že zaobírání se hrdinskostí činů postav naší minulosti není s to oslovit naše dnešní rozhodování a jednání: ani z dokumentů samotných, ani z navazujících debat není nijak zřejmé, jaké poučení bychom si mohli odnést ze sledování jejich osudů pro naši současnost. A většinové postoje obyvatel naší země, včetně jejich politických reprezentantů, potvrzují, že jsme si skutečně nic neodnesli. Domnívám se, že z velké části je na vině právě příliš schematická představa o povaze odvážného či hrdinského činu, která spočívá v odolání nátlaku přicházejícímu zvenčí, od jasně daného nepřítele, a nikoli v překonávání vlastních předsudků a v ochotě skutečně se spolehnout na základní hodnoty, o kterých si namlouváme, že je vyznáváme. V této souvislosti se hodí připomenout analogii, která se dostala v poslední době do oběhu právě v kontextu debat o uprchlické vlně: na jednu stranu oslavujeme Nicholase Wintona jako hrdinu, ale jakoukoli spojitost jeho zkušenosti s naší přítomností si nepřipouštíme.
 

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Na první pohled by se zdálo, že na různých stanicích ČRo běží totéž.
Upřesnění vysílacího schématu (po 2 dnech vysílání):

- Vltava – 5:35
Pouze mikrohra bez komentářů (délka cca 10 minut)

- ČRo Plus – 9:30 (reprízy 21:10 a další den 3:40 v noci)
V rámci programové řady „Pro a proti“.
Mikrohra + navazující diskuse.
Celková délka cca 30 minut.

- Dvojka v 16:30
V rámci programové řady „Jak to vidíte?“
Mikrohra + názory hostů (jiných než Plusu).
Celková délka cca 30 minut.

- Radiožurnál – cca v 15:10 v rámci proudového vysílání (Odpolední Radiožurnál).
Žádná mikrohra, ale „Miniportrét“ + komentář hosta (jiného než ostatních stanicích.)
Proloženo písničkou (aby toho mluveného slova nebylo moc najednou…).
Čistá délka (bez písničky) cca 6-7 minut.

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)