Anketa o rádiovém umění (2009)

Přidal: rickie |

Září 16, 2012

V anketě časopisu Souvislosti byli dotázáni :
Bureš, Doležal, Dudík, Faltýnek, Feriancová, Goldflam, Halas, Horňák, Hraše, Jahodová, Janáč, Janoušková, Jiřička, Jurman, Klestilová, Koníř, Malý, Novotný, Pekárek, Rataj, Rathouská, Sedláček, Typlt, Vedral, Vojtěchovský, Vrzák, Železný

Otázky zní :
1. Jaké jsou hlavní tendence soudobého rádiového umění?
Jaká je přítomnost a budoucnost rozhlasové hry?
2. Setkání s kterým rozhlasovým tvůrcem – autorem, dramaturgem, hercem, režisérem, technikem atd. – pro vás bylo kromobyčejně inspirativní?
_________________________________________________________________
Odpovídají:
Michal Bureš
(režisér, dramaturg, pedagog, Český rozhlas Olomouc, DiFa JAMU Brno)
1. Rozhlasové umění je svébytnou odnoží toho, čemu říkáme slovesné umění. To, že pracuje toliko se slovem, pro něj však není handicapem, ale předností. Není optimálnější prostor, ve kterém by se dala zobrazit nejniternější myšlenková hnutí, záchvěvy duše… a zároveň prostor, ve kterém se bez jakýchkoliv pochybností můžeme ocitnout v dramatických akcích odehrávajících se mimo náš čas a prostor. Rozhlasové umění je tedy především uměním, které skrze textovou partituru pracuje s detailem a fantazií.
Jako každý text má svůj slovní a pod ním myšlenkový plán, tak i každá rozhlasová realizace (počínaje krátkou povídkou a hrou konče) má své formální a myšlenkové ztvárnění, své tělo a duši. Pokud se tvůrcům zdaří dát obojí do harmonie, posluchač výsledek obvykle pojmenuje: „Moc pěkně natočené.“
Převládne-li však při realizaci formální ztvárnění (provedení nad interpretací, řemeslo nad tvorbou), dochází k disharmonii. Na kopečku zářivě zeleného pažitu stavíme vyprázdněný antický letohrádek z bílého kamene s fortelně vyklenutou kupolí. Slova uplývají kolem uší, k nim se přidávají zvukové a hudební plány. Nejde o celistvý, jednolitý výtvor, je to zkompletovaná mozaika. Technické zázemí dnes umožňuje vytvořit ji v ekonomicky ještě akceptovatelném intervalu. Z rukodělné výroby se stává průmysl.
Potřebuje však posluchač dílo „s názorem“? Není pro něj dostačující dílo postavené na provedení? – Jistě že je dostačující. Stejně jako je pro něj dostačující střední proud pop music. Odreaguje se u něj, zanotuje oblíbený refrén…
Současné rozhlasové umění trpí dvěma neduhy. Stále chybějí autoři, kteří by se psaní pro rozhlas soustavně věnovali, pochopili jeho specifika, propadli jeho kouzlu. Situace se pozvolna proměňuje k lepšímu. Jak na DAMU, tak na JAMU jsou ateliéry, které se rozhlasové dramatice intenzivně věnují, a mladí autoři se díky nim k rozhlasu začínají pozvolna obracet, jako médiu mu důvěřovat a ve své tvorbě s ním počítat jako s neopakovatelným prostorem sdělování, který stojí za to využívat.
Druhým neduhem je nedostatek tvůrců – realizátorů. Ti, kteří tvoří, již sice nejsou vnímáni (jak tomu bylo ještě před pár lety) jako nutné zlo, které vysává rozhlasový rozpočet, ale zároveň jsou v pozici lidí, kteří musejí v co nejkratším čase odvést co nejvíce práce, aby svou produktivitou opakovaně prokazovali svou opodstatněnost. Je tedy na zvážení, zda se v tomto kontextu nepokusit na tvorbu podívat jako na místo, kde se vytváří, a ne vyrábí, kde se sděluje, a nikoliv snímá, kde se vytvářejí „věčné hodnoty“, které lze kdykoliv znovu (tentokrát jen za provozovací honoráře, tedy relativně levně) bez obav nasadit do vysílání a ony budou k našim následovníkům promlouvat.
To není utopická vize, to je zkušenost, kterou lze prožít při poslechu mnoha her a pořadů natočených před lety, v nichž duše s tělem souzní.
2. Se všemi, kteří takto uvažovali a dnes bohužel promlouvají „jen“ skrze svá díla. A zejména pak s těmi, kteří takto uvažují dnes, v globální době, kdy stále méně závisí na místě vzniku díla a stále více na jeho kvalitě, protože transport z místa A do místa B trvá vteřiny; v době, která se považuje za věk komunikace, ale hovořit v ní umějí jen někteří a vysvětlovat a zaujímat postoje jen někteří z některých. Naštěstí jich není málo. A ti mě obohacují.

Miloš Doležal
(básník a redaktor, Český rozhlas 3- Vltava)
1. Je to podobné jako v jiných uměleckých oborech (výtvarné umění, film atd.) – nové technologie skýtají překvapivé možnosti, přístupy, postupy, průniky, finesy, zvukové i tvarové hnětení. Na druhou stranu se vytrácí řemeslná dovednost, důkladná propracovanost, odpovědné hledání, řekl bych i cosi jako hřejivost. A jako by se ztrácela – ve jménu bohyň autenticity, otevřenosti a spontaneity, pod fanglemi subjektivizace – i možnost vyprávět příběh. Je ostatně nápadné, jak většinu současných autorů her, rozhlasových i divadelních, přitahují okrajové sféry života (v jeho nejprivátnějších polohách, psychických i fyzických deviacích apod.). Posluchač či divák je tak odsouzen – v lepším případě – k voyeurství. A k rozhlasové současnosti a budoucnosti? Pořád platí známá pravda, že ucho jde víc směrem dovnitř (a oko směrem ven) – v převládajícím hluku, vizuálnosti a vůbec přežranosti všeho druhu bude v lidech stále existovat či doutnat touha po určitém meditativním ztišení, po silném básnickém slově, po neunikavém naslouchání vyprávění (mýtů i tónů). V rodném listě rozhlasu a dramatického umění je toto bytostně přítomno – stačí jen kopat v zanesených studnách.
2. Spolupráce, nahlížení „pod ruce“ a přátelské stýkání s režiséry a tvůrci Josefem Schwarzem-Červinkou, Josefem Melčem, Otomarem Krejčou; z literární redakce s Rudolfem Matysem, Janem Halasem, Pavlem Šrutem, z „mladších“ s Hanou Kofránkovou, Markétou Jahodovou, ze zvukových mistrů s Romanem Špálou. Erudice, vnitřní zážeh, vášnivost, vzdělanost, rozkrývání textu, kladení palčivých otázek, věrnost tradici a přeci vždy nové nahlédnutí. A z poslední doby spolupráce s hercem Oldřichem Kaiserem – možnosti hereckého umění v pestrých rozhlasových škálách.

Dimitrij Dudík
(režisér, Český rozhlas 3- Vltava)
1. Současnost? Vnímám paralelu s divadlem. Tam se jaksi přešlapuje na místě, režiséři často przní klasiky rádoby originálními nezdůvodnitelnými nápady, inscenátoři z bezradnosti převádějí na jeviště filmy a televizní seriály. Myslím, že je to tím, že v podvědomí tvůrců chybí nutnost vypořádat se se zásadními tématy. Prostě chybí kvalitní texty. A řeší se to samoúčelnou formální jevištní samohanou, která se vydává za výsostné umění. V rozhlase stojí tvůrci, ať už si to přiznají nebo ne, před podobným problémem. Kvalitní český původní rozhlasový text je vzácností. Do rozhlasové podoby se adaptují divadelní hry, přebírají a překládají se rozhlasové hry, které již byly v jiných zemích natočeny a už zazněly na evropských soutěžích. Tak trochu olízané vdolky. Na oněch zmíněných soutěžích, ať už se jedná kupříkladu o Prix Italia nebo Prix Europe, vévodí styl výrazného přezvučení, zvuků se používá hodně, jsou nahlas a často na úkor textu a hereckých výkonů. Otázkou je, zda tento trend slepě následovat. Myslím, že je jen věcí času, kdy někdo ve světě objeví, že je úžasně moderní a avantgardní rozhlasová hra pomalá a tichá, s minimem nebo úplně bez hudby a zvuků, s poutavým příběhem, perfektními hereckými výkony, dobře napsanými postavami a kvalitně postavenými situacemi, akcentující atmosféru a hluboký vnitřní prožitek.
Myslím, že se v Českém rozhlase tímto stylem zaplaťpánbůh pořád ještě dost točí, někteří tvůrci to ještě nezapomněli. A zároveň vznikají věci, které jsou co se týče soundu velmi „trendy“. V současné době prostě neexistuje určující styl. Vznikají inscenace formálně rozrůzněné, jednotliví režiséři často natočí kupříkladu tři inscenace, z nichž každá je stylově někde úplně jinde. Což zase přináší jistou pestrost a rozmanitost, řekl bych, že to musí být pro posluchače docela zajímavé.
A budoucnost? Myslím, že se časem objeví nějaký výrazný impuls, který tvůrce hromadně strhne určitým směrem. Zatím si jej ale ani nedovedu představit.
2. Režiséři Jiří Horčička, Josef Melč, Josef Henke, Josef Červinka; většina jejich rozhlasových inscenací má pořád co říct, je současná; uměli točit skvěle, nadčasově; zvláště mne oslovují jejich inscenace ze šedesátých let, ty hry nestárnou a dodnes mě fascinují. Výsledný sound nahrávaný na pásy a vytvářený dalo by se říct doslova na koleně byl často mnohem zajímavější než to, co točíme do počítačů s nesrovnatelně lepšími technickými vymoženostmi dnes.

