„Já chci!“ Absurdní strhující horor

Přidal: Premek |

Listopad 21, 2017

(Marie N’Diaye: Hilda)

Zveřejňujeme rozsáhlou recenzní reakci, která přišla do e-mailové schránky Panáčka v říši mluveného slova a pod kterou se podepsal pan Karel Koryntka.

S potěšením a úžasem jsem zaregistroval trefu do černého v žánru, o nějž se soudobí autoři rádi ale neúspěšně pokoušejí – v absurdním dramatu. Toto zadání zdánlivě dovoluje předložit libovolný obsah, čím bizarnější a neuspořádanější, tím jaksi lépe, domnívá se autor ale místo absurdna mu vychází nesmysl, místo gradace a vtipu v opakování jen urputná trapnost. Absurdní umění totiž logiku naopak vyžaduje a o vtip neusiluje. Snaží se odhalit a ukázat člověka velmi často ve stavu bezmoci a jiné nouze, kdy marně bojuje (či nebojuje) s nepřízní systému. Tím odhaluje jak chyby systému, tak hodnotu člověka, který se stává hříčkou okolností, jimž se musíme smát, ale zároveň také v úzkosti děsit. Český člověk i čtenář má pro vnímání absurdna dobrý nos, autor skvělých absurdních her, Václav Havel, byl dokonce naším prezidentem.

Na Vltavě jsme nyní slyšeli absurdní perlu v rámci cyklu „Současná hra“. Autorkou je Francouzka s africkými kořeny Maria N’Diaye. Ve své hře Hilda popisuje proces postupného podmaňování zprvu nezávislého člověka až do úplného ovládnutí, oddělení od vlastní rodiny a mentální vztahové likvidace. Titulní postavou je paní Lemarchandová reprezentující typ úspěšné bohaté podnikatelky nebo ženy podnikatele, zvyklé získávat vše, co si přeje. Je ve svém zbytnělém egoismu šílená, ale společensky dobře postavená a osobně schopná dotáhnout své patologické chutě až do konce. Jejím novým objektem zájmu je nastupující pomocnice Hilda. Naoko jde o placenou pomoc v domácnosti, avšak od prvních vět cítíme něco mnohem zásadnějšího a nehezkého. Podnikatelka si uzurpuje právo svého zaměstnance úplně vysát, ovládnout duši i tělo své nevinné společnice. Vzrušení madame Lemarchandové, její zvláštní požadavky, její lži a zneužívání svého postavení, její netajená nestydatost, s níž překračuje povinná občanská tabu, její bytostná touha po nepřípustném (chci Hildu oblékat, líbat, ostříhat) a neschopnost respektu (Hilda je přece moje) z ní dělají postavu skutečně odpornou a z dramatu nepříjemný, strhující horor.
Autorka s mimořádnou účinností předvedla lidskou bytost vyprodukovanou kulturou blahobytu, konzumu, úspěchu, moci, peněz. Tato zrůda nezná nic než vlastní, již ani ne tradiční prospěch (toho je také dávno sytá), nýbrž úchylné jemné hnusné povyražení, které s chorobnou vynalézavosti a absurdní důsledností chystá.

Ve vyšší rovině dává drama rovněž odpověď na otázku, jak je možné, jakým způsobem společenský systém ničí jednotlivé osudy a lidi, když přece v každém systému rozhodují zase jen lidé? Lidé přece v každém systému stojí vždy spolu vedle sebe a sobě naproti, jak může neživý systém ničit lidské životy? Inu právě tak: neživý systém vyprodukuje živé zrůdy, které za něj odvedou špinavou práci. Zrůdy ubohé a prázdné, neschopné citu ani k vlastním dětem (ty zatracené děti, říká Lemarchandová), avšak mocné ve svém zvolání „já chci“. Já chci Hildu! Podobně jako jiná historická zrůda, císař Nero, volal „já chci vidět hořet Řím“. Podobně jako jiní. Já chci Irák. Já chci Sýrii. Já chci Evropu. Já chci svět…

V titulní roli zazářila Helena Dvořáková. Její paní Lemarchandová je přesvědčivě reálně šílená, vhodně absurdně přehnaná a trvale neodbytně nepříjemná jako komár. Její výkon graduje s gradací obsahu, místy pak náhodně i přiznává svou bídu (jsem ubohá, ponižuji se) avšak i náznaky sebereflexe používá obratem k manipulaci.

Hilda samotná ve hře nevystupuje. Hildin manžel Frank pak není tolik přesvědčivý, spíše vinou předlohy. Tato postava do absurdního schématu poněkud nezapadá a odhaluje slabší autorčino místo. Muž vystavený konkrétnímu patologickému nepříteli by se patrně bránil jednoduše, přinejmenším muž s hlasem herce Jana Hájka. Místo, kdy Lemarchandová bezmocnému Frankovi definitivně odvádí partnerku a opakovaně zní pouze Frankovy hrubé nadávky (do hajzlu, do hajzlu, hovno), je v dramatu nejslabší, jako vždy když z neschopnosti vést postavu sáhne autor k expresívům.
—
Smyslem umění a literatury je reflektovat dobu, zachytit její traumata, pomoci čtenáři i společnosti samé se v nich zorientovat, případně, alespoň ve fantazii, hledat řešení. To poslední autorka ani nezkusila a doplatila na to nepodařenou vedlejší postavou. To první, tj. reflektovat společnost, všimnout si podstatných rysů, vidět, varovat, to zvládla způsobem mistrovským a zaslouží jedničku.

Názory a komentáře