Budoucnost divadla 1/? (2021)

Přidal: Premek |

Únor 23, 2021

Podcast, který připravuje HaDivadlo — Centrum experimentálního divadla. Moderují Ivan Buraj, Matěj Nytra, Anna Prstková.

Host Matúš Kobolka (1), Anna Chrtková (2), Jan Matýsek (2), Tereza Semotamová (3).

Natočeno 2021. Webová premiéra 1. dílu 14. 2. 2021 (Spotify, 81 min.).

Pozn.: Když se nemůže divadlo hrát, nabízí tento unikátní odstup alespoň možnost divadlo reflektovat. V mnoha textech a rozhovorech o budoucnosti divadla se mluví o takzvané třetí divadelní reformě. Pojem navazuje na myšlení Kazimierze Brauna, který za první divadelní reformu označoval proměnu divadla na přelomu 19. a 20. století a za druhou dění spjaté s kontrakulturním hnutím šedesátých let. Jaký by měl být charakter třetí divadelní reformy – dnes, v časech, kdy pandemie koronaviru naplnila vizi Heinera Müllera, jenž vybízel divadla na rok zavřít, abychom pochopili jejich hodnotu? Dá se začít tam, kde jsme skončili? Jaké jsou nejzajímavější koncepty a nástroje, kterými můžeme začít revizi divadla? A je divadlo ve svém posledním tažení, nebo se naopak může stát po filmu, který ovládl 20. století, vůdčím druhem umění pro svoji neredukovatelnost do online prostoru? Co jsou otázky divadla budoucnosti? A proč divadlo potřebujeme? Kolektiv HaDivadla vytvořil tento podcast ve snaze sdílet rozhovory o budoucnosti divadla s lidmi, s nimiž se rádi o divadle bavíme. Příjemný poslech! (anotace)

Obsah: 1. Matúš Kobolka: Metamodernismus, chlad a upřímnost, nostalgie. Úvodní díl našeho podcastu přinesl rozpravu o úkolech a estetických strategiích divadla, které před námi stojí po pandemickém omezení živého umění. Prvním hostem byl skladatel, performer a také autor sound-designu podcastu Matúš Kobolka (v HaDivadle autor hudby k inscenacím Vnímání a Moby Dick). Otevřeli jsme téma vztahů a oscilací mezi kategoriemi jako je chlad a blízkost v umění. V přednášce z TIM Václava Magida o kontextech současného uměleckého provozu, kterou jsme sledovali ve vztahu k myšlení spekulativního realismu, je popsána metafora tzv. freeportismu, který vyobrazuje praxi skladišť artefaktů ztrácejících reálný kontakt s publikem. Pomůže etapa zastavení kulturních provozů snížit nadprodukci, nebo jí spíš nahrává? A jakými strategiemi lze překonat bariéry mezi tvůrčími druhy a popojít dál od posledního globálního uměleckého stylu postmoderny (či v divadle postdramatiky)? Připomenutím své stezky k scénickému zvuku a divadelním projektům otevřel Matúš diskuzi o pojmu metamoderna, který kombinuje modernistické utopistické strategie s postmoderním nadhledem. Metamodernismus v pojetí teoretika Luka Turnera rezonuje také v hudbě s tak zvanou novou upřímností. V závěru jsme si spolu s Matúšem zaoscilovali mezi nostalgií – jejím subverzivním potenciálem – a budoucností divadla nahlíženou pojmem Třetí divadelní reformy. —

2. Anna Chrtková, Jan Matýsek: Pomalost, tělo, vitální materialismus. Druhého rozhovoru se účastnili Anna Chrtková a Jan Matýsek, scénografové a vizuální tvůrci. Pro oba je rozptyl tvorby mezi hmotnou scénografií a virtuálními prostory vedoucím tématem. Podle výtvarného kritika a kurátora Borise Groyse, jehož esej Under the Gaze of Theory Anička doporučila, je právě schopnost sebereflexe a rámování díla existujícími estetickými východisky typická pro současnou scénu, jelikož „dohled teorie“ číhá v galerii, kritice i při studijních klauzurách. Groys ale mluví také o magnetu společného – jako společné smrti, společného nebezpečí – které vychází z vnímání celospolečenské situace v nouzi. Motiv sdílení a pomalosti jsme rozebírali na příkladu kurátorské streamovací série Slow TV, který Anička připravuje společně s Petrem Dlouhým pod Divadlem X10. Koncepty mj. cestovních a subjektivizovaných videí v dlouhotrvajícím formátu akcentují pozici diváka, který během dne vysílání může prostřídat několik prostor dle svého režimu, ale také nemusí. Pro Honzu je v jeho portfoliu video-narativů ústředním tématem voda – hydrofeminismus (Astrida Neimanis) a analýza těla. Aničku přivedla politická filosofka Jane Bennetová ve známém textu Síla věcí na stopu tzv. vitálního materialismu. Každý objekt z ne-lidské sféry může být auratický a promlouvat a naopak: člověk je také „chodícím a mluvícím minerálem“. Možnosti virtuální komunikace jsou v čase sociální distance ozvěnou fyzického setkávání při scénických dílech. Divadlo budoucnosti proto Honza vnímá jako možného obojživelníka, nacházejícího symbiózu mezi hmotným a digitálním rozhraním, což nás v závěru přivedlo k otázce používání audiovizuálních technologií v živém divadle.

3. Tereza Semotamová: Audio, sebereflexe, utopie, elitářskost v umění a touha po facce. Do třetího dílu podcastové série přijala pozvání Tereza Semotamová. V úvodu se ozvala Terezina cesta k psaní i divadlu a studium Rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristky na JAMU. Promýšlení autorské pozice v situaci psaní ať už prózy, blogových zápisků nebo dramatických textů pro rozhlas a divadlo pak rámuje celý rozhovor. Jak balancovat mezi samotou a potřebou sdílení při psaní pro divadlo? Být nejblíž, ale zároveň se úplně neúčastnit? Pobývání s tématem a hledání nástrojů k jeho uchopení Tereza popisuje při sebereflexi práce na rozepsaném divadelním textu. Představuje zdroje, které s ním hnuly, zejména vhled do ekonomických teorií a pojmu ekonomie (či mentality) nedostatku Eldara Shafira. Jak vysvětluje v knize Utopie pro realisty Rutger Bregman, pokud lidé vnímají něco (čas, peníze, jídlo) jako nedostatkové, jejich chování, reakce a kognitivní schopnosti se mění. Jaké tvůrčí a pečující strategie lze rozvíjet při tematizaci závažných sociálních či politických problémů současnosti a budoucnosti a kdo je adresátem naší tvorby? Může být divadlo prostorem pro utopii, místem pro opakované kladení „nechtěných otázek“, které Tereza vnímá jako projev vnitřního anarchismu? V otázce oslovování různých vrstev čtenářů či diváků jsme se dostali k sebereflexi HaDivadla i možnostem marketingu. Skrze vhled do interpretace románu Zeď Marlen Haushoferové, jehož inscenaci HaDivadlo aktuálně připravuje, pak Tereza přinesla také pár tipů k četbě: mezi nimi například prózu Tady je všechno ještě možné Gianny Molinari. Je ještě všechno možné – v divadle budoucnosti? —

Podcast