Vilém Faltýnek
(redaktor a dramaturg, Český rozhlas 7- Radio Praha)
1. Současná rozhlasová hra v Česku je nepřesvědčivá. Trpí zarážejícím nedostatkem hudebnosti, i vrcholným nahrávkám chybí rytmická a dynamická přesnost, pozornost k agogice a formě díla. Zvuk se v rozhlasové hře stále snižuje na úroveň kulisy, ilustrace, významově méněcenného prvku. Nedokonalé je i zpracování ze strany technických profesí. Interpretace příliš často padá na úroveň rutiny a přibližnosti, jako by se točilo na první dobrou. Jen pro příklad, v zahraničí je běžné natáčení v exteriérech, které mimořádně pozvedá zvukovou i hereckou úroveň díla. U nás se ale tato metoda nepoužívá, po několika pokusech v šedesátých letech byla snad pro „přílišnou náročnost“ opuštěna. Rozhlasové umění se uzavřelo mezi nepočetnou skupinu tvůrců, potenciální nové zájemce odlákala rozvíjející se audiovizuální mediální sféra. V polovině devadesátých let situace vyústila do stagnace, v níž se rozhlasová hra jako dominantní projev českého radioartu nachází dodnes. Vím, že jsou v posledních letech v rozhlase jednotlivci, kteří velmi usilují o změnu situace, ale nástup změn je pozvolný a jejich směr zatím není průkazný. V objemu vysílání se jednotlivé inovativní momenty ztrácejí.
Vedle toho radioart ve své zvukové (ne-slovesné) podobě u nás dlouho téměř neexistoval. Od šedesátých let se objevoval jen ojediněle, spíš jako kuriozita. Pokusy o soustavné rozvíjení selhaly (Experimentální studio v Liberci, Audiostudio při pražském rozhlase), větší pozornosti se radioartu začalo dostávat až v devadesátých letech v redakci dokumentární tvorby pod vedením Zdeňka Boučka, který navazoval na amatérskou tvorbu tzv. lovců zvuku. Širší a erudovanější koncept přinesl hudební skladatel Michal Rataj, který v roce 2003 založil rozhlasový pořad PremEdice Radioateliéru a cíleně začal kultivovat rozhlasové prostředí pro uměleckou zvukovou tvorbu. Na základě kontaktů se zahraničím vytváří a inspiruje okruh spolupracovníků a tvůrců a kontinuální produkce jeho tvůrčí dílny trvá už pět let.
Nejbližší úkol dramatického rádiového umění vidím v prolínání a vzájemném obohacování se zvukovými formami radioartu. Rozhlasová hra se může inspirovat emancipovaným zvukem radioartových kompozic. Pokud jsou jejich autory umělci s hudebním zázemím, je tu i nejpřímější a nejorganičtější zdroj a zprostředkovatel muzikálních principů. Předností zvukového radioartu je i autorský, osobně zaujatý přístup tvůrců. Autenticita nahrávek v některém typu kompozic. Flexibilní pole radioartu je schpno pojmout i nejrůznější experimenty a stát se například laboratoří antropologické práce s hlasem a výrazem a prostorem pro rozvíjení hereckých prostředků.
Na vyšší uměleckou úroveň pozvedá rozhlasovou hru i zdravá eklektičnost, využití fungujících principů z jiných umění, kromě hudby i inspirace filmem a jeho střihovými technikami, přebírání postupů divadelního dramatu a poezie, čerpání z rezervoáru námětů a témat umění, která pracují se slovem, která více komunikují se současníky a v nichž probíhá ostřejší pohyb mezi tvůrci, vnímateli a kritikou. To může rozhlasové hře znovu získat respektované místo v soudobém umění.
2. Rozhlasová hra může být jakýmsi mentálním hřištěm. Oprošťuje se od vizuální dimenze prostoru, od popisnosti. Limity jsou tam, kam jsme schopni dojít svobodnou imaginací v materii hlasu a zvuku. Není v principu odepřeno nic, žádná lidská zkušenost, žádné sdělení. Rozhlasová hra umí být napínavá jako filmový thriller, emocionální jako hudba a myšlenkově jemná jako báseň. Bohužel dnes většinou není. Ale vzpomínám na jednu z výjimek. V roce 2005 nastudoval v brněnském studiu Českého rozhlasu divadelní režisér J. A. Pitínský hru Ivy Klestilové Konec. Byla to jedinečná inscenace: se silným tématem, múzická, rytmická, herecky přesná a sugestivní.

Vanda Feriancová
(divadelní a rozhlasová dramatička, dramaturgyně Slovenského rozhlasu)
1. Rozhlasové umenie, konkrétne hra, je veumi intímna záležitosť, a preto nie je sprofanovaná. Poslucháči sú väčšinou introverti, ktorí nevypisujú nadšené ódy ani hanopisy do redakcií. Spätná väzba potom neexistuje a vzniká dojem, že rozhlasová hra nie je populárna. A práve na túto svoju prirodzenosť dopláca pri rozdeuovaní peňazí na tvorbu. Preto sa vždy akákouvek minulosť, prítomnosť či budúcnosť rozhlasovej hry ako takej, žiau, meria aj počtom finančných prostriedkov, ktoré sú na ňu v danom médiu v istom čase vyhradené….
2. Pre mňa bol vždy mimoriadne išpiratívny slovenský rozhlasový génius Viktor Lukáč, režisér „zvukohier“, ktorý mal tendenciu používať textovú predlohu iba ako libretto. Ktorúkouvek z jeho nahrávok vrelo doporučujem do pozornosti všetkým, ktorí sa zaujímajú o moderné spracovanie rozhlasového textu, pretože pán Lukáč bol moderný už pred 30 rokmi.

Arnošt Goldflam
(režisér, herec a dramatik)
1. To je ovšem otázka spíše pro teoretiky rozhlasové tvorby. Já jsem se léta, jako divadelník, zabýval vedle slova také zvukem, jednáním atd. a ovšem také obrazem. V práci pro rozhlas jsem tuto složku musel eliminovat a to je na jedné straně problém a na druhé, jak se říká, výzva. Začalo mě to zajímat, nutilo to člověka přemýšlet a formulovat přesněji, soustředit významy hlavně do jazyka, do toho, co a jak se tu sděluje. Tam je pak třeba vložit také například emoce, paralelní roviny sdělení, jiná temata a pak ovšem je možno věci umocnit dalšími zvuky, hudbou, hrou s prostorem atd. při vývoji rozhlasové techniky.
Čili, upřímně řečeno, nepřemýšlel jsem tolik o obecných tendencích, ale o tom, co chci vyjádřit, o čem chci a potřebuju psát a co je svým obsahem, tématem, smyslem vhodné právě pro toto médium, pro rozhlas. Pro mě bylo vždycky prioritou sdělení, téma, výpověď, pak teprve prostředky. Vlastně by se dalo říci, že téma textu si samo o zvolené prostředky řeklo. A tak já ani moc nepřemýšlím o přítomnosti a budoucnosti rozhlasové hry, snad jedině v tom smyslu, aby technika, ty zmíněné prostředky, ty okolnosti, jak se věci realizují, aby to bylo na úrovni dobových možností. Jinak je autor, tak jako tak, posedlý určitými příběhy a zážitky a formami, které cítí jako adekvátní a nezbytné, a to jsou také důvody, proč se tomuto žánru věnuje, aspoň doufám. Samozřejmě doufám, že v mediální konkurenci si rozhlas zachová své, snad nezaměnitelné, místo.
2. Dovolil bych si tu uvést několik jmen. Předně vedoucího literárně-dramatické redakce brněnského rozhlasu Tomáše Sedláčka, který mě vlastně k práci pro rozhlas přivedl a je po léta inspirátorem a přátelským – i když kritickým – soudcem mé autorské a občas i režijní práce.
Ochotně a velice rád spolupracuji jako herec s režisérem Dimitrijem Dudíkem, pod jehož vedením jsem se podílel na krásných a náročných textech, mimo jiné na Kafkovi, Poláčkovi, Wernischovi a Trojakovi. A nakonec bych rád zmínil herce Josefa Karlíka, který umění rozhlasové práce mistrně a pro mě nedostižně ovládal.

Jan Halas
(spisovatel a dlouholetý redaktor Českého rozhlasu 3-Vltava)
1. Jedno je jisté: tvorba širokých dramatických „pláten“ je minulostí. V tomto směru nemůže rozhlas konkurovat filmu nebo televizi. Už z tohoto důvodu je minulostí rovněž masovost poslechu. Rozhlasové dramatické umění má již řadu let tendenci stát se komornějším a jaksi intimnějším, ať už jde o dramatizace literárních předloh nebo o původní tvorbu. O budoucnost nemám starost. Současná technická dosažitelnost poslechu (autorádia, CD přehrávače, počítače atd.) rozšiřuje možnosti. Zdá se také, že navzdory tomu, že vedení Českého rozhlasu eliminovalo počet dramaturgů na absolutní minimum, probouzí se rozhlasová hra z mrákot pouhých dramatizací literárních předloh a adaptací divadelních her. Mladá autorská generace se hlásí o slovo.
2. Vzhledem k tomu, že jsem se celý život nezabýval téměř ničím jiným než rozhlasem, bylo by těch inspirativních jmen velmi mnoho. Ve všech jmenovaných profesích uvedených v otázce zvolím tedy jen jedno – Ludvík Kundera, Rudolf Matys, Karel Höger, Josef Melč, Radek Nikodém.

