Když přišla Železná Lady (2014)

Přidal: Premek |

Květen 14, 2014

Jak viděl Margaret Thatcherovou normalizační rozhlas? Připravil David Hertl.

Natočeno 2014. Premiéra 9. 5. 2014 (ČRo Plus, 20:10 h.; 30 min.) v cyklu Archiv Plus.

Lit.: Hertl, David: Když přišla Železná Lady. In web ČRo Plus, květen 2014 (článek + ukázky k poslechu). – Cit.: Letos 4. května uplynulo už 35 let od chvíle, kdy Margaret Thatcherová vstoupila do pověstného sídla britských premiérů v čísle 10 na Downing Street coby předsedkyně vlády. Británii čekalo jedenáct „houpačkových“ let – chvíli dole, chvíli nahoře…

Thatcherová, jak ji viděl rozhlas

„To je nesympatická ženská,“ říkávala o Thatcherové moje babička v 80. letech. Britskou premiérku znala jen ze Svobodného slova, tedy z novin, které odebíral dědeček, ze zpravodajství naší televize a ještě z vysílání stanice Praha, která v babiččině kuchyni hrála od rána do večera.

Jiné informace neměla – a tak není divu, že podlehla dlouhodobé systematické práci médií v tehdejším Československu, která Thatcherovou vykreslovala jako zlou a hašteřivou válečnou štváčku. V žebříčku těch, které je třeba nenávidět, jí patřilo čestné druhé místo, hned za americkým prezidentem – ať už jím byl kdokoli – a před třetím, podobně nenáviděným chilským generálem Augustem Pinochetem.

A právě až téměř nenávistná atmosféra dýchá i z rozhlasových ukázek ze 70. a 80. let, které jsou v archivu Českého rozhlasu uloženy a dotýkají se Margaret Thatcherové.

Je nemožné sestavit z nich objektivní portrét této pozoruhodné političky; už proto, že tehdejší Československý rozhlas si začal Thatcherové více všímat v podstatě až ve chvíli, kdy se z vůdkyně konzervativní opozice stala premiérkou.

V nekonečných komentářích a poznámkách, šikovně vkládaných do zpravodajských bloků, byla Thatcherová rozhlasovým posluchačům líčena jako žena vyvolávající „válečnou hysterii“ a jako zastánkyně „britské imperiální a koloniální politiky“; každá sebemenší změna v její vládě byla ihned vydávána za „těžkou krizi, otřásající britskou politickou scénou“.

Komentář Jiřího Cebrovského k výsledkům voleb ve Velké Británii. Rozhlasové noviny 8. června 1983

Kapitalismus s lidskou tváří

Pravdou je, že Thatcherová přebírala Velkou Británii ve velmi těžké hospodářské situaci: „Inflace v roce 1980 dosáhla 16 procent. Ministr financí Geoffrey Howe výrazně zvýšil úrokové sazby, což spolu se sílící librou nepříznivě ovlivnilo zejména průmysl. Nezaměstnanost v říjnu 1980 překročila dva miliony a na začátku roku 1982 už bylo bez práce téměř dva a tři čtvrtě milionu lidí.

První vládní rozpočet navíc výrazně snížil státní výdaje a Thatcherová vyzvala občany k utahování opasků. „Popularita konzervativců klesala na slabých dvacet procent,“ napsal o Thatcherové Marek Tomin v květnu 1997 v týdeníku Respekt. Konzervativní vláda nasadila coby léčbu mohutnou privatizaci, které se říkalo „lidový kapitalismus“ nebo také „kapitalismus pro každého“.

Osm let po nástupu Thatcherové do čela vlády byla více než třetina státního průmyslu v soukromých rukou a každý pátý dospělý Brit byl akcionářem. Přes dva miliony lidí si koupilo akcie British Telecomu, a když se prodávaly akcie společnosti British Gas, stalo se jejich vlastníky více než pět milionů lidí. Zprivatizovány byly vodárenské i energetické závody. Odprodán byl i jeden milion obecních bytů, dvě třetiny z nich si koupili původní nájemníci.