Róbert Horňák
(divadelní a rozhlasový režisér, Slovenský rozhlas)
1. Rozhlasové umenie bojuje o svoje prežitie… skoro ako vždy. No v súčasnosti okrem „vizuálnej“ konkurencie bojuje aj s materským – verejnoprávnym – priestorom.
A tak sa aj rozhlasová hra v našich zemepisných končinách stáva nechceným dieťaťom pre verejnoprávny rozhlas: je „drahá“ a „staromilská“. Postupne ju vytlačia „mladé, kratšie, dynamické formáty“. Postupne… aj archív treba poriadne využiť.
Ak zlyháva verejnoprávny rozhlas ako zákonný garant tvorby a prezentácie rádiového umenia, treba veriť v skoré etablovanie nezávislého prostredia, ktoré aspoň sčasti umožní a podporí audio tvorbu. Naivné? Ak si uvedomíme napríklad, že objem reklamy na internete už v mnohých krajinách prevýšil objemy reklám v rádiách, ukazuje sa cesta aj pre nezávislé umelecké audio produkcie v trochu inom svetle. Som presvedčený, že rozhlasové hry, umelecké dokumenty, pásma, čítané knihy, rôzne akustické kompozície a iné audio žánre si nájdu svoju cestu aj do priestorov a technológií dnes ešte skoro výlučne vyhradených pre populárnu hudbu. Nikdy nie masovo, ale o to kreatívnejšie a individuálnejšie…
2. Pre mňa je inšpirujúce každé stretnutie tvorivého a realizačného tímu, pri ktorom sa stále nadšení profesionáli túžia „hrať“ a zároveň byť zodpovední za každú „vyrobenú“ minútu. Vzrušuje ma spoločné huadanie hraníc medzi snom a realitou, autenticitou a štylizáciou, fikciou a dokumentom.

Jiří Hraše
(rozhlasový režisér a teoretik, pedagog)
1. Nepostřehl jsem v současné rozhlasové tvorbě zřetelné tendence, krom individuálního hledání vlastního rukopisu. Je ovšem pravda, že tato tvorba je dnes ve stadiu sbírání sil.
Rozhlasová hra, vlajková loď rozhlasové tvorby, získala nedávno několik různých podnětů dramaturgických, metodických a organizačních, které osvěžily její produkci. Ještě před pár lety měla dramaturgie jedinou tendenci: soustavně uvádět dílo Shakespearovo. Dnešní doba možnosti dramaturgie uvolnila, ale žádné záměrné směřování, alespoň se mi zdá, nenabídla. Režie je charakterizována dobrým řemeslem, ale na výsledky dnes už legendárního souboru osobností šedesátých let, jako byli Horčička, Henke, Červinka, Berger, dosahuje dnes po mém soudu jen Hana Kofránková.
Ale navzdory době, která tvorbě není nejpříznivější, tu – jak to vypadá – klíčí určitá snaha a vůle, které by mohly přinést výsledky. Prognózy do budoucna jsou v nejisté chvíli ovšem nejisté. V každém případě musí rozhlasová tvorba zpracovat mnoho různých současných podnětů včetně digitálního vysílání a mnoho překážek včetně vlivů seriálového herectví.
2. Inspirativně na mne vždycky působil režisér Josef Henke, bytostně rozhlasový člověk s hlubokým vztahem k mluvenému slovu a s citem pro hudební i nehudební zvuk. Byli s režisérem Horčičkou komplementární: kde Horčička v práci postupoval z vnějšku do hloubky, Henke pracoval z hloubky k vnějšímu tvaru. Vyjadřoval se jednoznačně jemnou a ostrou čarou a přesně volenou barvou. Byl doma v alchymii zvuku i obrazu: v rozhlase, v televizi, na jevišti, na gramodesce i v syntetické obrazové technologii. Ten široce rozepjatý tvořivý záběr držela pohromadě bohatá představivost a citlivá duše.

Markéta Jahodová
(režisérka, Český rozhlas 3- Vltava)
1. Na stanici ČRo3- Vltava, pro kterou pracuji, je hlavním cílem nabídka kvalitních uměleckých rozhlasových pořadů z hudební i slovesné oblasti, uspokojující posluchače, očekávajícího nejnáročnější umělecké žánry a tvary i toho, kdo hledá kulturní servis a sebevzdělání. Podle mého soudu chybí dostatečná propagace. Většina posluchačů nezná možnosti, ze kterých by si mohla vybrat, a často volí z nouze proudové vysílání soukromých stanic.
Přítomnost: přežívání. Tlak materiálních hodnot na duchovní. Soudobý povšechný trend. Budoucnost: věřím, že přežije.
2. Jsou dvě. První – Ludvík Aškenazy a jeho hra Bylo to na váš účet. Druhé – se zvukovým mistrem Romanem Špálou a techničkou Jitkou Kundrumovou. Je to zázrak pracovat s absolutními profesionály v natáčecí technologii, kteří mají navíc fantazii, preciznost, radost z tvorby, schopnost empatie a nikdy neztrácejí nervy a smysl pro humor.

Marek Janáč
(redaktor, Český rozhlas 1- Radiožurnál)
1. Současné rozhlasové umění obecně je v situaci pohádkové Popelky. V přebírání hrachu a prosa utápí svou energii, neboť holoubci se nedostavují, a přitom se od něj čekají oříškové zázraky a výhry v soutěžích o královnu plesu. Je v tom jistá nekoncepčnost, která zatím neodradila jen skalní nadšence, ať už na straně tvůrců nebo posluchačů. Styl přípravy „ad hoc“ a „na koleně“ nemá perspektivu.
Rozhlasová hra má v této obecné situaci mírnou výhodu. Setrvačností jedou realizační mechanismy zajišťované dramaturgy, režiséry, zvukovými mistry, produkčními atd. Počty jednotlivců v těchto profesích zaměstnaných však za poslední léta poklesly a průměrný věk realizátorů stoupl. Bylo by zjednodušující tvrdit, že jde o jedinou příčinu, proč v mezinárodním srovnání české pořady, až na čestné výjimky, spíše propadají. Švýcaři, Francouzi, Britové experimentují s tvary, které posouvají možnosti žánru stále kupředu. Nevzpomínám si, že by se v domácí běžné realizaci rozhlasové hry posledních let objevil experiment, o němž by se výrazněji mluvilo.
Je po mém soudu zřejmé, že má-li rozhlasová hra ambici oslovovat do budoucna další a další generace posluchačů, měli by její tvůrci uvažovat o nových formách, kterými sdělí chytrý obsah dobově srozumitelným jazykem.
Velkou neznámou je přechod z analogového na digitální šíření signálu. Sám jsem zvědav, jak se rozhlasové prostředí promění. Zdá se mi, že půjde o prostředí mnohem méně stabilní než dnešní. Tvůrci budou okamžitě znát počet posluchačů, které program přivábil. Přitom se, už z technické povahy digitalizace, publikum ještě více rozmělní. Myslím, že poté již bude pozdě uvažovat o změnách aktuálního stavu neofobie. Nač čekáme? Vždyť k internetu, který již prokázal svou perspektivu, si rozhlasová hra, po mém soudu, ještě nenašla cestu.
2. Nejmilejší mi je setkání s Pavlem Tumlířem, dlouholetým redaktorem Československého a poté Českého rozhlasu. Je ještě zvyklý na dobu, kdy spolu lidé v rozhlase tvořili týmy, a dokázali se vzájemně hecovat k ještě lepším výkonům. Dnes znám mnoho kolegů, které poslech vlastního rádia nebaví. Jako by ten náš „orchestr“ byl plný sólistů, hrajících s korkovými špunty v uších, zato pěkně forte. Chcete-li, říkejme tomu třeba „rozhlasová hra“…

Viki Janoušková,
(rozhlasová a divadelní dramaturgyně a autorka, ex-šéfredaktorka Javiska)
1. Z verejného priestoru sa vytratili dnes už, bohužiau, archaicky znejúce termíny ako hodnotový rebríček, múdrosť, transcendentno a aj viera, že je treba, aby sme sa dotýkali a rozvíjali niečo, čo nás presahuje. A tak dávame priestor tomu, čo sa nám do tohto verejného priestoru natlačí samo. – Ľudia na postoch zodpovedných za financovanie rozhlasovej hry, napríklad, neváhajú verejne vyhlásiť rozhlasovú hru za zastaralý druh umenia. Aj divadlo bolo zatracované, keď vznikal film, film zatracovali, keď prišla televízia, nad rozhlasom sa robil krížik, keď prišiel internet. Nič z toho nezaniklo, lebo každý umelecký druh, to je jeden spôsob rozmýšuania a vnímania. A nevidím dôvod, aby sa navzájom vylučovali a – ale túto vetu snáď netreba dokončovať… (Z tohto dôvodu zvlášť oceňujem priestor, ktorý dávate rozhlasovej hre v revue Souvislosti vy.)
To je jeden úhol pohladu, ako sa dá na tento druh umenia pozerať – spoločenský. Druhý je odborný: Nebudem rozvíjať, čo všetci vieme, že rozhlasová hra má v našich končinách tradíciu autorskú i „inscenačnú“. No a jednotlivé národné tradície stredoeurópskeho regiónu majú mnoho spoločných styčných bodov a naopak, rozhlasoví tvorcovia zo západnej Európy majú inú hlavne inscenačnú tradíciu. Tento fakt sme často konštatovali na medzinárodných festivaloch a čoraz častejšie vyvstáva potreba vytvoriť stredoeurópsky festival, kde by sme si spoločné východiská najprv zadefinovali a tak potom vstupovali do tvorivej diskusie so západnou Európou, ktorej priestor ovládajú nemecké a britské inscenačné tendencie.
A predsa v niečom skutočne nestíhame za Európou. A opäť je to, s dovolením, spoločná stredoeurópska črta. Za socializmu sa totiž z rozhlasovej hry (rovnako ako z divadelnej) vytratila súdobá udalosť. Myslím tým, že hra nemá vo zvyku reflektovať práve sa odohrávajúce alebo práve prežité udalosti a spoločenské dianie. Vždy, keď o tom hovorím, spomeniem si, že jeden z vplyvných slovenských teatrológov profesor Peter Karvaš hlásal, a ja mu to v tej socreal konštelácii ani nezazlievam, že udalosť má právo byť v dráme zachytená, až keď ju iní (myslí tým historici) pomenujú. Chápem, pán profesor tým chcel ochrániť drámu od podenkového politického ideologizovania. No čo týmto spôsobí, nemohol ani on tušiť, a myslím, že ani my dodnes sme si dosah tejto ním pomenovanej „axiómy“ neuvedomili. Dokumentárna dráma (docu drama) – tak rozšírená v celej Európe a rôznorodá sa na nás nie a nie prilepiť. Bojíme sa jej?… Alebo čakáme, kým historici dobu pomenujú?! Škoda toho výpadku, lebo čo vie lepšie zachytiť dobu, ako pohuad na jej udalosti?! No toto dlhodobé vylučovanie súdobých udalostí z dramatickej tvorby má aj hlbší dosah: zabudli sme, že práve snaha pomenovať dnešok je tým najhlbším a najsilnejším tvorivým impulzom pre vznik akejkouvek hry či inscenácie. Zabudli sme, ako sa to vlastne robí – zachytávať svoju dobu… A to je hrozivé! Možno s rovnakými plazivo nebezpečnými následkami ako vyhlasovanie rozhlasovej hry za zastaralú…
Tretí uhol pohladu na rozhlasovú hru – subjektívny: Rozhlasová hra má z môjho pohuadu nenapodobiteunú schopnosť zachytávať prúd subjektívneho vedomia na pozadí objektívnej zvukovej krajiny a svedčí jej typ dialógu JA A SVET; ako hovoria Toltékovia: slovo vzniklo, keď sa človek postavil na „zadné“ a od tej chvíle pri pohuade na svet neustále registroval svoje ruky. Svet tak začal „pomenovávať“ cez neustále bežiaci vnútorný dialóg ruky a sveta za „rukou“! Rozhlasovej hre tento dialóg svedčí. V tomto slova zmysle má hra vždy akési reflexívne zafarbenie. Odohráva sa totiž „medzi ušami“, teda, prepytujem, akoby v hlave… !
2. S tými, ktorí boli ochotní jednak premýšlať o danej téme, a jednak vytvárať team.

Lukáš Jiřička
(divadelní dramaturg a režisér radioartových projektů)
1. Budoucnost rozhlasové hry a radioartu je doufejme aspoň tak pestrá, jaká je jejich přítomnost v Německu, Francii a Rakousku, kde renomovaní spisovatelé a dramatici píší nebo upravují své texty přímo pro rozhlasový formát (namátkou z nejznámějších: Bertolt Brecht, Elfriede Jelineková, Heiner Müller) nebo skladatelé pracují stejně inovativně s hudební a zvukovou složkou jako například s koláží z textů a režií zpěváků či herců (mistrně umí všechny tři složky opanovat Heiner Goebbels).
2. Počáteční inspirací bylo, když jsem se v polovině devadesátých let poprvé setkal s albem Radio Inferno dvojice německých hudebníků F. M. Einheita a Andrease Ammera anebo jen se sólovou tvorbou bývalého člena Einstürzende Neubauten F. M. Einheita. A oslovila mě i alba Die Hamletmaschine a Faustmusik – tedy záznamy divadelní hudby právě Einstürzende Neubauten, v mnoha ohledech se vymykající jejich dekadentně industriální šansonové produkci. Tehdy jsem ne zcela chápal onu formu, a také si nedokázal představit, že toto je a může být radioart, který je možné si naladit v rádiu. Byl to malý otřes, přesto se mi mnohé pasáže z dalších alb těchto hudebníků vryly do paměti.
Později jsem objevil rozhlasová díla Ernsta Jandla, Heinera Goebbelse, Petera Eötvöse, nahrávky českých surrealistů z šedesátých let nebo kompozice Ladislava Nováka a začal se systematičtěji pídit po dalších kompozicích. Jmenovaní tvůrci pro mne dodnes znamenají nejen záchytné body, ale také ty, kdo celou estetiku dramatického radioartu redefinovali a zostřili k maximálně vybroušeným a formálně precizním tvarům. Mimo jiné dokazují, jak lukrativní pole pro tvorbu může rozhlas představovat ve svých možnostech.
Dalším určující osobností byl skladatel a producent Michal Rataj. O emancipaci radioartu se zasazuje jak prakticky a umělecky, tak dramaturgicky či teoreticky. I přes veškerou přátelskou pomoc a podporu dokáže hlídat a vymáhat připravenost v přístupu k dílu. Nebojí se kritizovat, ptát se a nesouhlasit, což bývá více než cenné. Mezi určující setkání lze počítat i setkání se skladateli a hudebníky, s nimiž jsem spolupracoval – Matějem Kratochvílem, Krzysztofem Topolským (Arszynem), Robertem Piotrowiczem a Paulem Wirkusem, stejně jako s herci, kteří do kompozic dokázali vložit mnohé ze svých divadelních a hudebních zkušeností a kteří zároveň účinkovali i v kompozicích dalších tvůrců – Annou Synkovou, Martinem Dusbabou, Petrem Stachem, Jakubem Prachařem a Janem Novotným.
Nicméně prvotní inspirací vždy byla literatura – v momentě, kdy jsem nalezl odpovídající a dostatečně vhodný text, věděl jsem, že mám volné ruce k další práci – režijní a dramaturgické. Teprve s textem jsem mohl hledat hudebníky a herce. První dvě díla se ještě nesla ve znamení rozhlasových zvukových dramat (Přesýpací hodina Věry Linhartové a že ne zas až Jaromíra Typlta), a pak jsem se pustil na tenčí led a zpracoval básnický text Miloslava Topinky Krysí hnízdo. A až nedávno jsem získal odvahu dvakrát zpracovat texty Stanislava Dvorského Hra na ohradu, jednou dokonce ještě s filmařem Martinem Blažíčkem. Mým prvotním záměrem bylo ukázat, že i v české literatuře lze nalézt díla, která mohou svým charakterem korespondovat s radioartem, a jsem si vědom faktu, že lze hledat a nacházet ještě další spisovatele, kteří ať už přímo psali literární texty s určením pro zvukové zpracování nebo se jejich básně, prózy, texty a eseje pro daný tvar hodí (Hiršal, Grögerová, Nápravník, Effenberger atd.). Ale cítím potřebu se od tohoto „českého kánonu“ odklonit, možná i opustit hotovou literaturu.

Michal Jurman
(rozhlasový scenárista a historik)
1. Tendence jsou myslím více než v jiným médiích značně nepředvídatelné (pokud tedy pomíjíme veškerý mediální mainstream, který se vyskytuje samozřejmě i v rádiu a jehož hlavní tendence budou vždy směřovat k co největší poslechovosti a následnému finančnímu zisku v jakékoliv podobě). Nepředvídatelnost a neustálé posouvání hranic možností rozhlasu jako komunikujícího média – to jsou právně hlavní vklady, které dává rozhlas všanc radioartu a zvukovému experimentu jako takovému. Provázanost s výtvarnem, hudbou, architekturou – to vše vzniká především díky hlavní specifičnosti rozhlasu založené na speciálním typu komunikace s posluchačem. Na tom, že výsledný efekt se dostavuje vždy až po vzájemné spolupráci s posluchačem, po tom co do něj posluchač vloží svůj intelektuální či jiný vklad. A právě z těchto zdrojů roste největší budoucnost nejen rozhlasové hry, ale rozhlasu jako takového. Rozhlasová hra má tu smůlu, že, historicky a často i dnes, vychází v českém kontextu z divadelní tradice a podle toho jsou bohužel mnoha dramaturgy hodnoceny i samotné výchozí texty. Ruchy (hudba) jako takové jsou obecně chápány jako pouhý doprovod, ne jako samostatná specifická významová řeč. Obávám se, že v tomto smyslu se nachází rozhlasová hra částečně ve slepé uličce a jediným východiskem pro posluchače, kteří se nechtějí spokojit skrze svůj přijímač s reprodukcí pouhého „divadla pro slepé“, je útěk do světa tzv. menšinových žánrů, ať už jsou nazývány jakkoliv. V tomto duchu tedy vidím budoucnost rozhlasové hry hlavně v odkazu Wagnerova Gesamtkunswerku, pak by „klasická“ radioplay a neklasická „hörspiel“ splynuly v jeden nezapomenutelný akustický pamlsek.
2. Protože jsem původním zaměřením scenárista a dostal jsem se k radioartu přes svůj zájem o hudební složku rozhlasové hry, jedná se tedy většinou o rozhlasové autory. Ať už o ty, kteří svým prioritním zaměřením na význam slova ve mně naopak vybudovali zvýšený zájem o poznávání sdělovacích možností ruchů (hudby) a ke kterým jsem měl i nějak geograficky či osobním setkáním blízko (A. Přidal, L. Kundera, J. Ptáček), nebo ti, kteří tuto moji touhu dokázali nějakým způsobem dočasně nasytit (A. Kliment, experimenty meziválečné avantgardy, K. Pech, I. Hurník). Nezpochybnitelná co do významu v tomto ohledu je téměř veškerá experimentální práce Jiřího Horčičky (a Radislava Nikodéma), ve smyslu významu slova „experiment“, jak jej chápal samotný režisér a já s ním nemohu než souhlasit. Tedy chápání experimentu ne jako nahodilé práce založené na začátečnickém nadšení, ale naopak práce založené na znalosti a zvukové zkušenosti s cílem najít předem vytyčený účinek. Samostatnou kapitolou v mém životě pak je samozřejmě ta praktická část spojená s nesmírně inspirativním a fantaskním prostorem vytvářeným kolem osoby Michala Rataje…