Rozhovor Lucie Výborné s novinářem a bývalým poradcem Margaret Thatcherové Johnem O’Sullivanem. Český rozhlas Radiožurnál, únor 2011

Nastala éra bankovních automatů, platebních a kreditních karet, videopřehrávačů, prvních osobních počítačů, faxů, mikrovlnek, satelitní televize a mobilních telefonů. Pravdou ale je, že ke konci její vlády se ekonomická situace opět horšila; nezaměstnanost zase stoupala a ani nízké daně se konzervativcům udržet nepodařilo.

A pak přijel Gorbačov

Za vlády Margaret Thatcherové se podařilo vrátit Velké Británii významné místo v mezinárodní politice. Vyhrála válku o Falklandské ostrovy (socialistická média tehdy hlásala, že se chystala na Falklandech použít jaderné zbraně) a postavila se po bok Ronalda Reagana ve studené válce mezi dvěma klíčovými hráči.

A byla to právě Thatcherová, která stála u konce studené války – to právě ona „objevila“ v prosinci 1984 Michaila Gorbačova, který byl tehdy (ještě jen jako člen politbyra) na návštěvě Velké Británie. Reaganovi pak mezi čtyřma očima radila, ať se s Gorbačovem sejde, protože jde o člověka, „se kterým je možné jednat“.

Na návštěvu Gorbačovových vzpomínala Thatcherová po letech takto: „Raisa Gorbačovová byla v západní Evropě poprvé a uměla jen trochu anglicky. Její manžel neuměl, myslím, vůbec. Zato byla elegantně oblečená podle západní módy, měla dokonale ušitý šedý kostým s bílým proužkem – říkala jsem si, že by se mi také líbil. Vystudovala filozofii a skutečně působila dojmem vzdělaného člověka.

A pokud jde o pana Gorbačova, tak jeho osobnost byla pravý opak bezduchého, břichomluveckého, průměrného sovětského aparátčika. Usmíval se, smál, gestikuloval rukama, moduloval svůj hlas, držel se tématu a dovedl ostře debatovat. Byl sebevědomý a nepůsobil ani dost málo dojmem, že by se zdráhal pustit se v rozhovoru na tenký led vysoké politiky.

Nikdy nečetl z předem připraveného papíru, pouze občas nahlédl do malého poznámkového bloku. Jeho linie se nelišila od toho, co jsem očekávala. Zato jeho styl ano. V průběhu dne jsem došla k poznání, že právě tento styl vypovídá v podstatě o jeho osobnosti mnohem více, než obvyklá marxistická rétorika. Začínal mi být opravdu sympatický.“

Zrada s úsměvem na tváři

Pomyslný signál k odstoupení Margaret Thatcherové byl vyslán v prosinci 1989, kdy se téměř neznámý konzervativní poslanec Sir Anthony Meyer rozhodl kandidovat proti Thatcherové ve volbách stranického lídra. Rozpoutal tak boj, který vyvrcholil odstoupením Thatcherové.

Její politika boje proti evropské integraci a její neustále rozpočtové škrty byly už tou dobou pro konzervativce neúnosné; báli se, že tato žena jim prohraje další volby. Nevzdávala se snadno, tlaku stranických kolegů odolávala téměř rok. Než by ale čekala na odvolání, raději sama 28. listopadu 1990 odstoupila a přenechala post Johnu Majorovi. Jednání své politické strany označila později za „zradu s úsměvem na tváři“.

Podle svědectví spolupracovníků šlo o velmi pracovitou ženu, která spala většinou jen čtyři hodiny denně, zbytek času pracovala… a od ostatních čekala podobné nasazení. V roce 1995 se Thatcherová svěřila novinám, že by znovu do politiky nešla kvůli tomu, co to udělalo s její rodinou – jediný, kdo ji bezvýhradně podporoval, byl manžel Denis.

Syn Mark si vysloužil pověst playboye a jeho výstřelky a dopravní přestupky byly široce propírány tiskem, dcera Carol se dokonce objevila v televizní reality show. Obě děti navštěvovaly matku jen sporadicky. Možná je to výsledek toho, co Thatcherová v dobách své největší slávy řekla – že „domov je místo, kam chodíte, když nemáte nic lepšího na práci“.

Radiodokument