Iva Klestilová
(divadelní a rozhlasová dramatička, dramaturgyně činohry Národního divadla v Praze)
1. Nemohu kvalifikovaně mluvit o tendenci soudobého rádiového umění, protože jej momentálně aktivně nesleduji, ani se mu nevěnuji. Můžu pouze pojmenovat to, co je pro mne v kategorii „rozhlasová hra“ to nejpodstatnější. A tím je příběh. Způsob jeho vyprávění zvolený jak autorem, či režisérem je mi buď bližší, nebo vzdálenější. Neodvažuji se posuzovat přítomnost či budoucnost rozhlasové hry. Doufám a věřím ve slovo, myšlenku.
2. Podílela jsem se v Brněnském rozhlasovém studiu na přípravě pořadu Magi. Byla tam jedna technička – střihačka, velká profesionálka. Ačkoliv to nebylo tak dávno, používali tehdy v Brně zápis na magnetický pás. Nestříhalo se tedy žádnou moderní technikou, ale obyčejnými nůžkami. Zručnost a přesnost, s jakou tato dáma pracovala, by jí mohl závidět lecjaký počítač.

Luboš Koníř
(režisér, Český rozhlas České Budějovice)
1. Rozhlas je jistě fenomén a slovesné umění v něm má své důležité místo. Pokud by obojí neexistovalo – připadal bych si… chudší (nikoliv hmotně). Zatímco v minulých desetiletích bylo rozhlasové vysílání a literární a dramatické mluvené slovo poněkud v mediálním popředí („zlatá šedesátá“ a doba před internetem, CD/DVD a televizním vysíláním s desítkami programů… ), dnes má charakter a právě tendenci stát se undergroundem. Je stále více „pouze“ jednou z mnoha možností. A těch možností s bouřlivým rozvojem techniky a její dostupnosti přibývá. To je (dle mého názoru) to, co se zásadně v průběhu doby proměnilo. Tedy – pozice vznikající tvorby. Co však zůstává a věřím, že i zůstane jedinečné, je obsah a forma (formy) rozhlasové literární a dramatické tvorby. Tedy fakt, že pódium (plátno, obrazovku, displej… ) si každý posluchač staví ve své fantazii. A nejen pódium, také tváře, gesta, výraz… aktérů slyšeného atd.
Pokud někomu ze svého okolí poskytnu (doporučím) poslech některého rozhlasového díla – reakce je v drtivé většině velmi kladná („to bylo krásné, silné, jedinečné“). Na otázku, proč to dotyčný nevyhledal a nevyhledává opakovaně a aktivně sám, však odpověď hledáme obtížně („nemám zrovna v tu dobu čas“, „kdy že se to vysílalo?“ a „kde vlastně a nedá se to někde koupit/pořídit?“).
A jsme u toho: Rozhlas by – krom vysílání – měl najít dostupnou cestu, jak (například po síti) umožní přístup k rozhlasové hře, dramatizaci, povídce či četbě na pokračování. Tedy bez závislosti na jednom jediném vysílacím čase. Jistě, brání tomu autorský zákon – zatím. A právě tady je asi prostor ke změně. Vždyť je co nabízet! Některé věci jdou vytvořit pouze v rozhlase, resp. pouze v rozhlase mají neopakovatelné kouzlo. Dobře je to patrné na jednom všeobecně známém, nenápadném dílku: Arthur Hailey, Let do nebezpečí. Literární předloha je řemeslně dobře napsaný příběh, se vší úctou – příjemný paperback v létě k vodě. Nic víc – nic míň. Film později natočený je jeden z dlouhé řady béčkových titulů. Objeví se a pak přijde jiný, další… Ale! Stejnojmenná rozhlasová hra – resp. seriál (1981) natočený Jiřím Horčičkou s Jiřím Adamírou, Eduardem Cupákem a Gabrielou Vránovou je zážitek, kdy dvě hodiny každý z posluchačů sám osobně řídí letadlo, musí (!) přece přistát… Mistrovský kus – vrcholný zážitek.
K proměnám her samotných. Zatímco rozhlasová četba si již po desetiletí drží svůj důstojný tvar, rozhlasová hra se s technickými prostředky a možnostmi a především se změnou způsobu vnímání mění. Je patrné zrychlení, bohatší struktura a spolu s novými mladými autory se mění i témata. Není nouze o experiment (např. řada Hry nové generace). Mění se i zacházení s hudební stránkou dramatických útvarů – výrazně patrné je to např. v přístupu Michala Rataje. Hudba je více součástí inscenace samotné.
Mám pocit, že v posledních několika letech se rozhlasová hra dostává i do popředí zájmu dorůstajících mladých autorů (Petr Kolečko, Tomáš Svoboda, David Drábek… ). Pravděpodobně se již nikdy nevrátí doba masových poslechů, spíše půjde o událost menšinovou, ne nepodobnou bibliofilii. O to však zajímavější. Osobně se k tomu budu snažit přispět.
2. Zprostředkované setkání – tedy „přes dílo“ – poslechem: těch jmen by bylo mnoho. Režisér Jiří Horčička například, režisér, autor, překladatel a interpret Josef Červinka, herci Eduard Cupák, Jiří Adamíra, Ladislav Mrkvička, Libuše Havelková, Bára Hrzánová, Ivan Řezáč, Lukáš Hlavica, Ivan Trojan a mnozí další, autorka Daniela Fischerová (výčet jistě není zdaleka úplný). Tím chci říci, že rozhlas u nás „umíme“.
V osobním a pracovním setkání určitě: režisérka (a interpretka!) Hana Kofránková, tvůrce a interpret Přemysl Rut, režisér ozvučení Michal Rataj, herci David Novotný, František Derfler a „moji“ herci Jihočeského divadla v Českých Budějovicích – Petr Šporcl, Daniela Bambasová, Martin Hruška, Věra Hollá, Pavel Oubram, Ondřej Volejník, Jiří Šesták a mnozí další (výčet opět není úplný).

Radek Malý
(básník, překladatel, autor rozhlasových her)
1.- 2. Měl jsem veliké štěstí, že můj první pokus o dramatický text (Pocit nočního vlaku) došel roku 2007 uznání v Cenách Alfréda Radoka v podobě Ceny Českého rozhlasu. Jako by si porotci uvědomili za mě, že text takto napsaný může fungovat právě jen v rádiu. Dalším štěstím bylo, že se hry chopili profesionálové s velkou chutí – dramaturg Martin Velíšek a režisérka Hana Kofránková a zvukově ji zaštítil Michal Rataj. Navíc jsem do realizace mohl zasahovat. Tato spolupráce mi otevřela nové obzory, neboť do té doby jsem považoval rozhlas za poněkud staromódního společníka. Dokonce jsem byl vyzván k napsání další hry pro rozhlas – tak jsem i učinil a jsem zvědav, dojde-li k realizaci.
Neznaje důkladně ani minulost, netroufám si posoudit, jaká je přítomnost či jaká bude budoucnost rozhlasové hry. Zaregistroval jsem však mezi autory her jména spisovatelů mladší generace a nikoli výhradně dramatiků, např. Kateřinu Rudčenkovou či Jaromíra Rudiše. Snad se tedy rozhlasové médium otvírá i mladým.
Za téměř životně důležité novum v rozhlase potom považuji možnost archivovat pořady na internetu.

Pavel Novotný
(básník a autor radiofonických kompozic)
1. V oblasti rozhlasové hry se dá mluvit o dvou základních tendencích či typech – v první řadě je to tradiční rozhlasová hra, tedy inscenace, která zpravidla vytváří nějakou vyprávěcí linii nebo iluzi. Na druhé straně pak existují rozhlasové hry, které nefungují na principu iluze, ale otevřeně demonstrují svou strukturu či kompozici: jejich účelem je především poukázat na akt hry jako takové, na její dynamiku a na materiál, se kterým se pracuje. Materiálem pro takovou hru může být samozřejmě všechno, co vydává zvuk: Hudební i nehudební nástroje, automobily, vlaky, pohyb strojů či lidských končetin, lidská či zvířecí řeč, cokoliv. Myslím, že právě na základě téhle otevřené hry funguje současné rádiové umění či radio-art – a nic konkrétnějšího k němu asi neřeknu, tohle umění se nedá nijak přesně zaškatulkovat.
Myslím, že radio-art rozhodně budoucnost má, protože nabízí tvůrčí možnosti, které jsou skoro neomezené a srovnatelné s jakýmkoli jiným druhem umění. Navíc má obrovskou přednost v tom, že do sebe může nasát spoustu vlivů, může balancovat mezi hudbou, poezií, rámusem i tichem, zvukovým portrétem, reportáží nebo tradiční rozhlasovou hrou. Žánrová bezprizornost zvukového umění nabízí obrovskou tvůrčí svobodu, je to výprava do tajemných a neprobádaných vod. Ano, žijeme v době digitálních obrázků, vizuálních vjemů, ale myslím, že ti, kdo měli zblbnout, už zblbli, a ti, kdo mají zblbnout, zblbnou – ostatní ať se zabaví po svém, třeba tak, že nastraží uši.
2. Pominu-li Michala Rataje, jehož „kromobyčejně inspirativní“ vliv je neoddiskutovatelný, napadá mě postava, která mi poprvé vtiskla do ruky mikrofon. Coby školní děcko jsem navštěvoval Kroužek mladých reportérů neboli Malé studio Liberec, vedl to tam ostřílený reportér Pepik Švarc, svéráz a naprosto zásadní postava pro vývoj mé radiofonické úchylky. Díky němu jsem mimo jiné poznal drsnou nahrávací práci v terénu: čas od času nás Švarc ověsil těžkými magnetofony UHER a rozměrnými policajtskými vysílačkami, zadal nám reportérský úkol a vyhnal nás po skupinkách do města lovit materiál. Venku jsme naháněli lidi, kladli jim otázky, natáčeli zvuky aut, tramvají atd. Do studia jsme se vraceli utahaní, s vybitými bateriemi a spoustou nahraných pásků. Kvalita nahrávek bývala různá, protože modulační knoflík mnohdy obsluhovala osoba krajně nepovolaná (třeba desetiletá holčička), takže nahrávky často pekelně chrchlaly, jindy zas neslyšně šeptaly. Všechna ta změť se pak třídila a stříhala, lepilo se to bílými blankami dohromady a posílalo do rádia. Z rádia to lezlo zpátky ven, celoplošně, většinou odněkud z dráťáku. Časem se Malé studio zmodernizovalo a děti chodily po městě s minidiskem nebo jiným novodobým nahrávadlem. Dneska tenhle kroužek už bohužel neexistuje, protože byl před třemi lety pro svou údajnou nadbytečnost finančně zaškrcen – což je věc, kterou snad ani nechci pochopit. Dost mě štve, že se Pepik zabarikádoval i s těmi starými pásky a magnetofony na své chatě pod Ještědem, hořkne víc a víc a do Liberce chodí už jen pro důchod. Je to tedy taková moje kromobyčejně inspirativní postava ve výslužbě.

Hynek Pekárek
(dramaturg a scenárista, Český rozhlas 3- Vltava)
1. Pokud rádiovým uměním myslíte onu oblast, která se označuje různými názvy jako radioart nebo kunstradio apod., netroufám si odpovědět, protože předmětem mého profesionálního zájmu byla vždy rozhlasová hra. Zvukové kompozice radioartu stojí na pomezí mezi hudebním a slovesným uměním s častými přesahy do té či oné složky, a slovo tu nehraje prvořadou úlohu jako v rozhlasové hře. Myslím, že smysl slova tu není prioritně důležitý a že se s ním někdy zachází spíše jako s „akustickou jednotkou“. Odborníkem na tuto oblast je rozhlasový kolega Michal Rataj, který se mu pravidelně věnuje i ve vysílání a spravuje i speciální webovou stránku na serveru Českého rozhlasu.
Co se týká rozhlasové hry, nějaké výrazné tendence se mi rozlišují docela těžko. Rozhodně ani česká ani světová rozhlasová dramatika neměly v posledních desetiletích výrazné stylové nebo interpretační proudy, jako divadlo mělo například svou coolness dramatiku. Domnívám se, že hlavní příčina je v tom, že je obecně velmi málo dramatiků, kteří by pro rozhlas psali hry určené výhradně pro toto médium. Ve zlatých časech rádia, v šedesátých letech minulého století, byla u nás i ve světě výrazná skupina vynikajících dramatiků, kteří při své tvorbě pro rozhlas vycházeli z možností formálního „rozhlasového jazyka“, a dokonce jej domýšleli a posouvali jeho hranice. Mnoho dnešních autorů píše pro rádio tak trochu bokem, jejich hry jsou v podstatě zkrácené a upravené divadelní kusy kdykoli přenosné na jeviště. I proto se někdy o rozhlasové hře přezíravě mluví jako o divadlu pro slepé. Ale samozřejmě jsou i výjimky, u nás například Daniela Fischerová, Milan Uhde, Jan Vedral, David Drábek, v zahraničí Eberhard Petschinka, David Zane Mairowitz či Harold Pinter.
Jiná věc je tendence v oblasti interpretace. Oproti zlatým šedesátým letům se pro rozhlasové inscenátory rozevřely technické možnosti a počítačová revoluce vtrhla i do rozhlasových studií. Dnešní rozhlasová režie je celkově dynamičtější, technicky propracovanější a pracuje víc se zvukovými efekty. Herecké umění je civilnější.
I ve věku informační revoluce, jemuž dominují vizuální umění, má rozhlasová hra budoucnost, a to i přesto, že mladá generace se od klasických médií odvrací. Myslím, že má v sobě zabudován „šťastný kód“ vyprávěného příběhu. Děje a postavy vytvářené pouze hlasy mají stále v sobě něco z dob, kdy si lidé příběhy vyprávěli. Magie lidského hlasu je věčná.
2. Lidsky pro mne stále zůstává nejcennější setkání s bývalým kolegou, dramaturgem Ivanem Škapou, který byl v osmdesátých letech za svoje občanské postoje perzekvován a rozhlasoví bolševici mu nakonec vzali práci, kterou měl velmi rád. Nedlouho potom smrtelně onemocněl a krátce po listopadové revoluci zemřel. Byl to člověk čistého srdce. Těch profesionálních setkání bylo samozřejmě daleko více. Měl jsem možnost vidět ve studiu Jiřího Horčičku, režiséra, jehož dílo bylo stylotvorné, ale který bohužel nemá dodnes nástupce. Rád se potkávám s dobrými překladateli: Vladimírem Mikešem, Josefem Kaušitzem, Marinou Feltlovou. Velmi inspirativní bylo v roce 1995, kdy jsem se poprvé dostal jako delegát na festival Prix Italia, setkání s dramatikem Davidem Zanem Mairowitzem. Jeho vítězná hra Voluptuous Tango se skvělým námětem erotické schůzky proslulé tanečnice Duncanové a futuristy Marinettiho, v níž se ironicky pracovalo se „šlágry“ z opery Carmen, pro mne dodnes zůstává neopakovatelným posluchačským zážitkem.

Michal Rataj
(skladatel, muzikolog, producent; Český rozhlas, www.rozhlas.cz/radiocustica)
1. V celosvětovém kontextu se mi jako hlavní tendence jeví využívání a budování internetu (jako paralelního média k rozhlasu) ke všem formám akustického komunikování a sdílení, rozšíření tradičního prostoru jednosměrné komunikace na velký éter, v němž je hlavním médiem mnohasměrné komunikace zvuk…
Přítomnost rozhlasové hry v Česku se mi jeví pořád zoufale svázaná s dnes stále více problematickými modely „divadelního rozhlasu“, a – podobně jako většina ostatních oborů v postkomunistických zemích – prakticky nedotčená vším tím klíčovým, co se ve světovém kontextu během 20. století událo ve světě zvuku napříč druhy umění, od elektroakustické hudby přes konkrétní poezii až po hudební divadlo či progresivní formy německého Hörspielu.
Budoucnost – zdá se mi – je říší snů. Mluvíme-li o snech, bylo by dobré vidět, že Český rozhlas začne pečovat o řemeslo zvukové tvorby, které s nástupem digitálních technologií a při nulové generační obměně prakticky vymizelo. To vše je – zdá se – hlavním přepokladem pro to, aby rozhlasová hra v tak zvukovém médiu, jakým rozhlas je, vůbec mohla existovat a mohla se třeba ucházet o relevantní slovo v širším než teplém českém kontextu.
2. S takovým, který se chce nechat fascinovat zvukem a (aspoň na chvíli) zapomenout v prvním plánu na sémantiku slova, které je nejdřív taky jenom zvukem.

Kateřina Rathouská
(redaktorka, ČRo3- Vltava, Čajovna; t. č. na mateřské dovolené)
1.- 2. Otázkami přítomnosti a budoucnosti rozhlasových her se mimo jiné pravidelně zabývají Radio Drama Workshopy, pořádané European Broadcasting Union. Zatím poslední se konal v únoru loňského roku. Z jednotlivých příspěvků a diskusí vyplynulo, že většina evropských kulturních stanic se snaží omlazovat své publikum, a to i prostřednictvím rozhlasových her. Hledání a následné udržení nových posluchačů je mimořádně důležité pro budoucí existenci stanic. Redaktoři a dramaturgové se proto pokoušejí všemožně nalákat mladší zájemce, například různými prezentacemi na internetu. Nebrání se vizualizacím dramatického umění v nejširším slova smyslu. Výsledná díla v rámci možností vyvěšují ihned po odvysílání na svých webových stránkách. V souvislosti s plánovanou digitalizací a úvahami o multimediálních portálech účastníci zmíněných setkání už několik let uvažují o tom, zda by se „radio drama“ nemělo přejmenovat na „audio drama“.
Vedle tradiční nabídky se evropští dramaturgové nevyhýbají hororům, fantasy nebo soap operám, ideálně v délce do 30 minut. Trend zkracování rozhlasových děl pokračuje, například v Německu se popularitě těší řada her do jedné minuty. Také propojování dramatu a dokumentu je stále aktuální.
Jako problematické se jeví hledání nových autorů, kteří by psali rozhlasové hry (nejčastěji dostáváme k četbě texty určené pro divadlo, které téměř vždy vyžadují úpravu). V souvislosti s tímto bodem bych ráda připomněla cyklus Hry a dokumenty nové generace, který už třetím rokem vysíláme každou poslední neděli v měsíci v rámci Čajovny na ČRo 3- Vltava (každý den od 19 hodin). Pořad vznikl už v roce 2002 ve snaze oslovit mladé intelektuály do čtyřiceti let. Převážně má kulturně-publicistický charakter, komponované útvary jsou spíše zpestřením naší nabídky. Pozitivní zprávou však je, že i mezi mladými tvůrci (např. studenty nebo čerstvými absolventy uměleckých škol) se našli zájemci o rozhlasové inscenace. Za všechny jmenujme dramatičku a dramaturgyni Klicperova divadla v Hradci Králové Magdalenu Frydrychovou, jejíž hry se staly součástí také dalších programových řad Vltavy.

Tomáš Sedláček
(redaktor, Český rozhlas Brno)
1. V roce 2004 jsem měl příležitost setkat se s nositelem v pořadí už 100. slavné Ceny bratří Goncourtů, tedy Prix Goncourt 2003, Jacquesem-Pierrem Amettem. Cenu získal za román Brechtova milenka, ale než dospěl k tomuto úspěchu, vytvořil mj. řadu rozhlasových her pro potřeby stanice France-Culture. S francouzským temperamentem mi vyprávěl, kdy se ty jeho hry vysílají – programové okénko, které měla F-C pro rozhlasovou hru vyhrazeno, bylo od dvou do tří v noci. Nebo snad od jedné do dvou? Rozhodně v naprosto „nelidském“ popůlnočním čase. J.-P. Amette se ironicky bavil představou, jak nějakých pět šest starých posluchaček, stižených nespavostí, někde ve střední Francii poslouchá jeho rozhlasová dramata. Zamrazilo mne. Tak vypadá budoucnost celého žánru?
Přítomnost české rozhlasové hry byla v té době neradostná – produkce premiér především z finančních důvodů dramaticky klesala; z nedostatku prostředků dávala dramaturgie přednost produkci zkušených autorů, ale i jejich řady byly konečné. Noví takřka nepřicházeli. Rád konstatuji, že se v ČRo dnes poměry změnily a veřejnoprávní rozhlas si uvědomil, že produkce a hledání nových posluchačů soudobé rozhlasové hry patří k jeho nezastupitelným úkolům. Narostl objem využitelných prostředků, vznikla nová programová řada Hry nové generace, určená pro projekty mladých tvůrců – autory počínaje, režiséry a interprety konče. Postupně se vytváří prostor pro koncepční práci dramaturgů a první výsledky jsou už slyšet.
Nemá-li českou rozhlasovou hru potkat „francouzský“ osud, musí si podobně jako v BBC či v německých veřejnoprávních rozhlasech znovu vybojovat svého posluchače. Přinejmenším živými tématy i formálními postupy, odpovídajícími novým životním pocitům a novému vnímání posluchačů. Přitom by neměl ztrácet ty věrné. Osobně se domnívám, že česká rozhlasová hra se t. č. nachází v jistém mezistupni tvarového i obsahového vývoje. Na jedné straně dožívá tradice velkých rozhlasových pláten „horčičkovské“ ražby, či velepečlivých a do nejjemnějších odstínů významu propracovaných režií Melčových nebo Henkeových, na druhé straně se rozhlasová hra začíná prudce dynamizovat – změna životního způsobu a tendence přicházející zejména ze světa britské, severské či německé rozhlasové hry vedou k patrné prozaizaci scénářů a realizačně ke zvyšování tempa – více se vypráví a skrze vypravěče přechází až k jednotlivým dramatickým situacím v dialozích, střihy jdou v rychlém sledu a vysokém rytmu. Drábkovy Vykřičené domy v režii Vrzákově, vítězové loňské Prix Bohemia, to naznačují docela zřetelně. Je to jedna z možných cest, jak slovesné rozhlasové umění rozvíjet. Vybuduje’2dli si rozhlas zázemí zapálených autorů (a na tom usilovně pracuje), bude těch cest přibývat, a nepochybuji, že s nimi i posluchačů a třeba i žurnalistických reflexí.
2. Těch lidí je tolik, že budu nutně nespravedlivý k těm, na něž si zrovna nevzpomenu. A jsou neuvěřitelně různorodí – jak srovnávat minuciózního Josefa Melče se zapálenou Hanou Kofránkovou či přesnými a neuvěřitelně výstižnými analýzami Josefa Henkeho, mluvím-li o režisérech? Jak zapomenout na kolegy z vltavské literární redakce a přátelské spory s takovým Janem Halasem? Nakonec volím velice univerzální osobnost, s níž jsem měl to štěstí šest let spolupracovat jako redaktor na pořadu Potulky knihami a časem, sledovat jeho interpretační výkony v seriálu Kytice anglických nonsensů, a jako dramaturg spolupracovat na výrobě jeho rozhlasových her, sledovat zaujetí při režijní práci a nakonec obdivovat jeho úctu ke slovu a jeho významu při natáčení Kunderových Směšných lásek – totiž Antonína Přidala. Je poslední dodnes žijící spojnicí mezi tradicí skácelovské brněnské literární redakce a přítomností. Kromě neobyčejné šíře znalostí mne fascinoval zejména jako interpret esejů Milana Kundery – dovedl totiž přesně vyhmátnout smysl textu a zároveň mu vtisknout svou neopakovatelnou přidalovskou barvu, jíž náročný text měnil jen pro trochu vnímavého posluchače v takřka napínavou detektivku. S minimem prostředků – oním pivcovským pomalu a rychle, potichu a nahlas, obohaceným vysokým intelektem, dokáže opravdu nemožné.

Jaromír Typlt
(spisovatel a kurátor, autor radiofonických kompozic)
1. -
2. Odpovím jenom na druhou otázku: rozhodující pro mě bylo setkání s hudbou, která prolomila vězení „písně“ a ukázala, že slovo se může se zvukem propojovat v úplně jiném skupenství. Einstürzende Neubauten, k jejichž nahrávkám jsem se dostal někdy kolem roku 1991, mě naučili poslouchat hučící větráky, řinčící šrot, ale i prudké švihnutí do ticha nebo škrábání tužky po papíře, a ještě to pozoruhodně propojovali s textem, často poskládaným z různých náhodně zaslechnutých útržků, šepotů, vzkazů na telefonním záznamníku, rytmizovaných slabik nebo babylonských změtenin. Velký podíl na „radiofonickém“ rozměru jejich skladeb měl bezpochyby FM Einheit, který pokračoval tímto směrem ve svých vlastních projektech a kompozicích nahraných ve spolupráci s Adreasem Ammerem, jako bylo například Radio Inferno podle Dantova Pekla. V českém rozhlase mě stěží mohlo něco takhle upoutat, protože u nás je zakázáno takzvaně „znásilňovat text“, a to dokonce i když po tom ten text přímo volá. Je pravda, že díky producentské aktivitě Michala Rataje se teď tu a tam v pátek po půlnoci začíná něco dít, ale i tak od sebe zatím ještě zůstávají dost odděleny experimenty v oblasti zvukových struktur a v oblasti mluveného slova. Nesetkal jsem se alespoň s tím, že by někdo s českým textem nakládal tak vynalézavě, mnohotvárně a přitom „rockově“, jako to ve svých nahrávkách dělají skladatelé Heiner Goebbels (Die Befreiung des Prometheus, Verkommenes Ufer, … ou bien le debarquement desastré) nebo Georges Aperghis (Avis de tempęte). Jim v tuto chvíli určitě vděčím za největší inspiraci.

Jan Vedral
(dramatik, divadelní a rozhlasový dramaturg, pedagog)
1. I když dnes všichni mluví o narůstající vizualizaci vnímání (prožívání, osvojování si) světa, je pro člověka cenná a důležitá jeho zvuková paměť, její kultivace, rozvoj zvukové obraznosti. Je to zvukový počitek, který, vybaven z „osobního zvukového archivu“, dokáže každému z nás zprostředkovat s ním svázaný obrazový vjem, ale rovněž s ním spojené emocionální prožitky. Jsem přesvědčen, že ono „celostní“ vybavení si prožitku je u zvukové stopy v paměti intenzivnější a komplexnější než v případě počitku vizuálního. Na „staré šlágry“ naše psýché reaguje zpravidla silněji než na „staré fotky“.
Toto „vybavování si“ a „představování si“ světa skrze zvuk, tato zvuková reflexe našeho bytí, je podstatou auditivního umění. Ztrácíli moderní člověk schopnost naslouchat tomu, jak se v něm či skrze něj ohlašuje život a svět, znamená to, že stává hluchým sám k sobě. Auditivní umění a jeho projevy – mezi nimi i hra pro sluch, nazývaná u nás nesmyslně „rozhlasová hra“ (Němci mají věcně správný Hörspiel, Poláci sluchowisko) – má v tomto ohledu šanci stát se potřebou svobodné lidské bytosti. Nikdy už nebude „konzumováno masově“, ale přijímáno individuálně, jeho vnímání je aktivní činností celé lidské bytosti, ne pasivní relaxací. Rozhlasová tvorba – a auditivní umění jako její nejnoblesnější a nejnáročnější část – může být zachována jako „menšinová“ a z tohoto hlediska luxusní záležitost. Půjde o to, jak v naší posttotalitní zemi dopadne právě probíhající boj o rozsah, obsah a správu veřejného prostoru.
2. Jednoznačně životní spojení s geniálním rozhlasovým režisérem Jiřím Horčičkou, s nímž jsem měl vzácnou příležitost téměř dvacet let spolupracovat jako autor a dramaturg. Naučil mě, že auditivní umění je mnohem vizuálnější než třeba film, naučil mě „psát ušima“, tedy přímo slyšet a „zapisovat“ auditivní tvar, ne rozhlasově ilustrovat jevištní nebo filmovou představu. Považuji se zpupně za Horčičkova žáka, i když nejsem režisér.

Miloš Vojtěchovský
(teoretik a vydavatel v oblasti elektronických médií, pedagog; Centrum audiovizuálních studií FAMU)
1. Necítím se kompetentní zodpovědět, jaké jsou dnes hlavní tendence rádiového umění, ani jak je to vlastně s rozhlasovou hrou. Mohu se ale vyjádřit k tomu, co mi velice osobně připadá jako podmanivé, inspirující a hrozivé zároveň. Jde o jev, jehož jsme v posledních letech svědky: zdánlivě samozřejmý příznak pozdní doby. Prostřednictvím levné technologie kopírování, multiplikace a komunikačních sítí máme jako konzumenti na dosah stále větší a větší porce toho, co je vznešeně nazýváno kulturním dědictvím. To, že se ke knize můžeme kdykoliv vrátit, je zažité vědomí mnoha generací, ale s distribuovatelnou audiovizuální kulturou se musíme stále ještě učit žít. Film opustil výsostné hájemství setmělých sálů a rozpustil své teritorium do sítí videoték, televize, obchodů s knihami, internetu, stánků s denním tiskem nebo čerpacích benzinových stanic. Rozhlas (nebo rádio) rizomaticky pronikl do těch nejtenčích prasklin a plošin globálního společenství.
Rozhlasové médium transformovalo ve vší své mnohotvárnosti a proměnlivosti ve všepronikající hluk a bílý šum. Jen svátečně lze prožít moment, kdy zazní hlas z rádia jako naléhavý, rozpoznatelný a neopakovatelný.
Posluchač u rádiopřijímače, který si může vyhledat a naladit stanici, kterou chce poslouchat, je dnes díky předprogramování samotného aparátu často omezen ve volbě programu. Proto se obrací k neprozkoumaným zvukovým databázím na Síti. Terabity mp3 archivů rozhlasových programů jsou dosažitelné pro každého, kdo je připojen k Síti a je ochoten se do nich ponořit. Ale málokdo z nás posluchačů je schopen se v těch zvukových galaxiích, houštinách a pralesích orientovat. A hledat tady zvuk, co je možná určen jen pro něho.
Postupně se stává rádiová zpráva a poselství funkcí samotného, všudypřítomného technického a ekonomického aparátu. Možná zde se nabízí opět šance vrátit se k zážitku neopakovatelného v okamžiku poslechu slova, přenášeného zvukovým médiem. Tady je – doufám – ještě prostor pro umění v rádiu.
2. V poslední době poslouchám hlavně tvorbu, která spadá pod všeobecnou nálepku fonografie a zvuková krajina (soundscape). Dokumentární nahrávky stovek lidí, zachycujících a uchovávajících hlavně zvuky prostředí z těch nejrozmanitějších i nejobyčejnějších koutů a prostředí. Jsou k dispozici hlavně na internetu. Z desítek stanic a autorských projektů jmenuji jen některé: www.silenceradio.org, www.phonography.org, wanderingear.com , www.touchradio.org.uk a mnohá další.
Výjimečnost té tvorby je spíš v tom, že je uměním poslouchání než vyjadřování se a vybuzování syntetických emocí. Jako by zde byla znovu poodkryta zasutá kvalita rádiového umění: schopnost mlčení a pozorného naslouchání zvuků světa kolem nás.

Aleš Vrzák
(režisér, Český rozhlas 3- Vltava)
1. Nechci se zeširoka věnovat rádiovému umění a nepřijdu si kompetentní, abych hodnotil, jak je na tom současná „arsacustica“, ale na otázku přítomnosti a budoucnosti rozhlasové hry nám mohou nabídnout odpověď výsledky či rozhodnutí poměrně početné mezinárodní poroty na světovém festivalu Prix Italia 2008 na Sardinii. Mezi tři nejzajímavější hry (na tzv. short list) se dostaly inscenace z naprosto rozlišných žánrů, které možná asi ani nejdou vzájemně posoudit. A právě tyto tři typy otevírají přítomnost i budoucnost rozhlasové hry.
První příklad je „velký“ příběh, možné použít i termín rodinný, který přiláká k poslechu několik generací najednou, vábí na klasickou stavbu dramatu, standardní použití rozhlasových prostředků, často zapojuje dětské hrdiny a vede k jemnému a mnohými milovanému sentimentu. Vyvolává v nás iluzi přítomného dobra – krásná hra na sobotní odpoledne! Takovou inscenaci představilo na festivalu Japonsko.
Druhým typem je zpracování historického a společenského tématu za pomoci současných zvukových prostředků. Konfrontace historického materiálu a moderního zvukového designu vytvářet nejen nové pohledy na minulost, ale přináší humor v místech nečekaných, uvolněnost a tolik potřebný nadhled. To byla chorvatská inscenace.
Třetím typem je provokativní, agresivní a velice otevřené osobní pojmenování problémů světa. Tyto texty nezasahují jen za naše humna, kde snad uvnímáme, když se něco děje. Ale pojmenovávají celosvětové problémy, v kterých se člověk jako jedinec zmítá zcela osamocen. Příkladem je hra z produkce BBC – Simon Levy: What I Heard about Iraq. Použití performance na hraně improvizace využívá jiného typu herectví a přímo vyžaduje dokonalé řešení zvukového designu, který je stejně zásadní linkou inscenace jako herecké party. Dalším příkladem v tomto pro nás neznámém ranku je hra Christiana Lollika The Wonder – Re-mohemmed-ty show (na české verzi Zázrak jsem se podílel). Tento typ her pro mne představuje něco výjimečného pro rozhlas a pro jeho budoucnost. Přináší do dramatiky neznámou dráždivost, nutně vyžaduje nová akustická řešení, vede inscenátory k novým realizačním postupům a především si vynucuje nutnou posluchačskou aktivitu. Nebo je k této aktivitě alespoň provokuje.
2. Během práce v Českém rozhlase jsem obdivoval a stále obdivuji schopnost dokonalé analýzy Rudolfa Matyse a objevnou práci se zvukovým designem Michala Rataje.

Ladislav Železný
(autor zvukových instalací a multimediální performer; Český rozhlas)
1. Domnívám se, že směr jakéhokoli umění/tvoření je dosti závislý na kulturní, společenské, geografické a třeba technologické základně tvůrce. Pokud si představím radioart v Grónsku, řekl bych, že jeho směr jde možná cestou čistého sdělení pocitu hudbou, zvukem, prostorem nebo cestou vytváření zvukových spojů mezi vzdálenými místy. U nás v Evropě tomu nebude jinak, ale vnímam jakýsi syndrom zacyklení se v tendencích. Pro mě představuje radioart určitý prostor, ve kterém lze sdělovat a objevovat svět zvukem bez nutné přítomnosti slovního vyjadřování, jako prostředku sdělení. A přesto cítím, že slovo jako objekt nebo materiál zde hraje velkou úlohu – čistě jako koncept. Každý směr je závislý na autorovi samotném. Jestliže půjde hlavou proti zdi, pak je to jeho osobní soudobý směr.
Přítomnost, minulost nebo budoucnost rozhlasové hry je zavislá na prosté chuti nebo někdy i potřebě naslouchat a tvořit obrazy zvukem. Ve své upřímnosti říkám, že přítomnost je dost placatá a budoucnost může být o mnoho placatější, nedokáže-li se alespoň z části vymanit z institucionálních okovů, které jsou rozhlasové hře zároveň matkou i otcem.
2. Zatím jsem osobně nepotkal moc lidí z rozhlasu, kteří by mě kromobyčejně inspirovali. Před dvěma lety mě zaujal Dimitrij Nikolajev, který vypravěl, že přestal dělat radioart, protože mu přijde smysluplnější věnovat se rozhlasovému jevišti. – Inspirují mě rozhovory s Michalem Ratajem. Inspiruje mě má žena Hana a rozhovory nad rozhlasovými dokumenty. – Na dálku mě zaujal Orson Welles a jeho Válka světů, Horčičkovy adaptace Čapkových románů… – Ze současných autorů např. Jaromír Typlt a Pavel Novotný s jejich rozkladem slova Ursonata a Damien Magnett a jeho Accent perdus, Alessandro Bosetti a jeho systém transformace řeči v melodii, Jirka Adámek a jeho zvukově’2dtextové projekty, můj bratr se svým MIDIválcem, David Vrbík a jeho osciloskopické obrazy zvukem. Inspirujícího je hodně. Inspiroval mě Standa Abraham, nebo spíš jedna okolnost na koncertě, při kterém chvíli trvalo, než mu to začalo hrát. Takže jen hýbal spoustou knoflíků elektromašin a mačkal klapky svého loopstation, a nic nehrálo. Trvalo to asi 40 sekund. Pak si někdo v režii uvědomil, že by měl vytáhnout kliku na mixu – škoda – mohlo to být pěkné představení. Ticho je hodně inspirující.
_________________________________________________________________
Anketa byla uspořádána časopisem Souvislosti a byla uveřejněna v tématickém čísle 1/2009
s tématem Rádiová umění………..
_________________________________________________________________